Chloe byla vždy ztělesněním poddajnosti – poslušná manželka, která nikdy nezpochybňovala jeho příchody a odchody. Tak proč teď najednou působila jako naprostá cizinka?

Arthur se zhluboka nadechl na uklidněnou a donutil svůj tón k něčemu umírněnějšímu. „Přiznávám, byl jsem zaneprázdněný firmou a nevěnoval jsem ti pozornost, kterou si zasloužíš. Polepším se.“ Ještě více zjemnil hlas a postrčil značkovou kabelku k ní. „Tohle je nejnovější limitovaná edice – koupil jsem ji jen pro tebe. Jestli chceš něco jiného, prostě si to pořiď.“ Zatímco mluvil, Arthur vytáhl z peněženky kartu a položil ji před Chloe – doplňkovou kartu spojenou s jeho hlavním účtem bez jakéhokoli limitu útraty.

Tohle byla Arthurova představa nabídky k míru. Pokud šlo o finance, nikdy k ní nebyl lakomý. V mnoha ohledech byla Chloe ideální manželka – tichá, nenáročná, nikdy nedělala scény.

Ztropit hysterický záchvat zkrátka nebylo v její povaze.

Arthurovo obočí se mírně svraštilo a v očích mu problesklo upřímné podráždění.

„Arthure, myslím, že ti uniká pointa.“ Chloe se na něj podívala svýma krásnýma, chladnýma a odtažitýma očima. „Nejsem tady proto, abych vyjednávala. Oficiálně ti oznamuji, že jsi z mého života nadobro pryč!“

To byla pro Arthura poslední kapka.

„Chloe, nedráždi mě. Jennifer mi zachránila život. Jsem tvůj manžel. Takhle se moje žena chová k člověku, který mě zachránil? Hledáš spory kvůli každé maličkosti, nejsi schopná projevit ani špetku velkorysosti. Nebojíš se, co by lidé řekli, kdyby se to dostalo ven?“

Praštil dlaní do stolu a ten zvuk se rozlehl po celé místnosti. Bylo to poprvé po letech, co na ni zvýšil hlas.

Chloe si zkoumavě prohlédla jeho rozzuřený výraz a vlastně se usmála. „Nedlužím Jennifer vůbec nic. Proč bych měla být velkorysá? Kdo ona pro mě je? Chceš, abych ji uctívala? Dobře – až bude mrtvá, postavím jí pamětní desku.“

„Copak se nebojíš, že tě lidé označí za malichernou a řeknou, že nejsi způsobilá být manželkou generálního ředitele?“ Arthur stěží ovládal svůj hněv.

Při pohledu na to, jak snadno Arthur vybuchl vzteky kvůli Jennifer, pocítila Chloe trpkou ironii. Tak tohle byla jeho pravá láska. Šest let stála po jeho boku jako jeho manželka. Arthur si ji vzal jen proto, že na tom Charles trval a že byla těhotná. Zařídil, aby se o ni někdo staral, zatímco on se zahrabal do práce. Právě v těch letech se jeho společnost vzmohla a stala se nejmocnějším konglomerátem v Capaville.

Pravděpodobně spolu během celého jejich manželství prohodili méně slov než dnes.

„Dostane se to ven?“ Chloëiny rty se stáhly do posměšného úsměvu. „I kdyby ano, já nebudu tou, kdo se bude stydět.“

„Chloe... Nezacházej příliš daleko.“ Arthurův hlas zahřměl místností. Pěsti měl zaťaté tak pevně, až mu křupaly klouby.

Když si Chloe koutkem oka všimla, že po schodech schází Robert, ztišila hlas. „To je všechno, co k tomu mám. Papíry už jsem podepsala. Jestli si to chceš udržet na civilní úrovni, prostě je podepiš. Jestli ne, ozve se ti můj právník.“

S těmito slovy vstala. V okamžiku, kdy se rozhodla, že už Arthura nechce, se pro ni stal ničím.

Od této chvíle byl její jedinou starostí Robert.

„Chloe! Nedělej z komára velblouda. Ty se chceš rozvést kvůli něčemu tak banálnímu? Jsi nerozumná! Jestli to vážně dotáhneš do konce, myslíš, že tam venku přežiješ? Nezapomínej, kdo jsi.“ Arthur ji popadl za zápěstí.

Připomínal jí – Chloe byla jen venkovská holka, kterou přivedli zpět, aby hrála roli bohaté dědičky. Pokud přestane být manželkou generálního ředitele a vrátí se k rodině, co se s ní stane?

Když to Chloe uslyšela, oči jí potemněly. Podívala se dolů na Arthurovu ruku svírající její zápěstí, jejíž tlak jí už teď barvil kůži do ruda.

Arthure!

Kdyby byl dobrým manželem, snesla by cokoli, jen aby mu byla dokonalou manželkou. Ale protože jím nebyl, proč na něj plýtvat dalším dechem?

Právě kalkulovala, kolik síly bude muset vynaložit, aby se mu vytrhla, když zazvonil Arthurův telefon a roztříštil napjaté ticho.

Arthurův výraz se změnil. Pustil její zápěstí a přijal hovor.

Na obrazovce blikalo Jenniferino jméno. Když to zvedl, oči mu potemněly.

„To jsem já. Co se děje?“ Muž, který před chvílí soptil vzteky, teď mluvil s jemnou ustaraností.

„Arthure, Jenarth právě omdlel. Nemůžu ho probudit, nevím, co mám dělat... Arthure... tak strašně se bojím...“ Jenniferin hlas se třásl slzami.

Obývací pokoj byl tak tichý, že Chloe slyšela každé slovo. Jennifer si rozhodně uměla vybrat správnou chvíli.

Arthur byl doma sotva pár minut, přímo uprostřed jejich hádky. V Chloëině přítomnosti by každý, kdo měl něco slyšet, slyšel. Tenhle hovor byl perfektně načasovaný – přesně věděla, co dělá.

„Arthure, můj Jenarth... Vůbec nereaguje... Vždycky byl tak neduživý, co když se mu něco stane... Ach... Jsem k smrti vyděšená!“ Jenniferiny vzlyky se stávaly zoufalejšími.

„Jennifer, nepanikař. Hned teď zavolám doktora.“ Arthurův hlas byl ztěžklý starostmi. „Vydrž, už jsem na cestě.“

Zavěsil, pohlédl na Chloe – která s klidem pozorovala každý jeho pohyb – a přísně pronesl: „Přestaň už dělat scény, ano? Nechme toho. Něco se děje s Jennifer. Jenarthovi je teprve pět, má nemocné srdce a nezvládá stres. Jennifer ho vychovává sama – je vyčerpaná a nemá se na koho obrátit. Teď hned někoho potřebuje. Musím jít.“

Beze slova se Arthur otočil a rychlým krokem odešel.

Ve chvíli, kdy odcházel, došel Robert na konec schodiště. Arthur na něj letmo pohlédl, nijak na něj nezareagoval a odspěchal pryč.

Robert se zadíval na Arturova ustupující záda a odfrkl si. „I těmi nejstaršími triky nějaké pletichářky se nechá vodit za nos. Ještěže se nade mnou vesmír smiloval a on není můj táta. Jaký to výsměch!“

Chloe se podívala na prázdné dveře, ve kterých Arthur zmizel, a chladně se zasmála.

Arthure, je to tvoje volba. Jdi si za svou ,pravou láskou‘. Kéž jste spolu šťastně zapleteni po zbytek života.

Její zrak padl na nepodepsané rozvodové papíry, které stále ležely na stole.

Každý rozumný muž by je okamžitě podepsal – nežádala o nic jiného než o to, co bylo po právu její.

„Běž si sbalit věci,“ řekla Chloe tiše Robertovi. „Je čas, abychom odsud odešli.“