Sierra neměla tušení, co se Evanovi honí hlavou.

Zůstal na univerzitě jako vyučující, takže vidět ho zrovna tady nebylo nic překvapivého. Nijak zvlášť o tom nepřemýšlela a chladným hlasem jednoduše odvětila: „Změnila jsem si obor. Teď jsem na katedře biochemie.“

Jakmile domluvila, Evanův pohled nabral posměšný a povýšený nádech.

„To je skvělé, Sierro! Zase jsme spolu!“ zazvonil jí v uších nuceně veselý hlas Denise, po kterém Sieřin výraz jen potemněl.

Rty se jí stáhly do úzké linky a temné oči se naplnily podrážděním.

Nebyl v nich ani náznak radosti.

Mezi tím uvíznout v oboru, který nenáviděla, a snášením sourozenců Xanderových, si nakonec vybrala to druhé.

Protože potřebovala laboratoř.

Zhluboka se nadechla, potlačila svou frustraci a otočila se na zaměstnance fakulty, který měl na starosti laboratoře.

„Dobrý den, ráda bych si zažádala o přístup do laboratoře.“

Profesor se omluvně usmál. „Je mi líto, ale noví studenti nemají do laboratoře přístup. Je to z bezpečnostních důvodů.“

„Pane profesore, nejsem tu nová. Když se podíváte do mých záznamů, uvidíte, že jsem si biochemii zapsala jako volitelný předmět už před třemi lety.“

Profesor zaváhal a pak naťukal její jméno do systému.

Když si projel její záznamy, nabyl jeho výraz trochu zvláštního rázu.

Nakonec se na ni podíval s náznakem lítosti.

„Sierro, omlouvám se, ale tvoji žádost nemohu schválit.“

„Proč ne?“ Sierra se zamračila.

Už dříve biochemii studovala.

V minulosti si několikrát samostatně žádala o využití laboratoře a její záznamy jasně ukazovaly, že je kvalifikovaná.

Profesor si povzdechl. „Omlouvám se, ale není to možné. Alespoň po další tři měsíce vám nebude povoleno o samostatné využití laboratoře žádat.“

Výslovně zdůraznil to spojení „tři měsíce“.

Sieřina tvář mírně pobledla.

Jak mohla zapomenout?

Byla ve tříměsíční zkušební době pod dohledem.

Právě teď byla chodícím rizikem.

Se všemi těmi chemikáliemi v laboratoři – kdyby jen kýchla špatným směrem, lidé by si hned mysleli, že chystá něco nebezpečného.

A po těch třech měsících?

Ani tehdy neměla své šance zaručené.

Teď už měla trestní rejstřík.

Ten strmý pád od naděje k zoufalství byl okamžitý.

Její zklamání se jí značilo po celé tváři, až to dokonce upoutalo Evanovu pozornost.

Během vteřiny se ale zase dala dohromady.

Zdvořile profesorovi poděkovala a otočila se k odchodu.

„Sierro…“ zavolala na ni Denise, ale nenásledovala ji.

Evan ten obraz Sieřina prchavého smutku nedokázal dostat z hlavy.

Z nějakého důvodu ho to vyvedlo z míry.

Otočil se k Denise a krátce řekl: „Běž si projít katedru. Hned se vrátím.“

Poté se vydal dlouhými kroky za Sierrou.

Díky jeho dlouhým nohám mu stačilo udělat jen pár kroků, aby ji dohnal.

„Ty sis zapsala biochemii už před třemi lety? Proč jsi nám to neřekla?“

Sierra na něj pohlédla.

V jejím pohledu nebyl žádný sarkasmus, ale Evan přesto pocítil nevysvětlitelný záchvěv viny.

Jistě, výběr oboru byla velká věc.

A přesto to nikdo z nich nevěděl.

Matně si vzpomínal, že Sieřiny známky byly vždycky vynikající.

Obočí se mu stáhlo. „Jaký obor jsi původně chtěla studovat?“

Sierra už tak měla pod psa náladu.

A teď Evan ještě rýpal do všech jejích bolavých míst.

Nakonec už nedokázala zadržet svůj sarkasmus.

„To, co se mi líbí – záleží na tom vůbec?“

Evanův výraz ztuhl.

Samozřejmě, že si to pamatoval.

Tehdy, když Sierru „přesvědčili“, aby změnila obor, se jí nikdo neptal na názor.

Záleželo jim jen na tom, co chce Denny.

Podrážděný vkrádajícím se pocitem viny Evanův hlas znatelně ochladl.

„Biochemie se pro holky nehodí.“

Pokračoval: „Nemusíš se nutit to studovat jen proto, aby ses ke mně přiblížila. Ať to studuješ, nebo ne, pořád jsi moje sestra. To je biologický fakt.“

Nevěřil tomu, že by Sierru biochemie skutečně bavila.

Zbývalo tedy jediné vysvětlení – dělala to kvůli němu.

Tehdy si našla každou možnou záminku, aby s ním mohla mluvit.

Ze začátku ji ignoroval.

Ale jednoho dne, když už mu došla trpělivost, na ni vyštěkl: „O čem bychom si my dva měli vůbec povídat? O molekulárních transformacích? Genetickém kódování? Rozumíš snad aspoň něčemu z toho?“

Potom se konečně zklidnila.

Při vzpomínce na to Evanovo chování mírně roztálo.

S nádechem velkorysosti v hlase prohlásil: „Od teď už tě ignorovat nebudu.“

Jako by jí tím prokazoval obrovskou laskavost.

Sierra si tiše odfrkla.

Evan se zamračil.

„Mluv slušně.“

Už předtím k ní přece udělal vstřícný krok.

Teď to jen zbytečně komplikovala.

Sierra tleskla rukama a pohlédla na něj s předstíranou úctou.

„Páni! Píše se rok 3034 a bratři trpící bludy, jako jste vy, pořád ještě nevyhynuli? Pane Evane, vy jste mi skutečně otevřel oči.“

Neměla v plánu se do něj pustit.

Jenže on dneska neustále šlapal na každou její pomyslnou minu.

Ano, začala studovat biochemii kvůli němu.

Ale zůstala u toho, protože to opravdu milovala.

Už tady nebyla proto, aby se někomu zavděčila.

Nikdo z nich si to nezasloužil.

Evan sice nechápal, co přesně myslela těmi „bludy“, ale soudě podle jejího tónu to nebylo nic dobrého.

Jeho dříve vyrovnané vystupování popraskalo a nahradilo ho čiré podráždění.

„Sierro, abys toho nelitovala!“

Litovat?

Ani náhodou.

Jediná věc, které kdy litovala, byla, že se vůbec vrátila k rodině Xanderových a ponižovala se tím, že se snažila získat jejich lásku.

Sierra se ani neobtěžovala odpovědět.

Otočila se a odešla, čímž nechala Evana stát na místě, jak v něm vřel vztek.

Po chvíli Evan také odešel.

Jakmile byl pryč, vynořila se zpoza rohu nějaká postava.

Muž byl vysoký, oblečený v úhledně vyžehlené košili a kalhotách.

Dokonce i v parném létě měl košili zapnutou až ke krku a odhaloval jen svůj štíhlý krk.

Jeho ostré rysy čelisti a úzké rty mu dodávaly na dojmu zdrženlivosti, zatímco jeho rovný a jasně řezaný nos vyzařoval eleganci.

A nad tím vším zářil za tenkými brýlemi pár hlubokých, inteligentních očí, jejichž bystrost byla pečlivě skrývána.

Když procházel kolem, studenti ho uctivě zdravili.

„Pane Yeagere!“

Jonathan Yeager mírně přikývl.

Neměl v úmyslu poslouchat.

Náhodou šel zrovna kolem, když ta hádka eskalovala.

Kdyby uprostřed toho vyšel ven, bylo by to ještě trapnější.

A tak tam zůstal a… no, vyslechl si to úplně celé.

Detaily jejich vztahu sice neznal, ale jedna věc byla jasná.

Tahle dívka tedy vážně věděla, jak někoho slovně zpražit.

Koutek úst se mu nepatrně zvedl.

Ale pak si vzpomněl, proč tu dnes vlastně je, a jeho výraz opět zvážněl.

Najde tentokrát Tana?

Už to byly tři roky.

Tano naprosto zmizel.

Výzkum této osoby byl průlomový, až revoluční.

Jonathan tady dokonce přijal učitelskou pozici a doufal, že narazí na nějakou stopu.

Ale zatím – nic.

Mezitím Sierra odešla z univerzity.

Protože nemohla používat laboratoř, nebylo kam spěchat.

Nejdřív chtěla navštívit svou babičku.

Tři roky.

Jak se jí asi daří?

„Cože? Není tady?“

Sierra se zamračila.

„Můžete to zkontrolovat ještě jednou?“

Sestra zavrtěla hlavou. „V našem systému žádná pacientka tohoto jména není. Podle našich záznamů byla propuštěna před třemi lety.“

Sierra zírala na datum propuštění.

Bylo to hned poté, co ji poslali do vězení.

Znamenalo to, že se babiččin stav zlepšil?

Bradley přece slíbil, že jí na operaci sežene ty nejlepší doktory.

Sierra chvíli přemýšlela a pak si zavolala taxi.

Jela do sídla Colemanových.