Dnešní večeře se skládá ze sýrovo-rajčatových sendvičů. Umírám hlady, jelikož jsem nejedla nic jiného než pár suchých krekrů. Sním ty dva sendviče přesně ve chvíli, kdy se Sally vrací s plastovou taškou v ruce. Sally je stejně stará jako já, je jí třiadvacet. Má tmavé vlasy ostříhané na kluka, tmavě hnědé oči, měří asi metr sedmdesát a má štíhlou postavu. Je to atraktivní žena a má laskavé srdce. Je to moje nejoblíbenější zdejší zdravotní sestra; vždycky mi ochotně vysvětlí cokoli, čemu nerozumím, a má úžasný přístup k pacientům.

Každou směnu si udělá čas, aby mě viděla. Když vejde, vstanu a ona mě vřele obejme a jemně mě pohladí po zádech. Když mi podá tu tašku, objevím v ní několik lahví vody a malý pomerančový džus, který rychle vytáhnu, abych jím ty sendviče spláchla. Sally taky zašla k automatu a vzala pár proteinových tyčinek, nějaké brambůrky, a najdu i pár kousků ovoce.

„Doufala jsem, že jsi ještě ve sprše; vím, že nerada přijímáš pomoc, ale opravdu se o sebe musíš začít víc starat. Kdy jsi naposledy jedla normální jídlo? Vypadáš hrozně vyzáble.“ Smutně se na ni usměju. Je těžké udržet v její přítomnosti emoce na uzdě. Sally mě viděla v mých nejzranitelnějších chvílích. Zatahá mě za tričko a tepláky, aby zdůraznila, jak moc jsem zhubla. Nejsem slepá. Vím, že jsem hodně zhubla; oblečení mi nesedí tak, jak by mělo. Některé kalhoty si dokonce musím rolovat, jen aby mi vůbec držely na bocích.

„Já vím, snažím se. Je to jenom strašně těžké s ohledem na to, jak chaotický teď můj život je.“

Sally mi palcem pohladí tvář. „Musím se vrátit do práce, ale nezapomeň jíst. Ve středu mám zase službu, tak ti něco přinesu.“ Nacpe mi tu igelitku do kabelky a zapne ji, aby se ujistila, že si ji s sebou vezmu, až budu odcházet. Sally odejde ven, aby se věnovala svým dalším pacientům.

Sednu si zpátky a čekám, až se mi telefon ještě trochu nabije, než ho odpojím. Teď je 20:30. Musím být zpátky před devátou, abych měla jistotu, že mě nezamknou venku. Skloním se, vtisknu matce pusu na čelo, pak vyjdu ven a zamířím zpátky ke svému autu.

Cesta zpět je rychlá. Dnešní noc není moc chladná, díky bohu. Otevřu kufr, vezmu si peřinu a polštář, než vlezu zpátky na přední sedadlo a sklopím ho úplně dozadu. Zachumlám se pod deku, zavřu oči a modlím se, aby dnes v noci spánek přišel snadno.

****************************************

Následujícího rána se probouzím pěkně v teple, zabalená ve své peřině jako lidské burrito. Můj budík hlasitě vyřvává a vibruje na palubní desce. Natáhnu se a rychle ten budík vypnu, než mi z toho hluku začne třeštit hlava. S povzdechem se protáhnu, bolí mě celé tělo z toho, jak jsem byla celou noc ve stejné poloze. Chybí mi moje postel, chybí mi možnost se pořádně roztáhnout a převalovat v posteli, aniž bych se musela bát, že se mi do zadku zapíchne nějaká část auta, jako třeba spona od bezpečnostního pásu.

Otevřu dveře u řidiče, vylezu ven, postavím se a předkloním se, abych se dotkla špiček, a pak si protáhnu záda a ramena. Jakmile se doprotahuji jako kočka, přejdu k zadním dveřím za spolujezdcem a otevřu je. Vzadu mám vždycky pověšených pár kousků oblečení. Rychle si vyberu elegantní tmavě modré úzké džíny, černou halenku na zip a své sako, obejdu auto a začnu se převlékat. Vytáhnu si podprsenku zpod trička, ruce vtáhnu dovnitř. Manévruju s ní, dokud ji nedostanu na správné místo.

Posadím se na sedadlo řidiče, rychle ze sebe strhnu tepláky a vyměním je za džíny. Když se postavím, zjistím, že ze mě prakticky padají. Sakra, tohle jsou moje oblíbené džíny. Otevřu kufr a hrabu se v něm, dokud nenajdu opasek, pak musím klíčkem od auta prorazit do pásku další dírku, abych ho měla ve velikosti, jakou potřebuju k udržení kalhot. Jakmile to mám hotové, svléknu si tričko a obléknu si halenku, zip vytáhnu přesně ve chvíli, kdy uslyším, jak se otevírají rolovací vrata od parkoviště.

Zkontroluju se v okénku auta, vypadám k světu. Tohle je taky jeden z mých oblíbených topů. Byl mi trochu malý už předtím vším, ale teď mi sedí jako druhá kůže, takže v něm moje velké poprsí víc vynikne a nechává hluboký výstřih. Obvykle se svými přednostmi nerada chlubím, ale v tomhle topu vypadají skvěle, i když to říkám já sama. Rychle popadnu své černé lodičky, nazuju si je a předkloním se, abych si zapnula pásky.

Když jsem hotová, vyrazím po rampě dolů vstříc Tomovi. Tvář se mu okamžitě rozzáří. „Tady je ta moje holka, jaká byla noc?“

„Dobrá, v noci nebyla zima a byl docela klid. Jak se má žena?“ Tom ke mně dojde a podá mi cappuccino v papírovém kelímku. Poděkuju mu a pak si o něj zahřeju ruce, než si loknu.

„Má se dobře, mám pro tebe překvapení. Mary včera dělala masové kuličky a zbylo jich spousta, tak jsem ti je přinesl v krabičce od číny.“ Naklonila jsem se k Tomovi a jednou rukou ho objala. Připomínal mi mého dědečka. Tom mi objetí oplatil a ovinul mi paži kolem ramen.

Rychle jsme šli k mému autu. Vzala jsem si kabelku a těch pár věcí, co jsem potřebovala k dokončení příprav, pak jsem auto zamkla a následovala ho ke vchodu.

Když dorazím ke svému stolu, začnu všechno zapínat a nahazovat počítač. Jakmile to udělám, dopiju cappuccino a jdu na toaletu, abych si udělala vlasy a make-up. Přesně ve chvíli, kdy jim dodělám kávu, vystoupí z výtahu, přesní jako hodinky. Nikdy jsem nezažila, že by měli zpoždění; vždycky chodí na čas.

Když ale vejdou, zdá se, že se hádají. Zůstanu v malé kuchyňce, nechci být u jejich ostré hádky, ale nemůžu si pomoct a zaslechnu část jejich diskuse. Theo se naštve jen málokdy a přijde mi zvláštní, že zvyšuje hlas na Tobiase, na kterém je vidět, že ho to každou vteřinou štve víc a víc. Taky je poznat, že pořád stojí ve foyer. Většinou, když měli ty svoje milenecké hádky, bylo to v jedné z jejich kanceláří, ne tam, kde by je kdokoli uslyšel, kdyby vstoupil na patro.

„Nemůžeš to pouto dál ignorovat a schovávat se v kanceláři. Ztratíš nad sebou kontrolu a to ji vyděsí ještě víc.“ Theův hlas jako by nabíral na výšce s tím, jak se víc zlobil. Ztuhnu a napjatě poslouchám; zajímalo by mě, o čem se baví a kdo je ta tajemná žena.

„Do toho se nepleť, své pudy mám pod kontrolou. To tvé mi dělají mnohem větší starosti,“ odsekl Tobias a ta slova z něj sálala jedem.

„No, já je aspoň nepopírám jako ty,“ odvětil Theo.

„Ona je člověk, je slabá a nepatří do našeho světa. Už je mi zle z toho, jak se hádáme pořád dokola o tom samém. Tady nejde jen o nás, ji by to vystavilo nebezpečí. To je to, co chceš, Theo?“ Tobiasův hlas stoupl, vztek prýštil z každého jeho slova.

Hlava mi jde kolem. Člověk? Nejsme snad všichni lidé? Určitě jsem se přeslechla, a kdo je v nebezpečí? Cítila jsem, jak se mi zrychluje tep, jak mi hlasitě buší v uších. Po pažích se mi rozlila husí kůže, má ruka pořád zamrzlá, prsty křečovitě svírající rychlovarnou konvici, až mi klouby zbělely. Proč je teď moje mysl a tělo ochromené strachem?

„Baf, víš přece, co se říká o odposlouchávání,“ zašeptá mi Theo do ucha, až nadskočím. Jeho hlas těsně u mého ucha. Přistoupí blíž, hrudníkem se mi opře o záda. Když pokládám konvici zpět na linku, mírně se mi třesou ruce.

„Jsi v pořádku, Imogen?“ Zněl ustaraně. Nasadím na tvář falešný úsměv, prudce se otočím čelem k němu, ale on stojí u dveří. To jsem si tenhle celý scénář představila jen ve své hlavě? Není možné, aby se pohnul tak rychle, aniž by ho bylo slyšet. Vážně už mi asi hrabe, možná mám nervové zhroucení. Jejich rozhovor se mi znovu přehrává v hlavě, ale zamlžuje se do té míry, že už si ani nedokážu vybavit, o čem se vlastně hádali. Tobias vejde za ním, vykoukne zpoza rohu dveří a zírá na mě, zaplavuje mě neklidný pocit a já si nedokážu srovnat myšlenky.