Dokonce i Bradley se neubránil zamračení, když slyšel tu částku – tři miliony dolarů.

Denise promluvila tichým hlasem. „Jen jsem si myslela, že se Sierra možná potýká s finančními problémy, tak jsem…“

Bradleyho srdce roztálo. Jeho sestřička byla zkrátka moc hodná.

Tři miliony? A co má být? Jestli to udělá Denise šťastnou, tak to zaplatí.

Vyšel po schodech výš, vzal svou šekovou knížku, vypsal šek a mrštil jím před Sierru.

„Tady.“

Jeho pohled byl plný opovržení, jako by házel drobné žebrákovi.

Sierra sklopila oči a zírala na šek na zemi. Pak vzhlédla k Bradleymu a v jejím výrazu nebyla ani špetka vřelosti.

„Pane Xandere, netvařte se, že mi prokazujete laskavost. Tohle je něco, co mi dlužíte. Svým zaměstnancům za jejich práci platíte, ne? Když potřebujete, aby někdo něco udělal, zaplatíte za to. Za vaši drahocennou sestřičku jsem si odseděla tři roky ve vězení. Vzít si od vás tři miliony – copak to není fér?“

„Ty—„ Bradley zuřil.

Chytil Sierru za paži a pevně ji stiskl.

Její košile s dlouhým rukávem se škubnutím nakřivila a svezla se jí z ramene.

Bradley se už chystal znovu obořit, ale ve chvíli, kdy mu zrak padl na její odhalené rameno, strnul.

Bledou kůži pokrývala velká, nepravidelná jizva.

„Co se ti stalo?“

Sierra sledovala jeho pohled, pohlédla na jizvu a pak si rukáv klidně zase vytáhla.

„Sám jsi to viděl,“ řekla chladně. „Zranila jsem se.“

„Jak?“ Bradley se zamračil ještě víc. Jak to, že o tomhle nevěděl?

Sierra ze sebe vydala posměšný smích.

„Pane Xandere, co si myslíte, že vězení asi tak je?“

Způsob, jakým ho oslovovala „pane Xandere“, způsobil, že Bradley znovu vzplanul hněvem.

Ale když se setkal s jejím chladným, posměšným pohledem, vztek mu uvázl v hrdle.

S podivným pocitem viny odvrátil zrak a zamumlal: „Postaral jsem se o to, aby bylo vše zařízené. Řekli mi, že se tam máš dobře.“

Sierra se uchechtla, ten zvuk postrádal jakoukoli vřelost.

Beze slova vystrčila jeho i Denise ze svého pokoje a zabouchla jim dveře přímo před nosem.

Bradley chtěl být naštvaný, ale pohled na její zranění ho donutil zaváhat.

Utratil jmění, aby se ve vězení „o věci postaral“. Jak k tomu vůbec mohla přijít?

A když tak o tom přemýšlel, změnil se i její hlas.

Už nebyl tak jasný a zvonivý jako dřív – zhrubl a ochraptěl.

Co přesně se jí tam uvnitř stalo?

Následujícího rána Sierra už čekala v obývacím pokoji.

Poprvé po velmi dlouhé době se dobře vyspala.

Alespoň tady nemusela být neustále ve střehu.

Evan sešel dolů jako první.

Sotva jí věnoval jediný pohled.

Vždycky to tak bylo.

Z těch tří bratrů Xanderových s ní občas promluvil alespoň Bradley. Sean bral její existenci na vědomí, když měl dobrou náladu, a to, že jí věnoval pozornost, považoval za odměnu.

Ale Evan?

Evan byl vždycky odtažitý, chladný a rezervovaný – tedy kromě situací, kdy šlo o Denise.

Ironií osudu objevila Sierra svůj talent pro biochemii jedině díky Evanovi.

Tehdy se k němu chtěla přiblížit.

Takže neúnavně studovala v naději, že najde něco, co by měli společné.

Ale jakmile objevila biochemii, zjistila, že ji to opravdu baví. Měla pro ni nepopiratelný dar.

Škoda, že nikdy nedostala příležitost mu to říct.

Než to stihla, hodili ji do vězení.

A teď? Už jí to bylo jedno.

Seděli v tichosti a každý si hleděl svého.

Evan po ní vrhl pár kradmých pohledů.

Zírala do telefonu a naprosto ho ignorovala.

Dřív za ním všude chodila, hltala každé jeho slovo a napjatě ho sledovala, i když on se k ní choval lhostejně.

Teď se chovala, jako by vůbec neexistoval.

Bylo to… zvláštní.

Ale to bylo v pořádku.

Stejně se nikdy nechtěl bavit s idioty.

Brzy poté sešly dolů Eleanor a Denise.

Eleanor si povzdechla, když uviděla své dvě děti sedět na opačných koncích pohovky, úplně odpojené jedno od druhého.

Denise se na druhou stranu neznatelně ušklíbla.

„Evane!“ zašvitořila, přispěchala k němu a zavěsila se mu do paže. „Čekáš tu dlouho?“

„Ani ne. Pojďme jíst. Po snídani tě hodím do školy,“ řekl Evan a pohladil ji po vlasech.

„Dobře!“ rozzářila se Denise a pak se obrátila k Sieře, jako by si jí teprve teď všimla.

„Sierro, jsi připravená? Jdeme jíst.“

„Už jsem jedla,“ řekla Sierra, aniž by zvedla zrak.

Vzbudila se brzy a udělala si misku nudlí – a to hlavně proto, aby se vyhnula snídani s nimi.

Jakmile bude zpátky ve škole, už je nebude muset vídat každý den.

Když Eleanor viděla, že má na sobě pořád to stejné oblečení z včerejška, rychle se ozvala.

„Včera večer jsem pro tebe nechala koupit nějaké oblečení – tentokrát v tvé velikosti. Zkus si to a uvidíš, jestli ti padne.“

Jednoduché střihy. Trička, kalhoty.

Pravděpodobně něco, co náhodně popadl někdo ze služebnictva.

Ale pro tentokrát to byl skutečně její styl.

„Děkuji, paní Eleanor.“ Sierra si věci převzala, šla se nahoru převléct a pak sešla zpátky dolů.

Vždycky byla vysoká a štíhlá, ale teď, v jednoduchém, čistě střiženém oblečení, působila ostřeji a výrazněji.

Její dlouhé vlasy byly pryč, nahradil je krátký, úhledný sestřih.

Eleanor se už chystala ji pochválit, ale pak uviděla tu dlouhou jizvu táhnoucí se po její pravé paži.

Vydechla. „Tvoje ruka…“

Sierra na ni letmo pohlédla a pak se lehce uchechtla.

„To nic není. Jen malá nehoda.“

Kdyby si postěžovala, Eleanor by to možná tolik nezasáhlo.

Ale to nonšalantní mávnutí rukou…

Zneklidnilo ji to.

Způsobilo, že se cítila podivně provinile.

Eleanor nebyla hloupá.

Věděla, že tohle není jen tak nějaké malé škrábnutí.

A když si vzpomněla na ty jizvy na Sieřině zápěstí…

Bez ohledu na to, jak moc se snažila přesvědčit sama sebe o opaku, už nemohla pravdu ignorovat.

Sieřiny tři roky ve vězení nebyly snadné.

Eleanor zaváhala. Chtěla něco říct.

Ale když se střetla se Sieřiným chladným, lhostejným pohledem, uvědomila si to – ať by řekla cokoli, nemělo by to žádný význam.

Poté, co odešli, sešel konečně dolů Bradley.

Eleanor se k němu otočila s ošklivým mračením.

„Neměla to tam lehké, že ne? Říkal jsi, že ses o všechno postaral – tak co se stalo?“

Bradleyho výraz potemněl.

„Nechám někoho, aby se na to podíval.“

„Dobře. Měl bys. Pořád je to tvoje sestra. Nechceme, aby si lidé mysleli, že s ní zacházíme špatně.“

V autě seděla Sierra na zadním sedadle a mlčky si hrála na perfektní, poslušnou panenku.

Evan si povídal s Denise a občas po Sieře střelil pohledem.

Ona však jen zírala z okna a ani jednou se jejich směrem nepodívala.

Nakonec promluvil.

„Vezmu tě na studijní oddělení, abychom ti vyřídili papíry.“

„Pane Evane, to nebude nutné. Cestu si najdu sama.“

Evanovi ztmavla tvář.

„Jak myslíš.“

Snažil se jí vyjít vstříc, ale ona se prostě musela tvářit tak povýšeně.

Kdyby k ní nebyl shovívavý kvůli těm těžkým rokům, kterými si prošla, vůbec by se s ní neobtěžoval.

Ve škole Sierra rychle našla studijní oddělení a vyřídila si papíry k zápisu.

Pak se zeptala na něco ještě důležitějšího.

Chtěla si změnit obor.

Čekala, že s tím budou opletačky.

Ale kupodivu to bylo vyřízeno téměř okamžitě.

Možná se za ni přimluvila rodina Xanderových.

Nebo to bylo možná tím, že už dřív měla biochemii jako vedlejší obor.

Tak či tak, byla zpátky tam, kam patřila.

Poprvé po několika letech se Sierra usmála – opravdovým, upřímným úsměvem.

Měla peníze.

Měla zpátky svůj obor.

Věci se konečně obracely k lepšímu.

Ale její štěstí netrvalo ani hodinu.

Protože když vstoupila do kanceláře své katedry, uviděla dvě povědomé tváře, které na ni už čekaly.

Evana a Denise.

Evan se zamračil. „Nebyla jsi na katedře literatury? Co tady děláš?“

Takže, o co šlo?

Byla tu kvůli němu?

Byla to jen nějaká další intrika, jak upoutat jeho pozornost?