Zanedlouho Chloe sešla po schodišti, Roberta v závěsu a každý z nich nesl jeden jediný kufr.

Sbalili si jen to nejnutnější – věci, které jim skutečně patřily. Cokoli, co koupil Arthur nebo rodina Myersových, zůstalo nedotčeno. Chloe tyto věci připadaly poskvrněné, poskvrněné samotným spojením s nimi. Přesně jako sám Arthur.

Hospodyně Sarah Hylandová nevěřícně zírala na zavazadla. „Paní Myersová? Roberte? Co to má znamenat?“

Chloe se s ní letmo střetla pohledem. „Sarah, prosím, shromážděte všechno, co patří mně a Robertovi.“

„Samozřejmě, paní Myersová. Hned to uspořádám,“ odpověděla Sarah pohotově.

„Neuspořádáte, Sarah,“ opravila ji Chloe chladným hlasem, zatímco zkoumala hospodyninu upřímnou tvář. „Chci, aby byla z tohoto domu odstraněna sebemenší stopa po nás. Všechno je to teď odpad – vyhoďte to.“

„Paní Myersová, co se stalo?“ zeptala se Sarah a její výraz nabyl na úzkostlivosti.

„Sarah, s Arthurem jsme rozvedení. Tento dům už s námi nemá nic společného. Opatrujte se.“ S těmito posledními slovy vzala Chloe svou tašku, chytla Roberta za ruku a vyšla ven.

Už si stihla zařídit auto. Když vyšli ven, zvuk běžícího motoru na volnoběh potvrdil, že řidič dorazil.

„Paní Myersová... ví pan Myers, že odcházíte?“ sledoval je Sarahin hlas, ale Chloe se už neohlédla. Prostě odešla z panství Myersů naposledy.

Když se usadila v autě, zhluboka, očišťujíce se nadechla.

Zbavit se konečně všeho toho odpadu bylo neskutečně osvobozující.

„Mami, myslíš, že ten pitomec teď zrovna obskakuje to svoje drahocenné zlatíčko?“ Robert zíral z okna a dramaticky si povzdechl. „A jak to dítě Jenarth najednou omdlelo? Vsadím se, že to bylo jen divadlo! Je škoda, že někteří lidé mají záporné IQ – úplně slepí a bez špetky zdravého rozumu.“

Chloe si nemohla pomoct a usmála se nad proříznutou pusou svého syna. „Odpad patří k odpadu. Doufejme, že spolu zůstanou propletení už navždy!“

Arthure, byla to tvoje volba. Kéž si navždy myslíš, že tvé drahé zlatíčko je dokonalé.

Jaký výsměch!

*****

Když Arthur dorazil do hotelu Starlight, lékař právě prováděl důkladné vyšetření Jenartha. Chlapec, který byl do té doby v bezvědomí, se právě probudil a mluvil s lékařem slabým, chvějícím se hlasem.

„Pane doktore... umřu?“ Jenarthova slova byla sotva šepot, roztřesená slzami, a přece tak statečně vyslovená.

„Jenarthe, to neříkej! Budeš v pořádku. Nic se ti nestane. Jsi mé drahocenné děťátko, musíš tu se mnou zůstat. Budeš v pořádku, musíš být v pořádku.“ Jennifer klečela u postele, tvář měla zbrocenou slzami a make-up rozmazaný.

Arturovo srdce se při tom pohledu sevřelo. Přispěchal k posteli, oči upřené na Jenartha.

„Jenarthe, jak se cítíš?“

Jenarth se s námahou pokusil vzhlédnout. V okamžiku, kdy spatřil Arthura, se mu rozzářily oči. „Tatínku Arthure! Ty ses na mě přišel podívat!“

Lékař ho jemně zadržel. „Prosím, nehýbejte se. Vyšetření ještě není u konce.“

„Ale pane doktore, už se cítím dobře! Když jsem uviděl tatínka Arthura, všechna bolest zmizela!“ zvolal Jenarth, hlas měl náhle silnější a do tváří se mu vracela barva.

Lékař byl zaskočen – ještě před chvílí byl chlapec pobledlý. V duchu si povzdechl a pomyslel si, jak je srdceryvné vidět dítě, které se před svými rodiči tak usilovně snaží být odvážné a milé.

„Jen ležte klidně a nechte mě dokončit prohlídku. Zlobil vás žaludek – pravděpodobně to bylo z něčeho, co jste snědl, nebo menší střevní viróza.“ Lékař opatrně pokračoval ve své práci.

„Mami, tatínek Arthur se na mě přišel podívat! Jsem tak šťastný!“ Jenarth pohlédl na Jennifer, ve tváři mírně ublížený výraz. „Jsem takové trdlo, donutil jsem tatínka Arthura přijít tak pozdě. Mami, musíš mu za mě poděkovat.“

Jennifer mu stiskla ruku. „Neplač, Jenarthe. Jsem tady.“

Arthur byl dojatý Jenarthovou vyspělostí. „Neboj se, Jenarthe. Jsem tu. Zůstanu s tebou, dokud ti nebude úplně dobře.“

„Děkuji, tatínku Arthure.“ Jenarthova odpověď byla tichá a srdceryvně roztomilá.

Lékař brzy vyšetření dokončil. Nebylo to nic vážného – jen menší žaludeční potíže, pravděpodobně z přejedení nebo z nějaké špatně stravitelné potraviny. Nechal jim nějaké léky na trávení a proti zánětu a odešel.

Jenarth se tvářil poněkud provinile a zamumlal: „Tatínku Arthure, omlouvám se. Je to moje chyba. Nemohl jsem odolat všemu tomu vynikajícímu jídlu a byl jsem tak nadšený, že tě vidím, až jsem toho snědl moc. Můj žaludek to prostě nezvládl.“

Arthur pocítil bodnutí zodpovědnosti. Jennifer mu říkala, že během jejích turné v zahraničí jedl Jenarth vždy jen obyčejná jídla s chůvou a vždy snil o velkolepé hostině s mořskými plody.

Takže je Arthur vzal na mořské plody. Jenarth se přejedl a dostal bolesti břicha.

Celé ty roky žili Jennifer a Jenarth v zámoří. Nemohli to mít jednoduché.

Teď, když byli zpátky v Capaville, už nedopustí, aby se dál trápili.

„Zařídím, aby se o vás dva od teď někdo postaral. Budete mít všechno, co potřebujete, a tohle se už nebude opakovat.“ utěšoval Arthur Jenartha. „Se mnou po boku už tě nikdo nikdy nebude šikanovat.“

„Tatínku Arthure, tak moc tě miluju!“ Jenarth ho pevně objal. „Kéž bys byl doopravdy můj táta!“

Arthur na okamžik strnul.

Jennifer rychle skočila do řeči: „Omlouvám se, Arthure. Jenarth je prostě moc láskyplný. Nikdy neměl tátu a jeho největším přáním je nějakého mít. Říkala jsem mu, ať ti tak neříká. Je mi to líto...“

Arthurův výraz změkl. „To je v pořádku. Jenarth je úžasný kluk. Pokud mi tak chce říkat, může. Mám ho taky rád.“

„Tatínku Arthure! Můžeš tu se mnou dnes v noci zůstat? Chci, abys tu byl. Pokud mě zase bude bolet břicho, bojím se, že mami začne panikařit.“ Jenarth sklonil hlavu a tvářil se nervózně.

Když Arthur viděl, jak moc si chlapec přeje, aby zůstal, okamžitě souhlasil. „Dobře, zůstanu tu s tebou. Nikam neodejdu.“

„Děkuji ti, Arthure,“ řekla Jennifer tiše.

Arthur si všiml, že Jenniferiny oči zčervenaly dojetím. Pocítil k ní nával lítosti a právě se jí chystal podat kapesník, když mu zazvonil telefon.

Pohlédl na ID volajícího – domácí pevná linka. Obočí se mu stáhlo. Zase snad Chloe dělá potíže?

Zdráhavě to zvedl a chtěl se vyhnout dalšímu dramatu. „Chloe, Jenarth měl problémy se žaludkem z něčeho, co snědl. Přišel jsem jen—"

Než stačil domluvit, přerušil ho zpanikařený hlas Sarah: „Pane Myersi! Paní Myersová odjela s Robertem!“