Danielle

„Co je špatného na jméně Maverick?“

„Jenom posera by si říkal Maverick.“

„A co když mu to jméno dali rodiče?“ vyzvala jsem ho.

„Tak pokud by nebyl posera, změnil by si ho.“

Potlačila jsem úsměv. „Neřeknu Maverickově mámě, že jste to řekl.“

„Ty znáš nějakýho Mavericka?“ zeptal se.

Přikývla jsem. „Je to jedno z mých dětí. Učím ve školce.“

„Tak to mě poser. Samozřejmě že učíš,“ zabručel a najel na dálnici.

Znovu jsem si k sobě přitiskla kabelku. Z nějakého důvodu mi vadilo, že se mu moje volba povolání nezamlouvala. Nemělo by. Neznal mě a pravděpodobně to byl kriminálník, proboha, ale byla jsem to já, kdo se cítil trapně.

„Jak se jmenuje vaše skupina?“ pokračovala jsem nezdolně v boji proti svému strachu, protože má neschopnost mlčet, když jsem nervózní, pracovala proti mně.

„Moje skupina?“ Zvedl obočí.

„Váš klub. Cokoliv.“

Znovu se zadíval na silnici. „Ohniví psi.“

„Proč jste si vybrali zrovna tohle?“ zeptala jsem se.

„Nevybral.“

„Proč si ho vaše skupina... chci říct, klub, vybral?“

Booker pokrčil rameny. „Nevím.“

„Vy nevíte, proč si ho vybrali?“ Prohlédla jsem si jeho profil a všimla si, že zaťal čelist. „Omlouvám se, do toho mi nic není.“

Ani nesouhlasil, ani mi to nevyvracel.

„Potřebujete mou adresu?“ Byla jsem zjevně neuvěřitelně zoufalá po nějaké konverzaci.

„Mám ji.“

„Jasně,“ zamumlala jsem. Samozřejmě že měl. Napsala jsem mu ji. Znovu jsem si ho prohlédla. Bože, byl tak krásný. Oblízla jsem si rty a soustředila se zpátky na silnici. „Takže vy pracujete v Big Ernie's?“

„Někdy.“

„Takže to není vaše normální práce?“

„Ne.“

„Očividně nejste mechanik,“ přemítala jsem.

„Proč myslíš?“

„Jste moc čistý,“ vyhrkla jsem. „Chci říct, nemáte ruce zanesené černým olejem a tak. Omlouvám se. To je jedno. Nic mi do toho není.“

Zasmál se.

„Co je tak vtipného?“ dožadovala jsem se odpovědi.

„Ty nemáš moc ráda ticho, že ne?“

„Mám ráda ticho... jen ne, když jsem nervózní. Do háje. To je jedno. Ignorujte mě.“

„Bejby, snažím se tě ignorovat od tý vteřiny, co jsem viděl tu tvou hromadu šrotu plazit se naší ulicí,“ řekl.

Lapla jsem po dechu, protože moje podráždění začalo stoupat, aby si zatančilo s mojí nervozitou. „No, nemusel jste mě přece přijet zachraňovat. Já vás o to neprosila.“ Znovu se zasmál a já jsem zamrkala, abych zahnala slzy, zatímco jsem se cítila naštvaně a nejistě zároveň. „Omlouvám se, jestli vám moje mluvení lezlo na nervy. Snažila jsem se jen být přátelská,“ pokračovala jsem, protože, vážně, očividně jsem milovala, když jsem mohla sama sobě ubližovat. „Je to to, co slušní lidé dělají, když jim ostatní pomohou. Vyptávají se jich na život a hledají společnou řeč ve snaze udržovat konverzaci.“

„Tohle oni dělají?“ zeptal se.

„Obvykle ano,“ zašeptala jsem a odvrátila se k okénku.

Dokázala jsem si nechat myšlenky pro sebe, zatímco jsme vjeli do Hazel Dell a pokračovali po soukromé příjezdové cestě do mého bytového komplexu. Nebyla to nejlepší čtvrť, ale ani ta nejhorší. Bylo to, co jsem si mohla dovolit a pro teď mi to stačilo.

„Tady to je,“ řekla jsem a ukázala na schodiště, které vedlo k mému bytu ve druhém patře.

Přikývl. „Doprovodím tě nahoru.“

„To nemusíte.“

„Já vím,“ odpověděl a vylezl z auta.

Popadla jsem kabelku, přitáhla si bundu k tělu a otevřela dveře. Booker stál na druhé straně a znovu na mě počkal, než zavřel dveře a doprovodil mě po schodech nahoru. Odemkla jsem dveře od bytu, zatlačila do nich a rozsvítila světlo, než jsem vešla dovnitř.

„Děkuju za všechno,“ řekla jsem.

„Zítra nebo v pátek ti zavolám kvůli tvýmu autu.“

Do háje, jasně. Budu muset za opravu svýho stupidního auta zaplatit. „Ano. Ehm, zapomněla jsem se zeptat. Berete kreditní karty?“

Zamračil se, ale pak přikývl. „Jo, bejby, bereme kreditky.“

Uvolnila jsem se. „Dobře, fajn. Děkuju. No, ráda jsem vás poznala, Austine. Ještě jednou díky za všechno.“

Odpověděl mi kývnutím, pak se otočil a klidným krokem sešel schody. Vím naprosto jistě, že to byl klidný krok, protože jsem se vyklonila ze dveří a sledovala ho odcházet. Jeho dlouhé svalnaté nohy a dokonalý zadek mě přinutily povzdechnout si, a když mi došlo, že mě pravděpodobně slyšel, zalezla jsem zpátky, zavřela a zamkla dveře a opřela se o ně, abych popadla dech.

Booker

Byl jsem v prdeli. Královsky v prdeli. Hned jak jsem viděl tu hezkou malou blondýnku, jak se snaží donutit to svý auto jet po ulici, věděl jsem, že jí pomůžu. Nemohl jsem si nějak pomoct. Byla nádherná. Drobná, s křivkama, velký kozy, pěknej zadek a voněla neskutečně, ale byly to ty brýle, co mě úplně odrovnalo. Uměl jsem si ji představit v podvazcích, s perlami a s těmi brýlemi, jak na mě obkročmo sedí a rajtuje.

Když jsem ji vylákal z auta a ona začala mluvit, s tím svým očividným smyslem pro humor, co probleskoval, i když byla k smrti vyděšená, s fascinací jsem sledoval, jak se jí v obličeji v reálném čase střídala každá emoce, kterou cítila. Nepamatoval jsem si, že bych někdy potkal ženu krásnější... a tak kurva nevinnou. Učitelka ve školce a dcera policejního náčelníka. Do prdele.

Vytočil jsem Mackovo číslo a pak nastartoval.

„No?“

„Dostals to auto k Hatchovi?“ zeptal jsem se.

Hatch Wallace byl náš Sergeant at Arms a kousek odtud měl vlastní dílnu. Nosili jsme k němu všechny naše těžší zakázky, protože byl génius přes motory.

„Jo,“ odvětil Mack. „Je to v hajzlu. Možná se bude muset udělat generálka motoru.“

„Kurva.“ Najel jsem na dálnici. „Budu tam za dvacet minut.“

Zavěsil jsem a zíral na silnici před sebou a snažil se přijít na to, jak se z tohohle sakra dostanu, a jestli vůbec doopravdy chci.