Danielle

„POTŘEBUJEŠ NĚCO, zlato?“

Nadskočila jsem (znovu) a otočila se, abych zjistila, že stojím bradou zhruba u pupíku toho velmi velkého muže, se kterým Booker prve mluvil. Vzhlédla jsem a ušklíbla se. Byl to blondýn s tmavě modrýma očima a působil hodně napjatě.

„Ahoj. Já jsem Dani.“

„Ahoj, Dani,“ řekl a usmál se.

„Ahoj,“ zopakovala jsem a couvla, abych si udělala prostor, ale akorát jsem narazila do hrany stolu. Odmítla jsem před ním ukázat bolest, ale kousla jsem se do tváře zevnitř tak silně, až mi tekla krev.

„To už jsi říkala.“

„Ehm, jo. Říkala. Skvělej pozorovací talent.“ Panebože, on není pětiletý dítě. Dej se dohromady, Dani. „Ehm, omlouvám se, jestli jsem tu vzadu neměla co dělat, hledala jsem telefonní seznam.“

„Hledala jsi telefonní seznam,“ zopakoval a přistoupil o krok blíž.

„Ano. Telefonní seznam. Máte nějaký? Potřebuju si zavolat taxíka. Můžete trochu couvnout, prosím?“ Ne, vážně. Kam jsem asi tak měla jít? Právě mě zahnal do rohu. Zhluboka jsem se nadechla.

„Potřebuješ si zavolat taxíka,“ řekl tichým a chraplavým hlasem.

Frustrovaně jsem si povzdechla. „Ano, potřebuju si zavolat taxíka.“

„A co Uber nebo Lyft?“

„Mám vybitej telefon,“ vysvětlovala jsem. „Ale i kdyby nebyl, je na tu aplikaci moc starý, a bratr mě nemůže vyzvednout. Je pořád na stanici.“ Proč jsem měla potřebu říkat mu tolik informací?

„Na stanici? Jako na vlakovým nádraží?“

„Ne.“

Mack se zamračil. „Jako na policejní stanici?“

Do háje!

Kousla jsem se do rtu. „Pustíte mě prosím? Znervózňujete mě a jediné, co chci, je zavolat někomu, kdo by mě vyzvedl a odvezl domů.“

„Já tě vezmu domů,“ ohlásil Booker, když vešel zpátky dovnitř se zamračeným výrazem namířeným na „velkýho motorkáře“ přede mnou. „A odstup sakra od ní, Macku. Vidíš přece, že je vyděšená.“

„Říkala ti, že její brácha je polda?“ obořil se na něj Mack.

„Vlastně detektiv,“ opravila jsem ho a pak jsem sklopila hlavu. Potřebovala jsem sakra držet hubu.

„Odstup sakra od ní,“ zopakoval Booker. Dopřála jsem si chvilku, abych se na něj podívala, a jeho výraz byl trochu děsivý. Vrhl na svého přítele pohled, jako by ho chtěl zabít, jestli neudělá to, co řekl. Místo toho, aby mě to znervóznilo, jsem si připadala chráněná. Další jasný důkaz toho, že je se mnou něco bytostně v nepořádku.

Mack se zazubil, zvedl ruce v gestu kapitulace a poodstoupil ode mě. Odcupitala jsem kolem stolu zpátky na volné prostranství a držela si kabelku před sebou... nevím vlastně kvůli čemu. Jen jsem se nějak cítila trochu chráněná.

„Pojď. Vezmu tě domů,“ řekl Booker.

„Ne, to je v pořádku. Když mi prostě zavoláte taxíka, bude to fajn.“

Booker zavrtěl hlavou. „Máme zavřeno, zlato, a taxíku bude chvíli trvat, než přijede, takže mě nech, abych tě prostě odvezl.“

Polkla jsem.

„Co je?“ zeptal se.

Podívala jsem se na Macka a pak zpátky na Bookera. „Ehm... nejsou motorky fakt nebezpečný?“

Zdálo se, že Booker si s Mackem vyměnil další tajný pohled, než oba vybuchli smíchy.

Přitáhla jsem si kabelku blíž. „No, jestli tam budete stát a smát se mi, tak si rozhodně chci zavolat toho taxíka.“

Očividně jsem k popukání vtipná, když se bojím tak, že sotva dýchám, protože Mack se začal smát ještě víc.

„Mám svůj pick-up,“ řekl Booker, když se konečně uklidnil.

„S lopatou a igelitovou plachtou na korbě, nebo bez?“

Booker se zamračil. „Cože?“

„Nic. To je jedno.“ Došlo mi, že pokud mě chtěl zavraždit, asi bych s tím v tuhle chvíli nedokázala udělat sakra vůbec nic. „Ano, odvoz domů bych velmi ocenila.“

Booker přikývl a mávl rukou směrem ke stahovacím vratům.

„Ráda jsem vás poznala,“ řekla jsem Mackovi a vyrazila ven.

„Já tebe taky, bejby,“ pronesl Mack k mým zádům.

Booker mě dovedl ke svému Fordu F-150 a já jsem se k němu otočila. „Můžu si prosím půjčit váš telefon?“

„Cože?“

„Váš telefon. Můžu si ho na vteřinku půjčit?“

Sáhl do kapsy a podal mi ho. „Posluž si.“

Stoupla jsem si před auto, vyfotila si ho i s poznávací značkou a poslala fotky Kim, aby věděla, kdo mě veze domů a kdy odjíždím. Alespoň pokud by mě opravdu zavraždil, dokázali by ho vystopovat.

„Díky,“ řekla jsem a podala mu telefon zpět.

Znovu se usmál svým sexy úsměvem a otevřel mi dveře. Jeho galantnost, když čekal, až nastoupím, jsem nečekala, ale své překvapení jsem skryla. Netušila jsem, že drsní motorkáři dělají takové věci.

Booker nastoupil vedle mě a nastartoval motor, zatímco jsem se připoutala. Neřekl nic, když vyjel s autem pryč z Arbor Lodge, a já si vzala chvíli, abych si jeho vůz prohlédla. Byl nový a měl takříkajíc plnou výbavu. Kožená sedadla, dřevěné obložení a zatraceně dobrý stereo systém... alespoň to tak vypadalo. Momentálně byl vypnutý.

Uplynulo asi deset minut a já už jsem z toho ticha byla na nervy. „Vaše skutečné jméno není Booker, že ne?“ Podíval se na mě, zavrtěl hlavou a pak se znovu soustředil na silnici. „Prozradíte mi svoje skutečné jméno?“

„Austin Carver.“

„Oh,“ hlesla jsem, neschopná skrýt své překvapení.

Usmál se. „To jsi nečekala?“

„Vlastně ne. Nechápejte mě špatně, je to hezké jméno. Zní mile, ale hádám, že jsem čekala něco jako Maverick nebo tak něco.“

„Maverick?“