Oba vypadají ustaraně. Udělala jsem něco znepokojivého? Zrovna se hádali, nebo jsem si to taky jen vymyslela, a o čem se to vlastně hádali, proč už si to nedokážu pamatovat? Vypadají úplně normálně jako vždycky. Stojím tam úplně stejně zmatená jako oni. Tobias prolomí ticho. Jeho hlas mě vytrhne z mé vlastní hlavy.

„Imogen... Imogen, co se děje? Stalo se vám něco?“ Zdá se, jako by na vteřinu lehce nasál vzduch. Nakloním hlavu a pozoruju je. Pohlédnou jeden na druhého. Místnost se začne kroutit a točit, vidím Tobiase, jak se protlačí kolem Thea a natahuje se po mně. Moje svaly jsou strašně těžké. Ale ne, já vím, co to je, mám panickou ataku. Sakra. Snažím se dýchat, ale moje tělo přestává fungovat a já nemůžu popadnout dech. Další věc, kterou vidím, je temnota.

Když přijdu k sobě... mátožně se zvednu na loktech, ale Theova ruka na rameni mě srazí zpátky. „Hou, hezky si ještě na chvíli lehni.“ Zmateně zírám. Ležím na hnědé kožené pohovce v Tobiasově kanceláři. Vidím ho sedět na okraji jeho stolu, paže překřížené na hrudi, což způsobuje, že vypadá ještě hrozivěji než obvykle. Když mi oplácí pohled, má ve tváři vepsanou starost. Theo naproti tomu sedí na pohovce vedle mě a tře mi nohy. Sakra, udělala jsem něco trapného, vím to.

„Co se stalo?“ zeptám se úplně zmatená; snažím se vzpomenout si na poslední věc, kterou si pamatuju. Ale pamatuju si jen to, jak jsem odposlouchávala rozhovor Tobiase a Thea o... Pak, že jsem nemohla dýchat, a potom tmu.

„Omdlela jste, chvíli ležte a tady to vypijte,“ říká Tobias a přistupuje ke mně se sklenicí vody v ruce. Posadím se a opřu se o opěrku. Natáhnu se a uchopím ledovou sklenici s vodou, mými konečky prstů se přitom otřu o Tobiase. Ucukne rukou, jako bych ho spálila, a pak se vrátí zpět ke svému stolu.

Po pár minutách se ozve zaklepání na dveře. Tobias je vyzve ke vstupu a do kanceláře vejde nohatá blondýnka s několika polystyrenovými krabičkami na jídlo v ruce. Vonělo to jako čína. Blondýnka se rozhlédla po místnosti, nejistá, co má dělat. Její světle modré oči horečně těkají po každém z nás, dokud nespatří Thea a neztuhne.

Byla neuvěřitelně přitažlivá; měla na sobě bílé oblekové kalhoty a sako s černým tílkem.

„Prostě to nech na stole, Merido,“ promluvil Theo tiše. Merida mírně nadskočila, ale poslechla a pak rychle vyrazila ven z místnosti, ve které najednou zhoustlo napětí. Čeho jsem to právě byla svědkem? Proč se zdála být tak vyděšená? A co bylo důležitější, jak dlouho jsem byla mimo? Podívala jsem se na hodiny, co visely nade dveřmi, a všimla si času. 15:15... oči mi málem vypadly z důlků. Byla jsem mimo celé hodiny. Vyskočila jsem na nohy a rychle vyrazila ke dveřím. Sakra, ve čtyři jsem měla mít připravené ty složky o fúzi. Zrovna když jsem otevřela dveře, nějaká ruka je zabouchla a zámek zacvakl. Ucítila jsem, jak se mi do zad opírá žár. Při té náhlé hrubosti dveří, co se mi zabouchly přímo před nosem, jsem instinktivně ztuhla.

„Sedněte si zpátky, Imogen.“ Jeho hlas byl nekompromisní. Když mě jeho horký dech polechtal na zátylku, přejel mi po páteři mráz.

„Musím připravit ty dokumenty o fúzi na vaši schůzku,“ zkusila jsem namítnout. Můj hlas zněl roztřeseně, sama jsem v něm slyšela strach. Ale proč jsem najednou měla ze svého šéfa strach?

Naklonil se ke mně a natiskl se svou přední částí těla na má záda. Sklonil hlavu k mému uchu a zašeptal: „Řekl jsem, abyste si sedla.“ Otočila jsem se do místnosti a střetla se s Tobiasovým ostrým pohledem, kterým si mě shora měřil. Pod jeho pohledem jsem se schoulila, udělala krok vzad, narazila do dveří a najednou si vedle něj připadala nesmírně malá. Koho to tu vlastně lakuju? Vedle něj jsem byla malá tak jako tak, ale právě teď jsem se cítila naprosto pidi a bezbranná.

Když se naše oči setkaly, jeho pohled zněžněl. „Promiňte, nechtěl jsem vás vyděsit.“ Promluvil jemně. Natáhl ruku a zastrčil mi uvolněný pramen vlasů za ucho, než poodstoupil a ukázal mi, ať si sednu zpátky vedle Thea. Rychle jsem uposlechla.

Theo mě jemně stiskl za koleno a pak mě pustil.

„Z něj si nic nedělej, je trošku nervózní. Také jsme zrušili tu schůzku. Bude až zítra ráno,“ ujistil mě Theo. Chápavě jsem přikývla, ale jediné, po čem jsem toužila, bylo dostat se z téhle místnosti. Nemůžu uvěřit, že jsem celý den prospala na gauči svého šéfa. Jak trapné. Bože, doufám, že jsem ze spaní nemluvila nebo neprděla. Panebože, co když jo? Najednou jsem si přála, aby se pode mnou propadla zem a spolkla mě.

„Tady!“ řekl Tobias a položil přede mě polystyrenovou krabičku s jídlem, než položil další před Thea. Chtěla jsem jim říct, že jsem v pořádku, ale Tobiasův vražedný pohled mě přerušil.

„To nebyla volba, Imogen... Jezte.“ Každé jeho slovo bylo plné autority, ale zároveň to znělo, jako by mě vyzýval, abych ho neposlechla.

Udělala jsem, co mi řekl. Mohla bych přísahat, že jsem viděla Tobiase, jak se ušklíbl nad tím, jak se podřizuji jeho příkazům jako malé dítě. Může to být ještě víc trapné a ponižující? Ale to jídlo bylo dobré a já měla příšerný hlad. Možná proto jsem omdlela, něco mezi tím, že mě načapali při odposlouchávání a tím, že jsem se už měsíce pořádně nenajedla, možná se toho na mě prostě sesypalo moc.

Když jsem dojedla smaženou rýži s kuřetem satay, seděla jsem tiše a čekala, až mě propustí ze své kanceláře, ale to se nikdy nestalo. Místo toho Theo posbíral prázdné obaly od jídla a vyhodil je. Tobias přešel ke skříňce u okna, vytáhl tři skleničky a nalil do nich hnědou tekutinu, která trochu připomínala whiskey. Otočil se a jednu mi podal. Theo k němu došel, vzal si tu svou a na jeden lok do sebe všechno kopl. Pozorovala jsem Thea, jak potichu opouští místnost, čímž mě tu nechal samotnou s Tobiasem. Najednou jsem si přála, aby se vrátil, otočila jsem se a zírala na dveře. Ruce se mi začaly potit.

Když byl v místnosti Theo, Tobias působil méně děsivě. Otočila jsem se zpět čelem do místnosti, upravila si pozici na pohovce a všimla si, že mě Tobias pozoruje přes okraj své sklenice. Pohrávala jsem si se sklenicí mezi prsty. Přiložil si pití ke rtům a do poslední kapky ho vypil. Přivoněla jsem si ke svému pití a ohrnula nos, vonělo to sladčeji než vodka. Nic nebylo tak drsné jako vodka nebo tequila. Zvedla jsem sklenici ke rtům a na jeden lok ji do sebe obrátila. Mělo to sladkou a jemnou chuť. Trošku to pálilo, ale ne tak jako některé láhve alkoholu, které jsem měla schované v kufru, zvláště ty levnější, které máma ráda pila.

Postavila jsem se, že sklenici odložím, když vtom ji Tobias popadl, dolil ji a pak mi ji podal zpátky. Zvedla jsem na něj obočí, ale sklenici jsem si vzala. Theo se vrátil a zámek dveří za ním tiše cvakl.

V rukou svíral několik krabic s dokumenty. „Čeká nás audit, takže potřebujeme všechny tyhle složky roztřídit a všechny smlouvy seřadit podle data. Udělejte si pohodlí, bude to dlouhá noc,“ řekl Tobias jasně. Podívala jsem se na ty čtyři krabice, co Theo přinesl, s vědomím, že to není ani polovina z nich. Kopla jsem do sebe sklenici s whiskey, posadila se na zem a začala tahat složky z krabic.

V polovině noci někdo objednal další jídlo a přinesl nám nahoru kávu. Nejsem si jistá, kdy měli čas cokoli objednat, protože jsem ani jednou neviděla, že by vzali do ruky telefon a něco objednali, ale byla jsem za to ráda. Pracovali jsme hluboko do noci a já byla vyčerpaná. Když ve 21:00 nadešel čas zavřít budovu, Tobias vzhlédl k ostraze, která vešla do kanceláře, aby nám oznámila, že bude zamykat.

„Vy dva běžte. Už toho moc nezbývá, já to dodělám a brzy vyrazím.“ Tobias a Theo se tvářili nejistě, ale nakonec souhlasili, že půjdou. Dali mi svazek klíčů, abych se dostala z budovy, a také bezpečnostní kód k zapnutí alarmu při odchodu.

Když jsem dodělala poslední krabici, naskládala jsem je úhledně na sebe, než jsem se podívala na čas, byly 2 hodiny ráno. Venku mi ležely už jen tři složky. Udělala jsem si na pohovce pohodlí a přitáhla si je k sobě. Oči mě začínaly bolet a všechna ta slova začínala splývat v jedno. Od projíždění všech těch stránek jsem měla úplně zdřevěnělé prsty…….