„Ten dokument o fúzi?“ zeptám se a nahlížím na obrazovku jeho počítače. Přikývne, a já kliknu na tisk, než se vrátím zpátky k tiskárně. Jeho dokument se vytiskne, já ho sešiju a pak mu ho podám.

Theo tam stojí a sleduje mě, z jeho intenzivního pohledu se cítím nesvá, ale nedokážu odvrátit zrak. Zničehonic se otočí a odejde. Okamžitě se nadechnu, aniž bych si předtím uvědomila, že jsem zadržovala dech. Vrátím se ke svému stolu. Poslední týden se Theo chová divně. Přistihla jsem ho, jak na mě zírá, už tolikrát, že bych to nespočítala.

Tobias je v poslední době taky podrážděný, nedávno jsem je slyšela, jak se o něčem dohadují. Snažila jsem se to co nejvíc nevnímat, protože do jejich vztahu mi nic není, ale vytváří to v kanceláři trochu nepříjemnou a napjatou atmosféru.

Den rychle utíká. Tobias zůstal celý den ve své kanceláři s jednou ze svých nálad. Ozval se mi jen tehdy, když jsem mu přepojovala hovory na jeho linku. Než jsem se nadála, bylo půl šesté večer. Pan Kane a pan Madden odešli v pět. Všechno jsem vypnula, pak jsem zhasla světla a zamířila na parkoviště. Jakmile jsem byla na parkovišti, vzala jsem si nabíječku na telefon a nějaké teplé oblečení na převlečení a všechno to nacpala do tašky.

Musela jsem být zpátky u auta, než Tom zamkne. Tom pracoval pár hodin ráno a pak se vracel na noc, aby vysypal koše a vytřel podlahu, než v devět hodin večer parkoviště zamkl. Což mi dávalo spoustu času navštívit matku, než se vrátím.

Prošla jsem prázdným parkovištěm a vyšla v přízemí, na straně u parku. Střihla jsem to přes park a zamířila k velkému modrému neonovému nápisu, který se tyčil na střeše nemocnice naproti Kane and Madden Industries. Nemocnice Mater. Chodím tam každý den, abych se na ni podívala. Vyrazím do druhého patra a zamířím na lůžkové oddělení. Pokoj číslo osmnáct, lůžko pět.

Moje matka tu leží už něco málo přes tři měsíce. Posadím se v tom sterilním pokoji. Nesnáším nemocnice, vždycky smrdí po dezinfekci na ruce, a zrovna tohle oddělení páchne smrtí. Ne, moje matka nemá žádnou vysilující chronickou nemoc. Moje matka, Lila Rileyová, je v kómatu.

Mamka jela domů z práce v místním baru. Opilý řidič projel na červenou a narazil do ní. Z jejího auta byla totálka a museli ji z něj vystříhat. Od té doby je v kómatu. Doktoři říkají, že má mrtvý mozek, a že jediné, co ji drží při životě, jsou přístroje, na které je napojená.

Z nemocnice mi sdělili, že ji mohou udržovat při životě a doufat v nějakou změnu, ačkoliv by to byl zázrak. Podařilo se mi to protáhnout už na téměř čtyři měsíce, protože jsem se odvolala proti jejich rozhodnutí odpojit ji od přístrojů. Stále čekám na vyjádření od lékařské etické rady. Vím, že je to bitva, kterou prohraju. Ale prozatím mi to přineslo víc času po jejím boku.

Je to jen otázka času, kdy ji odpojí a řeknou mi, že se s ní musím rozloučit. To je taky důvod, proč žiju v autě. Účty za maminčinu péči jsou vysoké, a i když dojde na to, že ji odpojí, budu muset žít v autě ještě nejméně dva roky, než to všechno splatím. Moje zdravotní pojištění pokrývá vyživované dítě nebo manžela. Moje matka zdravotní pojištění neměla. Pracovala načerno a měla problém udržet si práci na delší dobu.

Vím, že si většina lidí myslí, že je to jen zbožné přání, aby se probudila, ale já to s ní prostě nedokážu vzdát. Naučila mě chodit, mluvit, jíst lžící. Jezdit na kole. Byla po mém boku od samého začátku. Byla mým prvním přítelem, vlastně je to můj jediný přítel. Od narození mě vychovávala jako svobodná matka. Můj otec odešel, jakmile zjistil, že je v očekávání. Nikdy jsem toho muže nepotkala a upřímně řečeno o to ani nestojím.

Přišla jsem o náš dům poté, co jsem tři týdny nebyla schopná platit hypotéku. Ukázalo se, že už když se ta nehoda stala, dlužily jsme splátky za několik měsíců a matka mi to tajila. Musela jsem si vybrat: udržet naživu mámu, nebo si nechat dům. Vybrala jsem si ji. Vím, že pro mě by udělala totéž. Je mi jasné, že jen oddaluju nevyhnutelné, ale jak máte zabít vlastní mámu? Zabít toho jediného člověka, který strávil celý váš život tím, že vás miloval a podporoval? Až ten čas nadejde, musím vědět, že jsem zkusila všechno, jinak vím, že nebudu schopná žít s pocitem viny.

Když jsem se na ni podívala, vypadala, že spí, nebýt té hadičky, co jí trčela z úst, nutila ji dýchat a udržovala ji naživu. Z jejích vyhublých paží viselo plno dalších hadiček. Moje matka bývala silná, živelná a šťastná ženská. Vždycky vypadala na míň, než jí bylo. S blond vlasy, které jí sahaly těsně pod lopatky, měla bezchybnou pleť bez vrásek, plné růžové rty a opálený obličej. Na pětačtyřicetiletou ženu vypadala skvěle.

Teď měla kůži zašedlou, vlasy zplihlé a mastné. Ztratila veškerou svou váhu i svalovou hmotu, stala se z ní kost a kůže. V téhle nemocniční posteli doslova chřadla. Sedla jsem si na modrou židli, přisunula se blíž k posteli a vzala ji za ruku.

„Ahoj mami, chybíš mi.“ Ohrnu jí vlasy z čela, kde se jí lepí na kůži. Naslouchám pravidelnému pípání monitoru srdečního tepu a zvuku plicního ventilátoru, který ji nutí dýchat. Každý den je to to samé. Dřív jsem chodila každý den, seděla s ní celé hodiny, vyprávěla jí o svém dni nebo jí četla. Ale po pár měsících už prostě jen přijdu a řeknu jí, že ji miluju. Došla mi slova.

Chybí mi její hlas. Chybí mi, jak mi říkávala, že všechno bude v pořádku. Chybí mi ten způsob, jakým díky ní všechno působilo tak snadně. Lila Rileyová možná nebyla dokonalá matka, ale pro mě dokonalá byla. Jo, měla problémy s pitím, ale kromě toho vím, že dělala to nejlepší, co dokázala s kartami, které jí život rozdal.

Nikdy u nás nechyběla láska, a bez ohledu na to, jak strašně jsem to posrala, vždycky tu byla, aby mi pomohla posbírat střípky a začít znovu.

Teď ji tu vidím a myslím na všechny ty věci, o které přijde. Na všechny ty vzpomínky, kterých už nebude součástí.

Poté, co s ní chvíli posedím, rychle zapluju do malé koupelny. Zdravotní sestra Sally má dneska noční službu a vždycky mě nechá se tu osprchovat. Je to jediná chvíle, kdy se můžu osprchovat v teplé vodě. Ne horké, spíš v takové vlažné vodě jako ve vaně, protože sprchy mají regulovanou teplotu. I tak si ale nestěžuju. Teplá je lepší než studená. Ostatní lidé na tomto pokoji vyžadují asistenci a jsou upoutáni na lůžko stejně jako moje matka, takže si nemusím dělat starosti, že by někdo otevřel dveře, ale pro jistotu se vždycky zamknu, kdyby se sem snad rozhodla zajít uklízečka nebo sestra.

Rychle se osprchuju, umyju si vlasy i tělo a dám si záležet, abych se pořádně vydrhla, když už mám k dispozici teplou vodu. Když skončím, rychle vylezu ven, osuším se a navléknu si tepláky, abych se nemusela zkoušet převlékat v autě. Nohy si vklouznu do ponožek, než si nazuju baleríny. Pak všechno zase nacpu zpátky do své obrovské kabelky, než se vrátím zpátky po bok své matky.

Na stolku vedle mého nabíjejícího se telefonu leží nějaké sendviče. Sally sem musela vejít, když jsem byla ve sprše. Zná moji situaci a ví, že mi toho po zaplacení splátek nemocnici moc nezbývá, takže během každé její služby na mě na stole vždycky čekají sendviče nebo nějaké jídlo, co zbylo v kantýně.