Danielle

V PÁTEK ODPOLEDNE jsem položila poslední list papíru na poslední stoh písemek, jejichž známkování jsem odkládala celý týden, a opřela se do židle. Podívala jsem se na hodinky a zasténala. Byla jsem pravděpodobně poslední člověk, který ve škole zůstal, a s vidinou dalšího brzkého vstávání jsem se cítila naprosto vyčerpaná. Ale aspoň jsem měla všechno dotažené a mohla si užít víkend.

Otevřela jsem zásuvku stolu a popadla kabelku, zrovna když mi zazvonil můj nový telefon. Našla jsem ho zahrabaný na dně tašky a zvedla ho bez kontroly volajícího. „Haló?“

„Ahoj, zlato.“

Zamračila jsem se. „Austine?“

Zasmál se. „Tvoje auto je opravený.“

„Ale já ještě neměla šanci mluvit s tátou.“ Promnula jsem si čelo, bezesné noci a starosti s penězi se projevily ve formě šílené bolesti hlavy. „Musím zjistit, jestli bude s tou částkou souhlasit. Nemusí mít náhodou většina opraven povolení k opravě už předem? Co když to nedokážu zaplatit? Do háje, Austine, nevím, jestli ti to budu moct zaplatit. Myslela jsem, že mi zavoláš včera. Potřebuju víc času, abych to vymyslela.“

„Zlato, nadechni se,“ řekl.

Udělala jsem to, ale zjistila jsem, že se potřebuju nadechnout ještě několikrát.

„Auto je spravený,“ pokračoval. „Bez poplatku.“

„Cože? Jak to myslíš, ‚bez poplatku‘?“

„Obecně to znamená, že si z ruky do ruky nebudeme předávat žádnou měnu v podobě peněz.“

„Jsi strašně vtipnej.“ Nedokázala jsem se ubránit úsměvu. „Ale smutnou skutečností zůstává, že pět tisíc dolarů prostě nemám a vlastně mi není úplně příjemné o ně tátu prosit. V posledních letech mě tahal z bryndy až příliš často.“

Austin si povzdechl. „Zlato. Je to vyřízený.“

„Vysvětli mi přesně, jak je to vyřízený. Co za to chceš na oplátku?“

„Můžeme si o tom promluvit, až ti to auto přivezu.“

„Já to věděla,“ vyštěkla jsem. „Zapomeň na to. Můžeš si ho nechat.“

Zavěsila jsem a hodila telefon do kabelky, ospalost opustila mé tělo rychleji, než dorazila. Vzteky bez sebe jsem popadla kabelku i bundu a vyrazila ze třídy přes venkovní dveře. Zamkla jsem, prošla kolem kanceláře a zamávala školníkovi, který zrovna sbíral odpadky před školou.

Potřebovala jsem se projít. Můj byt byl od školy vzdálený asi tři míle a to, že jsem neměla auto, byla dobrá výmluva, abych ze sebe vychodila vztek a možná s ním i pár kalorií. Poslední dobou jsem zlenivěla a po Stevenově zradě přibrala bezmála třicet liber. Potřebovala jsem se přestat litovat a se svou váhou něco udělat. Napsala jsem bratrovi zprávu, že odvoz dneska znovu nepotřebuju, a vyrazila k domovu.

Teplota od oběda klesla, takže jsem si zapnula kabát, strčila ruce do kapes a sklonila hlavu proti větru. Ušla jsem sotva blok a svého rozhodnutí jít domů v téhle zimě pěšky už jsem litovala.

Už jsem nechtěla hubnout. Chtěla jsem se naložit do horké vany se sklenkou vína. Tato myšlenka ovšem vynesla na světlo fakt, že už jsem nevlastnila vanu, která by za takovou koupel stála, což mi následně připomnělo, že už nevlastním ani auto, a to mě stáhlo do spirály vzteku a podráždění na toho božsky nádherného muže, který narušil můj plán. Vracela jsem si život do starých kolejí... nebo jsem se o to alespoň snažila, ale teď se mi Austin rozhodl do tohoto plánu zasáhnout. Musela jsem vymyslet způsob, jak sehnat ty peníze, aniž bych o ně musela žádat tátu.

Velké jedle lemující soukromou příjezdovou cestu k mému bytu se objevily v dohledu a já si s úlevou povzdechla. Byla jsem doma. Zavolám bratrovi a vymyslíme nějaký plán. On bude vědět, co dělat.

Zahnula jsem do ulice a zrychlila krok. Teď už jsem oficiálně mrzla a chtěla jsem se jen dostat dovnitř a zabalit se do deky. Objevilo se parkoviště... a na něm moje auto. Přestala jsem jít, naprosto zmatená. Pohyb koutkem oka mě přiměl se otočit a spatřit Austina, jak vystupuje ze svého náklaďáku.

Zamračil se. „Šla jsi domů pěšky, Dani?“

„Cože?“

„Šla jsi domů pěšky? Sama?“

Vzhlédla jsem k němu. „Ehm, jo. Nemám auto.“

„Do prdele.“ Zavrtěl hlavou. „Šla jsi pěšky i včera?“

„Ne, bratr mě vozil, ale...“

„Tady.“ Sáhl do kapsy a vytáhl klíček od mého auta.

Zavrtěla jsem hlavou. „Nemůžu to zaplatit, Austine.“

„Vezmi si ten klíč, Dani.“ Udělala jsem to a on znovu zaklel. „Zlato, máš ruku úplně jako led.“

„To se obecně stává, když je zima.“

„Ty nemáš rukavice?“

„Nevzala jsem si je, vzhledem k tomu, že jsem nečekala, že půjdu domů pěšky,“ přiznala jsem.

„Proč jsi mi nezavolala?“

„Proč bych ti měla volat?“

Vzal obě mé ruce do svých a třel je o sebe. „Byl bych tě vyzvedl.“

„Proč bys mě vyzvedával?“

Austin se znovu zamračil. „Pojďme dovnitř.“

„Počkej,“ řekla jsem a snažila se mu vytrhnout ruce. Jen je stiskl pevněji. „Co tady děláš?“

„Zlato.“ Podíval se na mě, jako bych padla na hlavu. „Vezu ti tvoje auto.“

„Mám pocit, že my dva máme dost zásadní problém s komunikací,“ zabručela jsem.

Mávl rukou směrem k mému bytu. „Promluvíme si vevnitř.“

„Ty jdeš dovnitř?“

„Nebudu si s tebou povídat tady venku v tý zimě.“ Nasadil ten svůj zatraceně sexy úsměv. „Samozřejmě ale nemusíme mluvit vůbec. Je to na tobě.“

Tiše jsem si odfrkla. „Nevím, co ode mě chceš.“

„Tak pojď. Ať se trochu zahřeješ,“ řekl.

Měla jsem pocit, že stejně neodejde, a tak jsem přikývla a vedla ho po schodech nahoru. Odemkla jsem dveře, vešla dovnitř a rozsvítila. Austin za námi zavřel a zamkl dveře a já ze sebe shodila kabát. Hodil svou bundu na křeslo u televize, ale vestu si nechal na sobě.

„Proč nemluvíš jako nějakej grázl?“ vyhrkla jsem.

Zasmál se. „Prosím?“

„Nic. Prostě si mě nevšímej.“ Hodila jsem kabelku na křeslo u dveří. „Dáš si víno?“

„Máš pivo?“

„Ehm, možná. Podívám se.“ Vešla jsem do kuchyně, abych zjistila, jestli tu Elliot nenechal něco z doby, kdy tu byl naposledy na večeři. Odsunula jsem mléko stranou a našla tři lahve bratrova oblíbeného portlandského piva a doufala, že bude Austinovi chutnat. Jednu jsem vzala, otevřela a do skleničky nalila zbytek červeného, které jsem pila v uplynulých dnech.

Když jsem se vrátila do obýváku, Austin se rozvaloval na mé pohovce, nohy v botách měl položené na konferenčním stolku, v ruce dálkový ovladač od televize, přepínal programy a vypadal, jako by mu to tu patřilo. Usmál se na mě a natáhl ruku, aby si vzal pivo. „Díky, zlato.“

Podala jsem mu láhev, zavrtěla hlavou a sedla si do křesla vedle pohovky.

„Co to děláš?“ zeptal se.

„Jak to myslíš?“

Poklepal na polštář vedle sebe. „Pojď sem.“

„Ehm, ne, mně je dobře tady. Díky,“ řekla jsem a usrkla vína.

„Zlato, pojď sem.“

„Ne.“