Moana

„Hej! Stůj!“ zakřičel muž se zjizvenou tváří.

Utíkala jsem, jak nejrychleji jsem dokázala, nutila jsem své nohy, aby kmitály rychleji a odnesly mě dál od bezprostředního nebezpečí, které jsem cítila. Slyšela jsem zvuk kroků dunících na chodníku za mnou; byla jsem jen člověk a ti muži byli vlkodlaci. Mělo mi být jasné, že nemám šanci jim utéct.

Křičela jsem o pomoc, ale nikdo nepřišel – když ve městě žena křičela o pomoc, nikdy nikdo nepřišel, a v tu chvíli jsem je za to proklínala.

Zvuk mužů běžících za mnou se přiblížil. Cítila jsem se, jako by mi mé tělo nepatřilo, jako bych to sledovala z pohledu třetí osoby, zatímco jsem utíkala jako o život.

Ti dva muži mě doháněli. Byli už tak blízko, že jsem věděla, že jeden můj chybný krok by jim umožnil mě chytit. Ucítila jsem ruku, která se otřela o mé rameno, a zaječela jsem. Přinutila jsem se běžet ještě rychleji a letmo jsem se ohlédla přes rameno, abych se podívala...

Prásk!

Narazila jsem do něčeho tvrdého a drsného: rohu cihlové budovy. Jak jsem klopýtla dozadu, hlava se mi ze samotného nárazu točila a jediné, co jsem cítila, byly ruce, které mě popadly. Zrak se mi zamlžil a poslední, co jsem viděla, byl muž se zjizvenou tváří...

Probrala jsem se na zadním sedadle auta. Hlava mi třeštila a měla jsem pocit, že budu zvracet, což mi bránilo v tom, abych křičela nebo se bránila. Kam mě ti cizí muži vezou?

„Už je vzhůru,“ pronesl chraplavý hlas, který patřil muži se zjizvenou tváří.

Zasténala jsem. Snažila jsem se promluvit, říct jim, ať mě nechají jít, ale jediné, co ze mě vyšlo, byl zkomolený nesmysl. Zastavili auto a vystoupili, otevřeli zadní dveře a vytáhli mé bezvládné tělo ze sedadla.

Když mě napůl nesli vstříc jakémukoli osudu, který mě čekal, hlava mi klesla zpět na jedno z jejich ramen. Nade mnou se tyčil masivní bytový dům, ve kterém jsem toho dne ještě nedávno byla.

Střešní byt Edricka Morgana.

Cítila jsem, jak slábnu ještě víc. Muž v kožené bundě řekl něco nesrozumitelného, zvedl si mě do náruče úplně a nesl mě jasně osvětlenou halou. Slyšela jsem zvuk muže se zjizvenou tváří, jak něco říká recepčnímu, a následovalo cinknutí výtahu.

Znovu jsem omdlela.

Když jsem se znovu probudila, ležela jsem na něčem měkkém. V místnosti bylo přítmí, osvětlovala ji jen záře stojací lampy.

Zasténala jsem a pokusila se posadit; nějak se mi to podařilo, i když se mi z toho ještě víc zatočila hlava.

„Pěkně ses uhodila do hlavy, co?“ řekl známý mužský hlas. Trhla jsem sebou, když jsem ucítila, jak se mi vlhký hadřík dotkl citlivého čela, a další ruka mi zezadu podepřela záda, zatímco jsem se s námahou snažila udržet ve vzpřímené poloze.

„Kde to jsem...?“

„Jsi zpátky ve střešním bytě.“

Několikrát jsem zamrkala. Nakonec se mi zaostřila ďábelsky pohledná tvář Edricka Morgana. Dřepl si přede mnou s ustaraným výrazem a vlhkým hadříkem mi přikládal obklady na čelo. Když jsem se pomalu vracela k vědomí, pomyslela jsem si, že jsem ho tajně přistihla, jak o mě projevuje špetku starosti; za jakýchkoli jiných okolností bych měla pocit, že mezi námi funguje chemie.

„Proč jsi mě sem přivedl zpátky?“ zašeptala jsem, příliš slabá na to, abych mluvila hlasitěji.

„Proč jsi utíkala?“ zeptal se místo odpovědi, a jakmile uviděl můj pohled, jeho tvář znovu zchladla.

Neodpověděla jsem. S povzdechem Edrick odložil žínku a podložil mě několika měkkými polštáři, aby mi pomohl zůstat ve vzpřímené poloze, pak vstal, přešel k oknu a zahleděl se ven na městskou ulici.

„Už jsi podepsala smlouvu,“ řekl. „Je od tebe neslušné jen tak utéct. Snažím se jen pomoct.“

„Snažíš se pomoct tím, že za mnou pošleš dva děsivé chlapy, aby mě napadli uprostřed noci na ulici?“

Edrick se ke mně znovu otočil. Jeho výraz byl nepřekvapivě chladný a bez emocí.

„Co jsi čekala, že udělám? Nikdy ti nechtěli ublížit. Podle toho, co jsem slyšel, vzala jsi s křikem do zaječích ještě dřív, než s tebou vůbec stihli promluvit.“

Znovu jsem zasténala, zavřela oči a jemně se dotkla prsty čela, když se mě zmocnila vlna závratě. Přes zavřená víčka jsem viděla Edrickovu vysokou postavu, jak se ke mně opět přibližuje a dřepá si přede mnou. Znovu vzal žínku a přiložil mi ji na čelo. V tu chvíli jsem slyšela cvaknutí otevírajících se dveří.

„Děkuji, Selino,“ řekl. Pootveřela jsem oči a uviděla, jak mu hospodyně podává lahvičku s prášky. Otevřel ji, vysypal si dvě pilulky do dlaně a pak mi je podal spolu se sklenicí vody. „Je to jen Advil,“ řekl, když si všiml mého váhání, zda si prášky vzít. „Na bolest. Neboj se, nezdrogoval bych tě.“

Zamračila jsem se, ale opatrně jsem si pilulky vzala, hodila si je do pusy a zapila je sklenicí vody. Slyšela jsem, jak se Selininy kroky vzdalují, a pak se ozval zvuk znovu zaklapnutých dveří.

„Víš, zkoušeli jsme ti volat,“ řekl, posadil se na područku křesla naproti mně a zkřížil paže na hrudi. „Vlastně hned několikrát. Jak se ukázalo, nechala jsi tu svůj telefon omylem.“ Vytáhl můj telefon z kapsy a hodil mi ho do klína. Obrazovka se při tom rozsvítila a ukázala pět zmeškaných hovorů.

„Díky,“ řekla jsem a zastrčila si telefon do vlastní kapsy. „Ale měl bys vědět, že nemám v úmyslu pro tebe dál pracovat.“

„Myslel jsem si, že to řekneš,“ odpověděl. „Předpokládám, že bych na tvé místo mohl stejně snadno najít někoho jiného, a v tuto chvíli bych to upřímně sám preferoval, ale zdá se, že si tě Ella docela oblíbila.“

Zamračila jsem se. „Zdálo se, že je Ella z naší... krátké historie... příliš rozrušená na to, aby se mnou chtěla mít cokoli společného.“

Edrick jen pokrčil rameny a pak zavolal přes rameno směrem ke dveřím. „Pojď dál, Ello. Řekni Moaně to, co jsi řekla mně.“

Úplně jsem se posadila a ohlédla se přes rameno, abych uviděla Ellu, jak nesměle vchází do pokoje. Dívala se do země, pohrávala si s mašlí na šatech a vypadala rozpačitě.

„Jen do toho, Ello,“ pobídl ji Edrick jemně. „To je v pořádku.“

„Omlouvám se, že jsem na tebe křičela,“ zašeptala. Pak ke mně vzhlédla a oči se jí rozšířily, když mě uviděla. „Co se stalo?“

Sáhla jsem si na čelo, pak jsem zavrtěla hlavou a natáhla k ní ruku, aby se mě chytila. „Jsem v pořádku. Jen jsem se praštila do hlavy, to je všechno.“

Ella se ke mně váhavě přišourala, vložila svou malou ručku do mé a zkoumavě si prohlížela mou tvář. „Myslela jsem, že jsi mi lhala,“ řekla. „Ale pak jsem si vzpomněla, že ses mě ptala na mé rodiče, a tatínek mi řekl, že jsi nevěděla, kdo to je, když jsi mě včera přišla navštívit. Takže ti odpouštím.“

„Chceš, aby Moana zůstala?“ zeptal se Edrick.

Ella energicky přikývla. „Ano. Dneska jsme si užily tolik zábavy. Chci se s tebou bavit každý den.“

Slova té malé holčičky mě přiměla k úsměvu a donutila zapomenout na všechno ostatní. Jak bych jí mohla říct ne?

„Dobře,“ řekla jsem Elle a krátce se podívala na Edricka, který vše sledoval ledovým pohledem. „Zůstanu. Ale jen pod podmínkou, že slíbíš, že se mnou budeš mluvit, až se na mě příště naštveš. Platí?“

Ella souhlasně přikývla. „Slibuji.“ Pak si mě přitáhla blíž a ovinula dlaně kolem mého ucha. „Jestli má být můj tatínek s někým, tak asi souhlasím s tím, abys to byla ty.“ Odtáhla se s úsměvem na tváři, pak mě poplácala po rameni a odskotačila z pokoje, než jsem vůbec stihla zareagovat.

To, co řekla, znělo tak dospěle... Děti dokážou být někdy tak zvláštní!

„Takže, tím je to vyřešené?“ zeptal se Edrick, jakmile byla pryč. „Zůstaneš?“

Jeho hlas byl bezvýrazný, ale cítila jsem za ním náznak naléhání. Nějak jsem věděla, že Ella nebyla jediná, kdo chtěl, abych zůstala.

„Ano,“ řekla jsem. „Zůstanu.“