Navzdory svému nízkému věku měl Robert mimořádné nadání pro učení. Počítače byly jeho hřištěm – dokázal proniknout do jakéhokoli systému s nenucenou lehkostí a díky čistému talentu se všechno naučil sám. V určitých kruzích byl znám jako legendární „Pan Caesar“, digitální duch, který dokázal odhalit jakékoli tajemství.

Tentokrát se naboural do národní lékařské databáze a provedl srovnání se všemi dostupnými záznamy. Přesto hledání nepřineslo nic – vůbec žádné užitečné shody.

Tento výsledek ho zanechal hluboce frustrovaného.

Zoufale chtěl pomoci své matce, ale stopa vychladla.

Pokud lékařské databáze neukrývaly žádná vodítka, pak dávala smysl pouze dvě vysvětlení. Buď už byl jeho biologický táta mrtvý, nebo to byl někdo tak utajovaný, že jeho záznamy byly uzamčené pod zámkem.

Pokud by ale byl mrtvý, Robert by se stále necítil uspokojen. Chtěl by, aby trpěl.

Robertovy prsty tančily po klávesnici. Když viděl, jak se nově vylepšený systém dark webu pod jeho útokem znovu hroutí, rty mu zatahal nepatrný úšklebek.

Vážně, kdo měl v dnešní době na starosti bezpečnost dark webu? Flákali to. Ten takzvaný „upgradovaný“ systém byl pořád odpad – z minula se vůbec nic nenaučili. Někteří lidé se prostě nikdy nezmění.

Hluboko v dark webu byla ukryta špičková genetická databáze. Kdyby se k ní dostal, mohl by odhalit, cokoliv by chtěl.

To by ovšem bylo možné pouze v případě, že onen muž stále žije.

Jeho malé ruce se hbitě pohybovaly, až mu náhle ztuhl výraz.

Přes obrazovku probleskly řádky zkomoleného kódu – někdo ho sledoval. Rty se mu zkřivily do chladného, sebejistého úsměvu.

Není to špatné – tentokrát byli rychlejší.

Zdálo se, že se konečně zlepšují. Právě se chystal k protiúderu a k prolomení jejich obrany, když se nahoru vznesl hlas služebné.

Arthur se vrátil.

Když Robert zaslechl ten rozruch, okamžitě se odhlásil, vypnul počítač a spěchal dolů.

V bohatě zdobeném obývacím pokoji seděla u stolu Chloe a s grácií připravovala konvici kávy. To byla scéna, do které Arthur vstoupil.

Pohled na to, jak si vychutnává kávu, ho donutil se zarazit. Co si pamatoval, Chloe takové věci nikdy neměla ráda. Dnešek byl... jiný. Vzpomněl si na její slova z letiště a pohlédl na tašku ve své ruce.

Byla to kabelka z limitované edice. Jeho asistent ji původně sehnal k Jenniferinu návratu domů, ale poté, co ho Chloe viděla s Jennifer a ztropila scénu, objednal ještě jednu – pro ni.

Ženy milují kabelky, ne? Dáte jí jednu a ona se uklidní.

„Pane Myersi,“ pozdravila ho uctivě služebná.

Arthur na znamení souhlasu přikývl, oči měl stále upřené na Chloe. Očekával, že bude zuřit – křičet, plakat a dělat scénu ve chvíli, kdy se vrátí. Ale nebyla. Byla tichá, tak znervózňujícím způsobem tichá, že celá místnost ztěžkla tichem.

Arthur poslal služebnou pryč. Brzy v obývacím pokoji zůstali jen oni dva.

Přešel k ní a posadil se na pohovku naproti ní a záměrně položil tašku z limitované edice přímo do jejího zorného pole.

Chloe se na ni ani nepodívala.

Být ignorován ho popouzelo. Prolomil ticho jako první. „Promluvme si.“

Když Chloe uslyšela jeho hlas, odložila šálek a pohlédla mu do očí. „Udělej mi laskavost a podepiš nejdřív tohle.“ Vytáhla ze složky dokument a posunula ho po stole – dohodu o rozvodu.

Arthurovy oči padly na nadpis a jeho výraz se okamžitě změnil v led.

„Ty to chceš vážně dotáhnout do konce?“ Popadl papíry, zběžně je prolistoval a zamračil se. „Už máš tohohle divadýlka dost? Mezi mnou a Jennifer nic není. Musíš dělat scény všude – nejdřív na letišti, teď doma?“

„Když se rozvádíme, proč se vůbec zdržovat nějakou předehrou? Já už jsem to podepsala. Projdi si podmínky. Pokud je všechno přijatelné, podepiš to.“ Její tón byl klidný a odtažitý, zbavený jakýchkoli emocí – jako by mluvila o něčem, co s ní nemá vůbec nic společného.

Arthur se ani neobtěžoval dokument číst. Hodil ho zpátky na stůl a hlas měl chladný. „Myslíš si, že můžeš prostě odejít, kdy se ti zachce? Jsem generální ředitel Myers Group. Ty jsi manželka generálního ředitele – rozvod zahrnuje složité zájmy. Nemluvě o dopadu na skupinu—"

Než stačil domluvit, Chloe ho přerušila.

„Zábavné. Nechci od tebe jedinou věc. Ani cent z peněz tvé rodiny. Chci jen to, co je právem moje.“ Její hlas zůstával klidný. „V posledním odstavci je to jasně napsané – chci jen těch 180 milionů dolarů, které mi odkázala moje matka. Dědeček to už předtím řekl jasně – ty peníze byly pro mě vyčleněny ještě předtím, než matka zemřela. Ať se stane cokoli, patří mně.“

Na okamžik byl Arthur zaskočen jejím odmítnutím jmění rodiny Myersů, ale rychle se vzpamatoval.

Ovládal aktiva v hodnotě miliard dolarů a tady Chloe tvrdila, že nic z toho nechce? Nemyslitelné. Stále zdůrazňovala peníze své matky, ale ve srovnání s jeho bohatstvím byla ta částka triviální. Měla by mít víc rozumu.

Jenom hrála divadlo – snažila se upoutat jeho pozornost.

Během těch let vždy poslušně hrála roli manželky generálního ředitele – držela se mimo pozornost veřejnosti, nikdy se nepletla do jeho záležitostí a soustředila se výhradně na výchovu jejich dítěte.

Chloe byla vždy rozumná – ideální manželka.

Charles ji zbožňoval.

Evidentně tak protestovala proti jeho nedostatku pozornosti.

„Jenniferino zdraví není dobré. Má chronické potíže a potřebuje neustálou medikaci. Vychovávat dítě sama pro ni nebylo snadné.“ Arthur se odmlčel a pak vážně dodal: „Tehdy jsem při té nehodě málem zemřel. Jennifer riskovala svůj život, aby mě zachránila. Jsem jí za to dlužný.“

Chloe sledovala jeho divadýlko nezlomné loajality a málem se nahlas rozesmála.

Jak snadno mu ta chladná, krutá slova splynula z jazyka. Byla to její chyba – byla natolik slepá, že se s ním svázala manželstvím.

„Nic mi nemusíš vysvětlovat. Ve chvíli, kdy jsem řekla, že je konec, je prostě konec. Arthure, teď, když je tvoje vysněná dívka zpět, dělám vám oběma místo. Měl bys mi děkovat.“ Postrčila rozvodové papíry zpátky k němu. „Prostě to podepiš. Jsem si jistá, že čeká, až to uzavřeš.“

„Chloe! To stačí!“ vyštěkl Arthur.

Byl vzteky bez sebe. Zíral na ni a pátral v její klidné tváři po jakékoli stopě hněvu. Čekal výbuch, ale nalezl jen ledové odhodlání.

Poprvé v životě na něj hlas v jeho hlavě křičel, že Chloe neblafuje.