Danielle

HODINU POTÉ, co Booker odešel, zazvonil můj zvonek. Otevřela jsem bratrovi, který se naklonil, políbil mě na tvář a podal mi krabičku s telefonem uvnitř, zatímco vkročil do mého bytu. Můj bratr byl vysoký, měřil něco přes metr osmdesát, měl blond vlasy a oříškové oči. Všechny moje kamarádky do něj byly zblázněné a básnily o tom, jak moc se podobá Bradu Pittovi.

„Ahoj,“ řekla jsem a zavřela dveře.

„Čau. Kde máš auto?“ zeptal se. „Na parkovišti není.“

„Jeden z chlapů na tom vrakovišti ho nechal někam odtáhnout, aby se na to podívali. Zavolá mi zítra nebo v pátek.“ Podívala jsem se na nový telefon. „Vlastně mi nechá vzkaz a já mu zavolám zpátky, protože on mi vlastně zavolat nemůže.“

Elliot se zasmál. „Chápu, sestřičko.“

„Pořád zapomínám, že jsi chytřejší, než vypadáš.“ Zazubila jsem se. „Dáš si víno nebo pivo?“

„Vlastně už musím jít. Jen jsem se chtěl ujistit, že ses v pořádku dostala domů. V kolik musíš být zítra ve škole?“

„V sedm.“

„Chceš, abych tě vyzvedl?“

„Oh, ano. Do háje. Vůbec jsem nepomyslela na to, jak se dostanu do práce,“ přiznala jsem. „Jsem trochu vyčerpaná.“

Zkřížil paže na hrudi. „Jaký bylo to rande naslepo?“

„Panebože, stálo za hovno. Fakt hrozný. Byl to nudnej patron s velkým N. Mlel a mlel o milostném životě bourců morušových.“

„Alespoň bys byla dobře oblékaná.“

„Byla bych oblékaná do věcí, co se můžou čistit jenom v čistírně. Vynechám,“ odsekla jsem.

Elliot se uchechtl. „Víš, mohl bych ti někoho dohodit.“

„Ne,“ vyhrkla jsem rychle. „Pro teď jsem skončila. Chci se soustředit jenom na to, jak dostat svůj život zpátky a možná začít znova šetřit.“

Bratrovi ztmavla tvář. „Hajzl.“

„Jo, já vím, Elli, ale nedá se s tím nic dělat. Em udělala po právní stránce všechno, co mohla, a on platí náhradu škody.“

Naše sestra, Emily, byla právnička a snažila se mé problémy z právního hlediska řešit už roky.

„Stovka měsíčně je na hovno.“

„Souhlasím. Doufám, že Emily najde něco víc v jeho finančních záznamech.“

Elliot mě pár napjatých vteřin pozoroval. „Tak jo, já půjdu. Vyzvednu tě zítra v půl sedmý.“

„Děkuju. Jsi ten nejlepší starší bratr na světě.“

Zazubil se a jeho tělo se trochu uvolnilo. „Vždyť já vím.“

Rychle mě objal a pak byl ze dveří pryč, já zamkla a svalila se na pohovku. Roztrhla jsem plastový obal od tlačítkového telefonu, zapojila ho, zapnula a zavolala Kim.

„Tady Kim.“

„Ahoj, to jsem já.“

„No, ahoj ‚já‘.“ Kim se zachichotala. „Dostala jsem tvojí textovku. Geniální.“

„Děkuji,“ odvětila jsem.

„Předpokládám, že jsi v bezpečí domova?“

„Ne, jsem zaživa pohřbená v příkopu na kraji silnice.“

„Och, a kde? Přijedu tě zachránit.“

Zasmála jsem se. „Miluju, jak mi vždycky kryješ záda.“

„Ráda se obětuju,“ odsekla žertem.

„V souvislosti s tím, můžeš mi prosím poslat číslo, ze kterého jsem ti poslala ty fotky?“

„Ehm, jasně? Ale musíš mi říct proč.“

„Jeden z těch chlapů mi řekl, že mi zítra zavolá, jak to vypadá s mým autem, a já mu chci dát tohle nový číslo.“

„Mhm, vsadím se, že jo,“ řekla. „Řekni mi ten skutečnej důvod.“

Zároveň jsem milovala i nenáviděla, jak do mě moje nejlepší kamarádka vidí. „To je ten skutečný důvod.“

„Je k nakousnutí? Ten tvůj ‚chlápek‘, co je ‚jeden z těch chlapů‘?“

Panebože... jestli je k nakousnutí? To bylo slabé slovo. „Je to lump, Kim.“

„Na to jsem se neptala.“

„Ano, je dobře vypadající... řekla bych, že takovým drsným způsobem.“

„Mhm, jasně,“ pronesla. „Pošlu ti to.“

„Díky.“

„Potřebuješ zítra hodit do práce?“

„Jsi ochotná si pro mě přijet v půl sedmé?“

Zalapala po dechu. „Ráno? Ehm, ne. Promiň, zas tak moc tě nemiluju.“

Zachichotala jsem se. „Já vím. Vyzvedne mě Ell.“

„Ach, jak já ho miluju.“

„Já vím, zlato. Jako všichni.“

„Tak jo, pošlu ti to číslo a pak zalezu do pelechu.“

„Díky, Kim. Uvidíme se v úterý na obědě, viď?“

„Rozhodně. Ahoj.“

„Ahoj.“

Seděla jsem na pohovce a zírala na telefon snad celou věčnost, než mi přišla Kimina textovka. Na displeji vyskočilo to číslo a mé srdce se vzrušením rozbušilo. Bylo těsně po desáté, což byl čas, kdy už obvykle bývám v posteli, a napadlo mě, jestli už tam náhodou není taky. Možná to nezvedne a já bych mu mohla nechat vzkaz. Kousla jsem se do rtu. Vlastně jsem nevěděla, co mám dělat. Cítila jsem obrovské puzení mu zavolat. Jako kdybych bez toho, aniž bych před spaním slyšela jeho hlas, nedokázala usnout.

„Dani, jsi k smíchu,“ řekla jsem si, ale to nic neměnilo na faktu, že mě přitahoval. A to hodně.

Položila jsem telefon a upila vína, pak jsem ho zase zvedla a zírala na něj. Zase jsem ho odložila a několik minut tyhle úkony opakovala, zatímco jsem přemítala nad svou hloupostí. Nakonec jsem si to obhájila tím, že má moje auto a já mu prostě jenom volám, abych mu poskytla informaci. Nezáleželo na tom, že bylo po desáté v noci ve čtvrtek. Byla to obchodní záležitost, takže jsem číslo vytočila.

„No.“

„Ehm, ahoj. Tady Austin?“ zeptala jsem se. Žádná odpověď, tak jsem se podívala na displej a pak si telefon znovu přiložila k uchu. Možná jsem se přepsala. „Omlouvám se. Asi mám špatné číslo.“

„Dovolala ses mi, Dani.“ Jeho hlas se přese mě přelil a vyslal mi mráz po zádech.

„Jak jste poznal, že jsem to já?“ zeptala jsem se.

Zachechtal se. „Nikdo jinej mi neříká Austine.“

„Oh. Jasně. Ehm, jenom jsem chtěla, abyste měl moje nový číslo na dobu, až budete vědět, co je s mým autem.“

„A to jsi mi musela říct zrovna teď?“

Byla jsem oficiálně idiot. „No, ne, asi ne. Ale bylo to buď teď, nebo hodně brzo ráno, protože v sedm musím být v práci a říkala jsem si, že kdybyste spal, stejně byste to nezvedl, takže jsem měla v plánu nechat vám vzkaz. Nečekala jsem, že to vezmete.“ Do háje, zase jsem plácala páté přes deváté.

„Chápu, zlato.“

„No, dobře. Tak jo. Nechám vás jít.“

„To bude asi dobrej nápad.“

Měla jsem zavěsit. Ale jako obvykle jsem milovala sebetrýznění. „Proč to bude asi dobrý nápad?“

„Dani, já nejsem chlap pro tebe.“

Zalapala jsem po dechu. „Prosím? Nikdy jsem neřekla, že jste.“

„Nemusíš to říkat nahlas, bejby. Máš to napsaný po celý tváři.“

„To nemám! Páni. Jste vždycky takhle hrubý, nebo mám prostě jenom štěstí?“

Zasmál se a do prdele, jestli jsem se z toho zvuku aspoň trochu neošila. „Tvoje auto je hromada sraček.“

„Hádám, že obojí,“ zamumlala jsem.

„Fakt bys s ním neměla jezdit,“ pokračoval a ignoroval mou bystrou poznámku.

„No, je to všechno, co si můžu dovolit, takže v téhle věci nemám moc na výběr.“

„Proč je to všechno, co si můžeš dovolit?“

„Ehm, s dovolením, pane Hrubiáne, do toho vám vůbec nic není.“

Znovu se zasmál.

Narovnala jsem se. „No, ať mi někdo zavolá, na kolik ta oprava vyjde, a já někoho seženu, aby mě tam dovezl a já si to vyzvednu.“

„Čtyři tisíce sedm set devadesát dva dolarů je aktuální odhad,“ řekl.

Zalkla jsem se. „Cože?“

„Tvůj motor je v podstatě v hajzlu, Dani.“

„Tolik peněz nemám,“ zašeptala jsem a zamrkala, abych zahnala slzy. Měla jsem sklony být trochu přecitlivělá, když jsem byla vyčerpaná.

„Toho jsem si všimnul, zlato. Jen přemejšlím proč.“

Zaklonila jsem hlavu a zírala do stropu. „Když to musíte vědět, můj bývalý mi ukradl úspory a moji identitu. Poslední čtyři roky jsem strávila tím, že jsem se snažila očistit své jméno a dostat ho před soud, a teď mám to štěstí, že dostávám stovku měsíčně jako náhradu škody. Ty peníze, co mi ukradl, očividně utratil... nebo spíš schoval... a poseděl si třicet dní v okresním vězení. Jako bonus dostal tříletou podmínku. Já, na druhou stranu, mám úvěrový hodnocení úplně v háji a musím používat kreditku, co mi dal táta, abych zvládala krizový situace, což tohle rozhodně je; nicméně moc nechci, aby musel platit pět táců za auto, který za tolik ani nestojí.“ Zasténala jsem. Nemohla jsem uvěřit, že jsem to všechno právě sdílela s prakticky cizím člověkem, obzvlášť proto, že kromě mé rodiny a toho kreténa, co mi ty peníze ukradl, byla Kim jediná další lidská bytost, která ten příběh znala. „Omlouvám se. Až moc informací.“

„Kolik ti ukradl?“ zeptal se Austin... ne, spíš to odsekal jako rozkaz.

„Prosím?“

„Kolik ti ten zmrd ukradl?“ Zněl naštvaně.

„Na tom nezáleží,“ zašeptala jsem.

„Dani. Kolik ti ukradl?“

„Padesát čtyři tisíc šest set sedmdesát osm dolarů a šestnáct centů,“ vyhrkla jsem. „A to je jenom to, co vybral z mých úspor. Dalších šedesát tisíc nechal na kreditkách, který si otevřel na moje jméno.“

„Tak to mě poser. Vážně?“

„Vážně. Šetřila jsem si na dům.“ Cítila jsem, jak mi po tvářích stékají slzy, když se mi nahrnuly vzpomínky na Stevenovu zradu. „To je jedno, není to váš problém. Ehm, promluvím si s tátou a vymyslíme, co udělám se svým autem. Moc si vážím veškeré vaší pomoci. Zítra si zavoláme. Ahoj.“ Zavěsila jsem a zabořila obličej do dekoračního polštáře, abych si mohla zařvat. Neměla jsem ale moc času utápět se v sebelítosti, protože mi v ruce zazvonil telefon. „Haló?“

„Jak se ten parchant jmenoval?“ dožadoval se Austin.

„Prosím?“

„Ten zmrd, co ti ukradl peníze. Jak se jmenuje?“

„Proč?“

„Bejby, jak se jmenuje?“ zopakoval sníženým hlasem.

„Steven.“

„Steven a jak dál?“

„To je jedno.“

„Dani, řekni mi jeho zasraný jméno.“

„Ne,“ zdůraznila jsem. „Do toho vám nic není.“ Slyšela jsem, jak se zhluboka nadechl, a pak se ozvalo zaklepání na moje dveře. Zamračila jsem se. „Měla bych jít, někdo je za dveřmi.“

„Jo, to bys měla otevřít, zlato.“

„Nebudu otevírat dveře v deset večer, Austine. I přes moji vizáž nejsem idiot.“

Zasmál se. „Otevři, bejby.“