„Cože jsi to říkal?“ Arthur ztuhl, přesvědčený, že se přeslechl. Vystřelil ze židle, hlas se mu chvěl ostrou hranou hněvu. „Zopakuj to – kam proboha šla?“

„Pane Myersi, paní Myersová vzala Roberta a odešla,“ odpověděla Sarah a na okamžik se odmlčela, jako by se bála dopovědět zbytek. „Řekla, že se už nikdy nevrátí... a nařídila mi, abych z domu vyklidila všechno, co jim patří – prý to mám všechno vyhodit.“

„Chloe!“ Arthur stiskl telefon tak pevně, až mu zbělely klouby. Zavrčel její jméno skrz zatnuté zuby a vztekle zavěsil.

Jistě, Chloe se zmínila, že se chce rozvést – dokonce sesmolila nějaké takzvané rozvodové papíry. Ale Arthur to přešel jako další z jejích výstupů. Předpokládal, že je jen naštvaná, protože se v poslední době příliš věnoval jiným věcem, to bylo všechno. Jakmile zaopatří Jennifer a toho chlapce, všechno s ní urovná. Žádný velký problém.

Ale teď? Opravdu měla tu drzost odejít – s jejich synem?

Co si o sobě myslela?

„Už nikdy se nevrátí“? Jako by o tom mohla rozhodovat ona?

Arthur zatnul čelisti, listoval v kontaktech a vyhledal Chloino číslo. Byl si jistý, že to je jen divadýlko, aby upoutala jeho pozornost – když jí teď zavolá a řekne ta správná vlídná slova, přiběhne zpátky se staženým ocasem.

Nemohl se mýlit víc.

„Volané číslo již není v provozu. Zkontrolujte prosím číslo a zkuste to znovu.“

Odpojeno.

Arthur ohromeně zíral na telefon, jako by se obrazovka mohla nějak sama opravit. Znovu to číslo zkontroloval – stejné jako vždycky. Bylo to Chloino číslo. Ona opravdu...

Ona si zrušila číslo?

Jak se opovažuje.

V hrudi se mu svinula zuřivost, horká a svíravá – chtěl hned vyrazit, vypátrat Chloe a dotáhnout ji zpátky, aby jí srovnal hlavu. Tenhle záchvat vzteku zašel až příliš daleko. Musí si uvědomit, kde je její místo, zvlášť teď. Nebyl čas na dětinské hry.

„Kchi, kchi... Mami...“

„Jenarthe? Co se děje?“

Jenniferin úzkostný hlas vytrhl Arthura ze vzteku. Otočil se a uviděl Jenartha, jak se hrbí, kašle a ve tváři je bledý a ztrápený.

„Jenarthe, hej – jsi v pořádku?“ Arthur k němu přispěchal a poklekl vedle chlapce, do hlasu se mu vkrádala panika.

„Tatínku Arthure, mně prostě... mně není dobře,“ zamumlal Jenarth a hlava mu klesla jako zvadlé květině. „Mám úplně zamotanou hlavu... Omlouvám se. Jsem ti jen na obtíž.“ Spodní ret se mu zachvěl, jako by ho od pláče dělily jen vteřiny.

Jennifer se podívala na Arthura, hlas tichý obavami. „Arthure, myslíš, že to slečna Lewisová nějak špatně pochopila? Ohledně nás?“

Arthur neodpověděl. Místo toho stiskl Jenarthovu malou ruku a hlas se mu ustálil. „Neboj se, kamaráde. Jsem přímo tady. Jen si chvilku odpočiň, ano?“

Jenniferin hlas klesl do šepotu protkaného vinou. „Arthure, to je všechno moje vina. Můj zdravotní stav je tak špatný a ty se musíš dělit mezi péči o mě a o Jenartha. Jestli jsem důvodem, proč se ty a slečna Lewisová hádáte... cítím se hrozně.“

„To není tvoje vina. To ona se chová nerozumně – dělá z komára velblouda. Je naprosto mimo.“ Arthur pomyslel na to, jak Chloe jen tak utekla, a uniklo mu hořké uchechtnutí. Směšné.

Existovala určitá hranice, kolik dramat může žena předvádět – a Chloe ji překročila. Manželka generálního ředitele Myers Group, která utíká z domova jako nějaká pošetilá puberťačka? Kdyby se to rozkřiklo, celá společnost by byla pro smích. Najde ji, dotáhne ji zpátky a donutí ji to pochopit.

A jejich syn, Robert – obvykle tak rozvážný. Proč s tím nesmyslem souhlasil?

Jennifer si musela všimnout, jak Arthur zatnul čelisti, protože v tu chvíli promluvila a její načasování bylo dokonalé. „Arthure... myslí to slečna Lewisová s tím rozvodem opravdu vážně? Možná si o nás prostě udělala špatný obrázek. Nech mě s ní promluvit – všechno jí vysvětlím. Kdybyste se kvůli mně rozešli, nikdy bych si to neodpustila.“

„Není co vysvětlovat. Ona s tím začala,“ řekl Arthur s očima ostrýma podrážděním. Jakékoli váhání, které dříve cítil, bylo pryč a nahradila ho chladná lhostejnost. „Ať si trucuje. Chci vidět, jak dlouho jí to vydrží.“

Jenniferiny rty se zkřivily do slabého, téměř neznatelného úsměvu, když viděla, že se Arthurova pozornost přesunula plně zpět k ní a Jenarthovi.

„Arthure, dojdu ti pro nějaké čisté oblečení. Dnes v noci... tě bude Jenarth zase potřebovat. Ptal se, jestli by s tebou mohl spát.“

Jenarth dychtivě přikývl a přesně na povel se ozval: „Tatínku Arthure, můžu dneska spát s tebou? Třeba jen hodinu? Nebo... nebo deset minut? Prosím?“

„Samozřejmě, kamaráde. Zůstanu s tebou,“ řekl Arthur a na hrudi ho zatahalo píchnutí smutku. To dítě vyrůstalo bez otce, Jennifer ho vychovávala úplně sama. To nebyl žádný život pro dítě.

„Tatínku Arthure, to je nejlepší!“ Jenarthova tvář se rozzářila a pevněji se chytil Arthurovy ruky. „Může s námi spát i maminka? My všichni tři?“

Arthur na zlomek vteřiny ztuhl.

Jennifer rychle zakročila a jemně zakryla Jenarthovi ústa. „Jenarthe, nebuď hloupý. To by nebylo... vhodné.“

„Ale mami, já nejsem hloupý!“ protestoval Jenarth a odstrčil její ruku. „Tatínkové a maminky přece spí se svými dětmi, ne? Ten hotelový pokoj je dost velký! Když budeme všichni spolu, nebudu už mít noční můry.“ Vzhlédl k Arthurovi, oči dokořán a plné naděje.

„Jenarthe, to stačí –“

„Nech to být,“ přerušil Arthur Jennifer pevným, ale tichým hlasem. „Jenarth nikdy neměl opravdovou rodinu. Na svůj věk je až příliš vyspělý a to k němu není fér. Dnes v noci budeme všichni spát ve stejném pokoji.“

„Arthure... děkuji ti,“ řekla Jennifer hlasem hřejivým vděčností.

„Není třeba děkovat. Hlavně když vidím, že jste vy dva v bezpečí – to je jediné, na čem záleží.“ Arthur se s ní setkal pohledem a jeho slova byla upřímná.

Když padla noc, Chloe se ubytovala v nejluxusnějším hotelu ve městě, v hotelu King, s Robertem po boku. Apartmá bylo prostorné a opulentní, ale Chloe ho stěží vnímala – klesla do křesla u francouzského okna, zírala na třpytící se panorama města a točila sklenicí vína v ruce. Bylo to už šest let, co se naposledy dotkla alkoholu.

Jakmile se provdala za Arthura, vzdala se ho – spolu s mnoha dalšími věcmi, které z ní kdysi dělaly ji samotnou. Teď, když si dala malý doušek plného červeného vína, ucítila záblesk něčeho povědomého, jako by začínala znovu objevovat části sebe sama, které ztratila.

Šest let v domácnosti Myersových a postupně vymazávala sama sebe. Téměř zapomněla, kdo je Chloe pod titulem „paní Myersová“.

Ale teď? Alespoň měla Roberta. To bylo jediné, na čem záleželo.

Arthur chtěl rozvod, ale ona věděla, že by ji nikdy nenechal odejít s Robertem – a už vůbec ne s prázdnýma rukama. Jeho pýcha by mu to nedovolila. Tohle bude boj.

Ale nebude bojovat sama. Byl tu někdo, kdo chtěl, aby se s Arthurem rozešli, ještě víc než Jennifer...

Arthurova matka, Madilyn Myersová.

Ode dne, kdy Charles zařídil jejich sňatek, ho Madilyn nenáviděla. Tehdy byla slušná – z úcty k Charlesovi. Ale jakmile Charles upadl do kómatu? Madilyn úplně odhodila přetvářku a zacházela s Chloe v lepším případě jako s pátým kolem u vozu.

Teď? Tohle byla její šance. Pokud chtěla s Arthurem zpřetrhat pouta, musela je zpřetrhat všechna – žádné nedořešené záležitosti, žádné závazky.

Rozvod. Čím dřív, tím líp.

Bude muset hrát trochu špinavě, aby dostala, co chce. Ale pro Roberta? Udělala by cokoliv.

Chloe pohlédla na hodiny a uvědomila si, jak je pozdě. Vstala a šla směrem k pokoji pro hosty – Robertovo světlo pořád svítilo. Jemně zaklepala a pak otevřela dveře, obočí mírně zvednuté. „Roberte, už máš dávno spát. Co tu ještě děláš vzhůru?“

Robert, který byl shrbený nad notebookem, ve vteřině, kdy uslyšel její hlas, spěšně zaklapl obrazovku.

„Mami! Já jsem jen... Hned jdu spát!“ Věnoval jí rychlý, provinilý úsměv, ale očima kmitl zpátky k notebooku – skoro jako by byl zklamaný, že musel přestat s tím, co právě dělal.

Chloe si toho však nevšimla – jen zavrtěla hlavou a jemně se usmála. „Pojď, ty ospalče. Zítra je velký den. Potřebujeme, aby sis odpočinul.“