Moana

Zůstala jsem stát jako přimrazená uprostřed obývacího pokoje, zády ke dveřím, když jsem uslyšela blížící se kroky. Jak se to stalo? Jak jsem nakonec získala práci, jen aby se ukázalo, že můj nový zaměstnavatel je ten samý člověk, se kterým jsem měla před pouhými dvěma dny známost na jednu noc?

Kroky se přiblížily. Cítila jsem se jako laň oslněná reflektory.

„Dobrý večer, slečno Moano,“ ozval se za mnou až příliš známý hlas. „Můžeme si na chvilku promluvit o samotě?“

Pomalu jsem se otočila a pohlédla do tváře Edricku Morganovi, pohlednému a bohatému vlkodlačímu generálnímu řediteli, nesmírně známé veřejné osobnosti, muži, se kterým jsem před dvěma dny spala... Muži, který se mi pokusil hodit peníze k nohám, jako bych byla nějaká prostitutka.

Stál přede mnou s Ellou v náručí, dokonalý obraz milujícího otce.

„A-ano,“ vykoktala jsem. Sledovala jsem, jak Ellu položil na zem a pak mi pokynul, abych ho následovala; když jsem to udělala, připadalo mi, jako bych se brodila bahnem, jako by mé končetiny byly těžké a nepoužitelné. Zdálo se mi to?

Prošli jsme obývacím pokojem do jeho pracovny; pamatovala jsem si ji z předchozí prohlídky s Ellou. Podél stěn se táhly obrovské knihovny, které sahaly až ke stropu, byl tu velký vyřezávaný kamenný krb a dvě vysoká klenutá okna. Uprostřed místnosti stál mahagonový stůl a u krbu bylo malé posezení. V době, kdy mi Ellu tuhle místnost ukazovala, mi přišla úchvatně krásná. Teď jsem si v ní připadala jako v rakvi.

„Moc se omlouvám,“ řekla jsem, jakmile za námi zaklaply dveře. Zůstala jsem u nich a sledovala, jak Edrick ležérně přešel k jednomu z plyšových křesel u krbu a posadil se. „Nevěděla jsem, že zaměstnavatelem budeš ty. Kdybych to věděla, nehlásila bych se. Přísahám, že to není trik, jak z tebe dostat peníze...“

„To je v pořádku, Moano,“ řekl Edrick a promnul si unavené oči. „Když jsem tě najímal, věděl jsem, že jsi to ty. Udělal jsem to schválně.“

Svraštila jsem obočí. „Co tím myslíš?“

„Ella je možná tvrdohlavá, ale já nejsem od procesu najímání úplně odtržený,“ odpověděl Edrick. „Chtěl jsem ti dát šanci.“

„Ale... Zacházel jsi se mnou jako s žebračkou. Jako bych byla...“ Ztišila jsem hlas, aby mě Ella nemohla slyšet. „...prostitutka. A teď mi dáš pracovní příležitost? V čem je háček?“

„Nechtěla sis vzít peníze, které jsem ti dal na ulici,“ odpověděl chladně a vstal. „Potom sis nechtěla vzít ani peníze, které jsem se ti snažil dát po naší známosti na jednu noc, protože tvá hrdost je zjevně důležitější než zaplacení nájmu. Možná ti připadám jako arogantní kretén, ale já nikomu nic nedlužím a poznám zoufalého člověka, když ho vidím – takže jsem udělal tu druhou nejlepší věc, jelikož zřejmě nemáš ráda milodary, a dal jsem ti práci.“

Udělala jsem k němu pár kroků a zatnula pěsti. „Tím pohovorem jsem prošla spravedlivě a čestně,“ řekla jsem. „Proč z toho děláš něco, jako bych byla... nějaký případ pro charitu?“

Edrick si odfrkl a zkřížil paže na hrudi. „Ale prosím tě. Tvá žádost letěla na hromádku zamítnutých hned první den, cos ji poslala. Rozhodl jsem se dát ti druhou šanci, i když tu byly desítky jiných lidí s lepšími zkušenostmi a lepším vzděláním.“

Když Edrick mluvil, začal mi v krku růst knedlík. To bylo všechno, čím jsem byla? Případ pro charitu? Ubohý příklad někoho, kdo má být jen vděčný, že mu vševědoucí a mocný Edrick Morgan dal šanci pro něj pracovat poté, co se s ním vyspal v hotelovém pokoji?

„Víš,“ zavrčela jsem a udělala další krok blíž, „na muže, který si stěžoval, že jeho známost na jednu noc šla jen po jeho penězích, je to strašně příhodné, že najednou chceš, abych s tebou bydlela.“

„Podepsala jsi smlouvu,“ odpověděl a upřel na mě svůj ocelový pohled. „Znáš podmínky jednotlivých bodů. A silně pochybuji, že máš odvahu je porušit.“

Dveře s vrzáním se najednou pootevřely. Edrick i já jsme vzhlédli a uviděli Ellu stát ve dveřích, slzy jí stékaly po tvářích.

„Slíbila jsi, že se mi nepokusíš ukrást tatínka,“ zasyčela. I z místa, kde jsem stála, jsem viděla, jak jí vykukují malé tesáky a vysouvají se jí drápy. „Jsi lhářka!“

„Ello...“

Než jsem ji stihla zastavit, holčička se otočila na patě a s pláčem utekla. Prudce jsem se otočila zpátky, abych zpražila pohledem Edricka, jehož výraz se během několika okamžiků změnil z chladného na ustaraný. „Měl by ses za sebe stydět,“ řekla jsem a zamířila ke dveřím. „Moc dobře jsi věděl, co děláš, když jsi mě najímal.“

Vyřítila jsem se z Edrickovy kanceláře a našla Ellin pokoj, ale když jsem se pokusila otevřít, dveře byly zamčené.

„Ello, prosím, mluv se mnou,“ řekla jsem přes dveře.

Následovalo krátké ticho a po něm rozzlobené: „Jdi pryč!“

S povzdechem jsem se otočila a uviděla Selinu, jak stojí na konci chodby s tenkými pažemi zklamaně zkříženými na hrudi. Nepochybně slyšela celou tu výměnu názorů a taky mnou opovrhovala. Nemohla jsem zůstat na místě, kde mě všichni podezřívali, jako bych byla nějaká podvodnice, co se jen snaží vymámit peníze z bohatého generálního ředitele. To budu raději bezdomovec.

Prohnala jsem se kolem Seliny a šla do svého pokoje, kde na komodě ležela moje kabelka s těmi pár věcmi. Doufala jsem, že mě můj pan domácí ještě nevystěhoval z bytu. Beze slova jsem vyběhla z bytového domu zpět na temnou ulici, chvíli se rozkoukávala, než jsem našla nejbližší stanici metra a vyrazila domů.

Přesně jak jsem se obávala, můj byt byl po mém návratu pevně zamčený a na dveřích viselo oznámení o vystěhování. Udeřila jsem pěstí do dveří a hlasitě zaklela, než jsem se vydala zpátky na ulici; vypadalo to, že si budu muset na kreditní kartu připsat další útratu, tentokrát za motel... A za večeři, protože jsem umírala hlady.

Zatímco jsem šla po ulici a přehrabovala se v kabelce, abych zjistila, jestli mám dost hotovosti na to, abych si koupila pár kousků pizzy, najednou jsem se zarazila a ucítila, jak se mi ježí chloupky na zátylku, když mě přepadl drtivý pocit, že mě někdo sleduje. Pomalu jsem otočila hlavu a uviděla dva obrovské muže, kteří ke mně kráčeli po temném chodníku.

„Dobrý večer, slečno,“ řekl jeden z nich chraplavým hlasem, jako by vykouřil krabičku cigaret denně. Jeho oči zářily oranžovou barvou, což bylo ve tmě naprosto děsivé, a když přišel blíž, uvědomila jsem si, že se mu diagonálně přes celý obličej táhne dlouhá jizva. Ten druhý muž byl neméně děsivý, měl na sobě dlouhou koženou bundu a ve tváři téměř hladový výraz.

„E-eh, já nemám žádné peníze,“ řekla jsem a začala rychle odcházet. Srdce mi začalo bušit, když mě dál sledovali, a já začala otáčet hlavu sem a tam a hledat kohokoli, kdo by mi mohl pomoct.

„Nejsme tu kvůli penězům,“ řekl muž v kožené bundě. „Jsme tu kvůli tobě.“

V tu chvíli každé vlákno mé bytosti křičelo, abych utíkala.