Moana

Probudila jsem se ve 4:30 ráno – zřejmě o něco dřív, než bylo nutné, ale nechtěla jsem s touhle prací nic riskovat. Další hodinu jsem strávila ve sprše, kde jsem se drhla málem až do krve, úpravou vlasů, žehlením oblečení a věnováním zvláštní péče tomu, aby na mně nebyl jediný zatoulaný vlas nebo zrnko prachu, protože dnes byl první den práce, která měla změnit můj život, a já musela být dokonalá.

Poslední půlhodinu mých příprav jsem strávila přecházením po místnosti a zíráním z okna, a sbírala jsem veškerou svou sílu, abych si nekousala nehty, zatímco jsem vyhlížela auto, o kterém se zmiňovala Selina. A světe div se, jen co hodiny odbily 5:59, viděla jsem venku pomalu přijíždět černé auto. Prakticky jsem vyletěla ze svého bytu a běžela dolů po schodech, takže už v 6:00 přesně jsem otevírala dveře auta.

„Hmph,“ utrousila Selina a podívala se na hodinky, když jsem se vyškrábala na zadní sedadlo. „Šest nula nula. Trochu zadýchaná, ale alespoň jste tady.“

„Omlouvám se,“ omluvila jsem se, zastrčila si pramen vlasů za ucho a zapnula si pás. „Tohle je špatná čtvrť, tak jsem nechtěla čekat venku.“

Selina neodpověděla. Řidič se vzdálil od obrubníku a vyrazil dál po ulici.

„Nejprve se zastavíme za právníkem kvůli podepsání vaší smlouvy,“ oznámila Selina plochým tónem a dívala se z okna se špetkou znechucení ve své vrásčité tváři. „Potom dostanete prohlídku střešního bytu, kde budete trávit většinu času. Předpokládám, že se už nebudete potřebovat vracet do vašeho starého domova pro své věci?“

Představila jsem si svůj starý byt a jeho vybavení.

„No, mám tam nějaké oblečení a věci...“

„Váš zaměstnavatel vám opatří cokoli, co byste mohla potřebovat: oblečení, toaletní potřeby, knihy a cokoli jiného, co byste mohla postrádat nebo chtít. Pokud nemáte nějaký majetek, ke kterému byste měla citovou vazbu, kvůli němuž byste se musela vracet, nedoporučovala bych vám marnit svůj čas a energii na takové stěhování.“

Přikývla jsem a stiskla drobný stříbrný medailonek, který jsem měla na krku. Tenhle medailonek byl to jediné na světě, k čemu jsem měla nějaký citový vztah, a pořád jsem ho nosila kolem krku. Cokoli dalšího v tom mém bytě by klidně mohlo shořet v plamenech a vůbec by mě to nezajímalo.

„Velmi dobře,“ pronesla Selina.

Zbytek cesty v autě jsme obě strávily v naprostém mlčení. Ačkoliv Selina seděla na zadním sedadle luxusního městského vozu přímo naproti mně, neodtrhla zrak od okna, aby se na mě byť jen jedinkrát podívala. Nicméně, nebrala jsem si to osobně; to, že jsem vyrůstala jako člověk ve světě, jemuž dominovali vlkodlaci, mě na tohle chování připravilo. Samozřejmě existovali vlkodlaci, kteří brali lidstvo jako sobě rovné, ale bylo tam podstatně víc těch, co na nás pohlíželi jako na podřadnou rasu. Selina patřila s velkou pravděpodobností mezi ně.

Řidič nakonec zastavil s autem před domem obloženým pískovcem s velkými arkýřovými okny a cedulí nade dveřmi, na které stálo „William Brown, Esq.“. Selina z auta vystoupila bez jediného slova a zamířila přímo ke vchodu – učinila jsem totéž, a pak jsem se postavila za ni, zatímco klepala mosazným klepadlem do dveří.

O pár chvil později se dveře se zavrzáním otevřely a mladá žena nás vedla dál. Kancelář páchla nepříjemnou směsí mahagonu a spálené kávy, a vládlo v ní podivné, děsivé ticho. Selina ani ta žena nevyřkly jediné slovo; dívka za námi jen zavřela dveře a rukou pokynula směrem k napůl pootevřeným dveřím na konci krátké chodbičky. A když jsme tam vešly, uviděly jsme za masivním dřevěným stolem sedět starce.

Spal jako dřevo.

Selina si nahlas odkašlala a posadila se do křesla přesně naproti němu, a když se ani pak neprobral, pod stolem ho hbitě kopla.

„Probuďte se, Williame!“

„Co? Och!“ vykřikl starý muž s trhnutím, jak byl tímto způsobem hrubě probuzen. Stála jsem mezi dveřmi a potlačovala smích, ale můj úsměv mi z tváře hodně rychle smazal fakt, když se na mě Selina najednou s prudkým trhnutím otočila a trhnutím hlavy mi naznačila, abych se posadila.

„Tak dobře,“ broukl William, chvějícíma se starýma rukama si nasadil brýle a vzápětí otevřel šuplík, odkud vyndal hromádku dokumentů. „Teď se podíváme...“

Kukačky na stěně za ním hlasitě odtikávaly sekundy, jež mi plnily uši a tikaly do rytmu mého splašeně tlukoucího srdce. Zatímco si letitý právník naslinil prsty a pročítal dokumenty, pomalu, ale jistě jsem z toho šílela. Nakonec, po nesnesitelně dlouhé době a jednom úsečném „ehm“ od Seliny, vyčaroval složku s papíry pro mou osobu a s perem ji položil na stůl přímo přede mě.

„Musíte tu jen podepsat základní smlouvu a smlouvu o mlčenlivosti (NDA),“ pronesl.

Naklonila jsem se, zvedla pero a v rychlosti tu smlouvu proletěla zrakem. S úžasem jsem povytáhla obočí, když jsem narazila na několik zvláštních klauzulí, které do ní byly vsunuty: jedna se týkala toho, že za žádných okolností nesmím udržovat jakýkoli romantický vztah se svým zaměstnavatelem, a druhá stanovovala, že je mi zakázáno otěhotnět s mým zaměstnavatelem bez jeho svolení.

„Ehm... na co jsou tady tyto klauzule?“ zeptala jsem se, a přímo na ně ukázala prstem. William se mírně předklonil a přejel je očima, načež zamítavě máchl rukou.

„Zcela standardní praxe.“

„Ale já –“

„Prostě podepište tu dohodu,“ zavrčela Selina pod nos. „Pokud si ovšem nemyslíte, že ty doložky porušíte...“

„Ne, to ne,“ vyhrkla jsem ihned, narychlo tam naškrábala na tečkovanou linku svůj podpis a papíry jsem pak posunula zpět k Williamovi. „Nikdy bych nic takového neudělala. Jen mě to zajímalo.“

Selina utrousila další z jejích oblíbených „Hmph“ a vzápětí se zvedla s tím, že si nenápadně uhladila sukni.

„Dobrá, to bychom měli,“ zakončila, formálně přikývla Williamovi, který se ze své krátké interakce zdál už poněkud vyčerpaný. „Můžeme vyrazit, Moano.“

...

Za pár minut jsme už dorazily na místo, kde jsem měla pracovat a bydlet. Výrazně se lišilo od toho velkolepého sídla v horách v tudorovském stylu, jaké jsem navštívila předešlý den, přesto bylo však stejně masivní a nádherné. Se Selinou jsme prošly mramorovou vstupní halou, následně jsme výtahem vyjely o několik desítek pater výš a o chvíli později už jsme vystupovaly v honosné vstupní chodbě, jež se vyznačovala parketovými podlahami z třešňového dřeva a velkými obloukovitými okny, jež připomínala drahou pařížskou rezidenci.

A jakmile jsme dorazily, Ella nás už vyčkávala. V porovnání s předešlou nocí už působila o poznání upraveněji a mnohem méně divoce, jelikož měla oblečené bezvadné bledě modré šaty s volány a ve vlasech nesla velkou mašli.

K mému údivu, stejně jako k úžasu Seliny, se mi Ella vrhla kolem krku v pevném objetí, pak mě popadla za ruku a táhla mě kamsi dál od Seliny, aby mě provedla tím obrovským bytem – tahle prohlídka zabrala více než hodinu, a jelikož byl ten apartmán tak kolosální, byla jsem po jejím skončení naprosto vyčerpaná. Už jen samotná Elina ložnice byla větší než můj starý byt.

Poté, co mě stihla seznámit se služebnými, dvojčaty Lily a Amy, mě Ella vedla k pokoji, který měl být odteď můj.

„A tady je tvůj pokoj!“ oznámila vesele a rozevřela oběma tenkýma ručkama masivní dvojité dveře. S potlačeným překvapením jsem ustrnula při pohledu na to, jak prostorný a krásný ten pokoj je. Měl dokonce i malý balkónek s výhledem na město pod námi.

„Tohle je... moje?“ zeptala jsem se, neschopná skrýt svou nevěřícnost.

„Hm-m,“ zanotovala Ella, následně vylezla na postel a trochu na ní poskočila. „Pojď si zkusit tu postel!“

S úsměvem jsem šla k posteli a posadila se hned vedle Elly.

„No páni, vážně krásně pruží,“ podotkla jsem, což Ellu rozesmálo. Padla zpátky na záda s roztaženýma rukama a já se rozhodla, že využiji toho ticha i faktu, že jsme tu samy. Byla to skvělá příležitost se lépe poznat a hlavně vytáhnout pár informací o tom záhadném otci a ubezpečit se, že není nějaký naprostý psychopat.

„Můžeš mi říct něco o svých rodičích?“ zeptala jsem se. „Máš maminku?“

Ella jenom zavrtěla hlavou se zrakem stále upřeným do stropu. „Ne. Nikdy jsem svou mámu nepoznala. Zemřela, když jsem se narodila.“

„Och,“ promluvila jsem a hlas se mi zlomil. „To je mi moc líto.“

Ella se jen posadila, pokrčila rameny a seskočila z postele, došla ke komodě a hrála si s ozdobnými úchytkami šuplíků. „Je to v pohodě. Mně je dobře jenom s tatínkem. Vždycky je na mě moc hodný... Jen bych si přála, aby se mnou mohl trávit víc času.“

Postavila jsem se a došla k Elle. Otočila se a vzhlédla ke mně, a její oči měly zrovna tak modrou barvu jako předešlý večer. „Jsem si jistá, že i on by si přál, aby s tebou mohl trávit víc času,“ řekla jsem.

...

Toho večera, poté, co jsme spolu strávily celý den hraním her, jsme s Ellou seděly na podlaze v obývacím pokoji, zatímco Amy s Lily připravovaly večeři. Sledovala jsem, jak Ella kreslí obrázek voskovkami, a pomáhala jí nakreslit věci, na které sama ještě tak úplně nepřišla, když jsem najednou zaslechla, jak u předních dveří cvakl zámek.

Ella s sebou trhla, zvedla hlavu a rázem pustila voskovky, vyskočila na nohy a vyběhla ven do vstupní haly.

„Tatínek!“ zakřičela. Zhluboka jsem se nadechla, postavila se, uhladila si košili a rychle si upravila vlasy, abych se připravila na vůbec první setkání se svým zaměstnavatelem.

„Ahoj, princezno. Měla jsi hezký den?“

Oči se mi rozšířily úlekem, jakmile jsem uslyšela jeho hlas.

Zdálo se, že toho bohatého, pohledného otce, o kterém jsem toho tolik slyšela, už vlastně znám.