*Kdo je kurva tahle ženská?* uvažoval Matteo. Usnula k němu přitisknutá téměř před hodinou, když se mu konečně podařilo zkrotit ten chaotický smutek. Ten den byl jedním z nejhorších v jeho životě, kromě toho, kdy mu řekli, že jeho matku a Antonia zavraždili. Pohled na obě rakve, jak se spouštějí společně vedle náhrobku jeho otce, uvrhl jeho mysl do pomstychtivého oparu krve a nenávisti. Chtěl najít ty, kdo za to mohou, a vytahat jim orgány skrz prdel, dokud z nich nezbudou jen prázdné kožené vaky.

*Bonnie* ze spánku zabručela, když se snažila vymanit z jeho stále pevnějšího sevření. Donutil se uvolnit a o chvíli později to udělala i ona. Povzdechla si a otřela se tváří o jeho krk, než se znovu propadla do hlubokého spánku. Znovu přejel rukou po jejích mahagonových vlasech. Bože, byla úchvatně krásná. Jedinou nevýhodou toho, že mu spala na hrudi, bylo to, že jí nemohl vidět do těch ohromujících, ledově modrých očí, které viděly skrz jeho masku přímo dovnitř a spalovaly mu srdce na popel.

Kdyby to bylo před týdnem a ona by k němu přistoupila, nečekal by ani vteřinu, vzal by ji na záchodky v baru a šukal by ji do bezvědomí, dokud by nepřísahala, že bude navždy jeho. I kdyby se z ní nakonec vyklubala zákeřná mrcha, dokázal by to strávit kvůli tomu, že by si mohl nárokovat její zaoblené ženské tělo, které volalo k jeho živočišným pudům. Zjištění, že má i zlaté srdce a důvtip ostrý jako jeho nejoblíbenější nůž, znamenalo, že s ním byl naprostý ámen... Jenže věděl, co tohle znamená. Je to záležitost na jednu noc. Sama to řekla. Šla s ním domů jen proto, aby nemusela platit nějakou sázku. Zrak mu sjel k prstenu na její pravé ruce. Viděl ji, jak si s ním hraje, zatímco ji celou noc koutkem oka pozoroval. Když k němu přistoupila a nabídla mu oheň, usoudil, že Bůh se zřejmě rozhodl projevit mu ždibec soucitu.

Samozřejmě věděl, kdo to je, hned v tu chvíli, co ji uviděl s Mallory a Louisovou snoubenkou. Když se jeden z jeho mužů chtěl ženit, bylo součástí protokolu nechat si vypracovat rozsáhlou prověrku budoucích příbuzných. Rychle prolétl zprávou, kterou mu předal jeho zástupce, dokud nenarazil na fotku nevlastní sestry. Aby byl upřímný, nepamatoval si její jméno, ale ty oči by poznal kdekoli. Na fotce, kterou dostal, byla ona s jiným mužem, který ji pevně držel kolem pasu. Zíral tenkrát na toho muže s tak spalující žárlivostí, že se divil, proč ten kus papíru rovnou nevzplál.

„Ty jsi ještě vzhůru,“ zašeptala žena a on sebou trhl. Ještě pevněji mu obemkla paže kolem hrudníku a zabořila mu ruce mezi záda a měkkou matraci.

„Mhmm,“ odvětil a pomalu vydechl, aby neprozradil směr svých bláznivých myšlenek.

„Myslela jsem, žes říkal, že to vždycky zabere,“ zamumlala pořád napůl v polospánku.

„Nikdy jsem to nezkoušel,“ přiznal.

Tělo na něm ztuhlo. Stiskl ji silněji, aby zabránil tomu, že si sedne a podívá se na něj, ale ona se i tak zvedla na loktech. Přimhouřila na něj oči a on potlačil smích nad tím výrazem, který ho měl zjevně zastrašit.

„Ty jsi říkal...“

„Lhal jsem,“ přerušil ji a lehce pokrčil rameny.

„Proč?“

„Jsem skaut. Viděl jsem ženu, která potřebovala pomoc, a zachoval se podle toho. To je součást mojí přísahy,“ řekl a přejel jí palcem po tváři.

Od její hrudi až do tváří vystoupala rudá červeň a on musel potlačit sténání. Posunul boky, aby zamezil tomu, že ucítí důkaz jeho touhy. To poslední, co chtěl, bylo, aby utekla.

„Existovaly stovky způsobů, jak ty ženské oblafnout, aby si myslely, že jsem s tebou šla domů.“

„Ale žádný z nich se nedal srovnat s tím, že bys se mnou domů šla doopravdy,“ řekl jí.

Odfrkla si, ale položila si tvář zpět na jeho hruď. Doufal, že při tom gestu necítí, jak mu srdce buší do žeber. „Tak jaký jsi měl plán? Počkat, až tvrdě usnu, a pak po mně vyjet?“

„Nehodlal jsem po tobě vyjet,“ ujistil ji, neschopný zabránit prstům, aby jí neklouzaly po zádech.

„Co teda chceš, Matteo?“ zeptala se.

Matteovi vyschlo v ústech a jeho ruka se na jejích zádech zastavila. Zavřel oči a vychutnával si zvuk svého skutečného jména na cizích rtech. Jak strašně moc si přál, aby ho slyšel znovu a znovu, nejlépe následované hlubokým stenem z vyvrcholení. Věděl, jak se věci mají. Možná si nepamatoval její jméno, ale dobře věděl, že nežije v New Yorku. Z tohohle nic nebude. Bude mít vůbec štěstí, jestli ochutná její rty, než zítra odjede na tu svatbu své sestry.

„Matteo?“

Jeho jméno znovu stačilo k tomu, aby roztříštilo poslední kousky jeho masky na prach. Polkl a sevřel ji pevněji, jako by to, že si vyslechne pravdu, způsobilo, že by ihned vystřelila ze dveří.

„Nechtěl jsem být sám,“ přiznal nakonec.

Přešlo pár vteřin ticha. Zrovna když už si začínal myslet, že znovu usnula, promluvila. „Jak se jmenovali?“

Matteo polkl knedlík v krku. „Valentina a Antonio.“

Žena posunula hlavu, aby se bradou mohla opřít o jeho hruď. Oči se jí zaleskly, když zkoumala jeho tvář. „Jaká je na ně tvoje nejoblíbenější vzpomínka?“

Matteo pohlédl na strop. Pár minut o tom přemýšlel a ona na něj nespěchala. „Vaření. Táta byl pořád zaneprázdněný prací, ale máma si na nás udělala čas vždycky. Vařili jsme společně skoro každý večer. Dokonce i když ze mě byl puberťák cloumaný hormony, chytila mě za ucho a sekýrovala mě po kuchyni, přičemž mávala válečkem na těsto.“

„Jaká byla v kuchyni tvoje práce?“ vyzídala z něj.

„Vždycky jsem měl na starosti maso,“ pošeptal.

„A Antonio?“

Matteo si odkašlal, když se mu náhle vybavil obraz jeho mladšího bratra stojícího na stupínku, aby vůbec dosáhl na linku. „Tony měl vždycky na starosti krájení. Zbožňoval nože.“

„Zní to jako nebezpečný mladý muž.“

„Ne, to Tony nebyl. Nikdy nebyl stvořen pro tu temnější stránku života. Odjel do Paříže vyučit se cukrářem, když...“ Nedokázal to vyslovit.

„Za co ti tvoje máma vždycky nadávala?“

Matteo svraštil obočí a pohlédl na ni. „Cože?“

„Každý má to svoje. To moje bylo, že jsem se v noci vyplížila ven. ,Někdo tě unese!‘ říkala moje máma pokaždé. Co říkala ta tvoje?“

„Seš snad nějakej cvokař, nebo co?“

Usmála se a jeho srdce se bolestivě sevřelo. „Účetní.“

„To teda nejsi.“

„Mám certifikát, kterej to dokazuje,“ hájila se. „A ty to jen zdržuješ.“

Matteo ji vzal do dlaní za tvář a přál si, aby ji mohl políbit. To by jistě pomohlo změnit téma. Zhluboka vydechl. „Nedopadni jako všichni ostatní chlapi v rodině. Zůstaneš úplně sám.“

Matteo přerušil ten oční kontakt, který mu hrozil tím, že by ho roztrhal zaživa. Viděl, jak naprázdno polkla, když se snažila vymyslet způsob, jak by ho utěšila. Nebylo to potřeba. Nebylo to možné. Zíral na okno, kde se světla města nikdy netlumila.

„Poslední dva lidi, kteří mě skutečně znali, jsou pryč a já jsem jim nedokázal dát to, co pro mě tolik chtěli.“

„To bych neřekla,“ zašeptala. Podíval se dolů, ale ona teď zírala z okna. O chvíli později se její ledově modré oči setkaly s jeho. „Známe se teď my dva... aspoň trošku... A to stačí. Běž spát, Matteo. Už nejsi sám. Dnes v noci určitě ne.“