Moana

K domu na dané adrese jsem přijela o pár hodin později v úplně novém oblečení. Během doby mezi telefonátem a příjezdem jsem si vzala svou kreditní kartu, kterou jsem používala jen pro případy nouze, a vyrazila si koupit něco nového, abych rodinu ohromila. Byla to jen čistě bílá košile na knoflíčky, elegantní kalhoty a mokasíny, ale když jsem zastavila u toho obrovského sídla v horách a uviděla u dveří zástup žen, byla jsem ráda, že jsem si to nové oblečení pořídila. Ujistila jsem se, že jsou cedulky na oblečení skryté; nechala jsem je tam pro případ, že bych tu práci nezískala a musela oblečení vrátit.

Když jsem zaparkovala, šla po cestičce k hlavnímu vchodu a s mým životopisem v ruce se zařadila do zástupu, srdce mi začalo divoce bušit.

Mé srdce se rozbušilo ještě víc, když jsem si všimla, že ženy nejenom vcházejí dovnitř do sídla, ale také vycházejí ven se smutnými a poraženými výrazy na tvářích. Jedna dívka, která byla velmi hezká a vypadala o něco mladší než já, měla dokonce slzami smáčené tváře, když vycházela se svým zmačkaným životopisem v rukou.

Byl snad ten zaměstnavatel tak strašný, že během pohovorů nutil tyhle ubohé ženy k pláči?

S tím, jak se fronta zkracovala a já pomalu postupovala dovnitř, jsem ucítila, jak se mi v krku tvoří knedlík. Interiér domu byl ohromující, s tmavým dřevěným obložením stěn v tudorovském stylu a vrzajícími dřevěnými podlahami. V přední vstupní hale se nacházelo masivní dvojité schodiště, kam se ženy odebíraly ve chvíli, kdy byla vyvolána jejich jména – po jedné straně stoupaly vzhůru s nadšeným a sebevědomým výrazem, a po druhé scházely dolů s poraženým výrazem po skončení svých pohovorů.

„Jméno?“ pronesl zničehonic přede mnou ženský hlas. Vzhlédla jsem a spatřila starší ženu se šedými vlasy staženými do přísného, uhlazeného drdolu. Na sobě měla tmavě modré šaty se stojáčkem, který byl zapnutý až ke krku, a přes ně čistou šedou zástěru, jež vypadala čerstvě vyžehlená. Netřeba dodávat, že ve mně vyvolávala nervozitu, jak tam stála, zírala na mě s tenkými rty stisknutými do rovné čáry.

„Moana Fowlerová,“ odpověděla jsem a cítila, jak se mi pod tlakem trochu zlomil hlas.

Žena si něco zamumlala pro sebe, podívala se dolů na podložku s klipsem ve své ruce a vedle mého jména si udělala fajfku.

„Vy jste člověk?“ zeptala se a vrhla na mě poněkud znechucený pohled. Přikývla jsem. „Velmi dobře. Posaďte se.“

Zamířila jsem k místu, kde seděly ostatní ženy, a našla si místo v měkkém křesle v rohu, kde jsem tiše seděla a přemýšlela v duchu o možných odpovědích na otázky u pohovoru.

Má myšlenková linie byla o několik minut později přerušena, když ze schodů v hysterii přiběhla starší žena. „Ona je malá zrůda!“ vyhrkla a po vrásčité tváři jí stékaly slzy. „Za všechny ty roky, co dělám vychovatelku, jsem se nikdy – a myslím tím opravdu nikdy – nesetkala s tak krutým stvořením.“

Místnost ztichla, zatímco žena odcházela, následovaná několika dalšími ženami, které se musely rozhodnout, že cokoli na ně nahoře čeká, za to nestojí. Já, spolu s několika dalšími, jsem se rozhodla podstoupit toto riziko; tu práci jsem opravdu potřebovala bez ohledu na chování toho dítěte. Děti v sirotčinci, kde jsem dělala dobrovolnici, mě absolutně zbožňovaly, a to i ty složité, a já si byla jistá, že dokážu najít dobré stránky i u tohoto dítěte.

Seděla jsem tam hodiny, zatímco jsem čekala na svou řadu na pohovor, a nakonec, jakmile slunce zapadlo a já zapadla hlouběji do měkkého křesla, zjistila jsem, že začínám samovolně klimbat. Můj večer venku s panem Edrickem Morganem mě vyčerpal víc, než jsem si byla ochotná přiznat.

„Moana Fowlerová.“

Vyskočila jsem, když mě ta přísná žena z dřívějška náhle probudila zavoláním mého jména, a vzhlédla jsem, abych ji uviděla, jak se nade mnou tyčí.

„Ach! Omlouvám se,“ vyhrkla jsem, posadila se rovně a nervózně si hřbetem ruky otřela slinu z koutku úst. „Jsem na řadě?“ Rozhlédla jsem se a uviděla, že čekárna je úplně prázdná.

„Jděte domů,“ řekla žena přísně, poodstoupila ode mě a gestem ruky ukázala směrem ke dveřím.

„Ale... já jsem ještě nebyla na pohovoru,“ zaprotestovala jsem zoufale a s životopisem v ruce jsem vstala. „Omlouvám se, že jsem na chvíli usnula, ale čekám tu už celé hodiny...“

„Ella už netouží vidět další kandidátky,“ přerušila mě. „Zvlášť ne mladé, hezké dívky, jako jste vy.“

Při jejích slovech mi spadlo srdce až do kalhot a vehementně jsem zakroutila hlavou.

„Ne,“ žadonila jsem, „prosím, nechte mě se s ní setkat. Slibuji vám, že toho nebudete litovat, jestliže mi dáte jen jednu šanci.“

Žena na mě na několik bolestně dlouhých okamžiků zírala, než si povzdechla. „Dobrá,“ řekla, otočila se a začala stoupat do schodů. „Ale neříkejte, že jsem vás nevarovala.“

Nadšeně jsem následovala ženu nahoru po schodech, odkud mě mlčky vedla širokou chodbou lemovanou velkými, zdobenými dřevěnými dveřmi. Nakonec jsme se zastavily před dveřmi na konci chodby. Otevřela dveře a beze slova mě pustila dovnitř.

„Říkala jsem vám, že jsem unavená!“ zavrčel zpoza křesla s vysokým opěradlem otočeného k prázdnému krbu hlásek. „Už nechci vidět nikoho dalšího!“

„No, ráda bych tě viděla,“ promluvila jsem tiše a přikročila blíž ke křeslu.

Zpoza křesla vykoukla malá blond hlavička a zabodla do mě pohled. Několik okamžiků si mě měřila, zatímco jsem já stála uprostřed místnosti. Náhle, jako by můj vzhled nesplňoval její standardy, ta malá dívka ze svého sedadla vyskočila a vrhla se přímo ke mně, její dětská tvářička byla zkřivená do rozzlobeného vrčení a cenila vlkodlačí tesáky. Mezi záplavou neuspořádaných blond vlasů vyčuhovala na obou stranách její hlavy dvě zašpičatělá ouška, kterými agresivně zacukala dozadu.

Stála jsem pevně na svém místě a dívala se dolů na tu malou kuličku vzteku, která začínala zuřit ještě víc, když jsem nadále ignorovala její projevy agrese.

„Proč neutíkáš jako ty ostatní?!“ zakřičela a její vysoký hlásek přešel až v zaječení.

Přiklekla jsem si, abych srovnala svůj zrak s jejím. Vlasy jí padaly do očí. Pomalu jsem natáhla ruku a chtěla jí je z čela odhrnout; škubla sebou, zavrčela a vycenila zuby, ale když jsem nepřestávala, nakonec mě nechala, čímž odhalila jiskřivé modré oči.

„Jsi moc krásná,“ pronesla jsem mírně a pozorně sledovala, jak malá dívka nastražila uši a pomalu zavřela rty. „Jak se jmenuješ?“

Odmlčela se, dívala se do podlahy, a když promluvila, stále měla hlavu sklopenou dolů. „Ella.“

„Ráda tě poznávám, Ello,“ řekla jsem. „Mé jméno je Moana. Mohla bych se tě zeptat, proč mě chceš odehnat?“

„Můj tatínek je hezký a bohatý muž,“ odvětila a její hlásek teď připomínal šepot. „Všechny ty mladé a krásné dívky jako jsi ty pro něj chtějí pracovat jen proto, aby se za něj mohly provdat a vzít si jeho peníze. Nikdo tu pro mě nechce být. Řekla jsem paní Selině, že už nikoho dalšího nechci vidět, ale ona sem místo toho přivedla tebe.“

Na chvíli jsem se odmlčela a při slovech té malé dívky jsem pocítila, jak se mi do očí derou slzy.

„Víš,“ promluvila jsem konejšivě, nastavila k ní ruku s dlaní obrácenou nahoru a ucítila, jak ten tíživý pocit mizí, když se Ella dotkla mých prstů, „když jsem byla ve tvém věku, byla jsem sirotek. Rozumím tomu, jaké to je, když si člověk nepřipadá žádaný.“

„Opravdu?“ vypískla Ella a pohlédla na mě s údivem ve tváři. „Ty jsi sem nepřišla jen proto, abys mi ukradla tatínka?“

Zakroutila jsem hlavou a musela jsem zadržet smích, když jsem si uvědomila, jak absurdní by bylo, aby měl bohatý vlkodlak – alfa – zájem o mě, o člověka.

„Ne,“ uklidnila jsem ji. „Jsem tady kvůli tobě.“

Společně s Ellou jsme zvedly hlavy, když jsme uslyšely, jak dveře se zaskřípěním povolily a otevřely se. Z pozice v podřepu jsem se podívala přes rameno a ve dveřích uviděla stát ženu z dřívějška. „Už je čas jít spát, Ello,“ pronesla s rukama spojenýma před tělem.

„Já chci tuhle,“ řekla Ella vesele, prošla kolem mě a odskotačila dveřmi ven, jako by se mi před okamžikem nechystala ukousnout tvář.

Ta stará žena – Selina, jak jsem zjistila – na mě vrhla nevěřícný pohled a přimhouřila oči, jako by si mě měřila.

„Hmph,“ odfrkla si potichu, když už byla Ella mimo doslech. „Co jste s ní udělala, že si vás vybrala?“

Pokrčila jsem rameny. „Nalézt společnou řeč je mocná věc,“ odpověděla jsem a následovala Selinu z místnosti.

Když jsme sešly dolů, Selina otevřela vstupní dveře, aby mě propustila. „Vaši adresu máme zaznamenanou, a hned ráno na vás bude čekat auto, které vás zaveze podepsat smlouvu a zahájit váš první den. Buďte připravena přesně v šest hodin, ani o chvíli později.“

S úsměvem jsem přikývla, a s mnohem lehčím pocitem na duši i přes její strohé chování jsem Selinu minula, načež jsem se zastavila a otočila se, abych se na ni zadívala. „A mimochodem, jaké je jméno toho otce?“ zeptala jsem se.

Selina sevřela rty do úzké linky a pohlédla na mě chladným zrakem. „Podrobnosti se dozvíte, jakmile podepíšete svou smlouvu,“ odbyla mě a hbitě mi zavřela dveře před nosem, přičemž mě na zápraží zanechala o samotě.