Srdce mi může vyskočit z hrudi, když se ke mně nakloní ještě blíž. Chytne mě za bradu a přitáhne si mou tvář k sobě: "Víš, kdo je tady únosce? Ty to rozhodně nejsi. Jsi můj vězeň; nemáš právo klást žádné otázky. A nemáš právo ani mluvit, dokud ti to nedovolím."

"Ale . . ."

Přesune ruku na můj krk a přísahám, že přestanu dýchat. Jeho omamná vůně působí na mé smysly; připadám si, jako bych přicházela o rozum. Cítím všechno naprosto zřetelně; jeho prsty jsou dlouhé, horké a na mé kůži působí jako oheň. Zavřu oči a rty se mi pootevřou. Jeho dotek ve mně probouzí takovou touhu a neřekla bych, že se mi to líbí; nenávidím své tělo za to, že mě v takové chvíli zrazuje. Tenhle pocit není něco, co bych mohla snadno ovládnout, ale musím s tím bojovat. Tenhle muž je možná můj druh, ale nebyl to ten dobrý; chtěl, abych trpěla. Tiché zavrčení z hloubi jeho hrdla mě přiměje znovu otevřít oči; jeho nádherná tvář mě opět zcela pohlcuje. Přesně v tuto chvíli cítím nenávist k Měsíční bohyni; proč mě nutí cítit se takhle k muži jako je on? Vidím to v jeho pohledu; nesnaží se přede mnou skrývat pravdu, tu pravdu, že chce, abych věděla, že se nemůže dočkat, až mi způsobí tu největší možnou bolest.

"Co jsem ti právě řekl?" dožaduje se odpovědi. "Neříkal jsem ti snad, že nejsi v pozici, abys kladla nějaké otázky?"

Cítím, jak se mi frustrací zachvěje spodní ret: "Prosím . . ."

"Pššt," přeruší mě. "Nech si to, co chceš říct, pro sebe. Nepustím tě, v dohledné době rozhodně ne. A nikdo tě nezachrání, tak co kdybys byla zticha, abych tě nemusel potrestat?" vyhrožuje.

Prudce mě pustí a vrátí se k rozdělávání ohně.

Nemusel potrestat? Není už tohle dostatečný trest? Byla jsem kdesi zavřená a netušila jsem, co jsem udělala, že mě stihl tak strašlivý osud, a to se nepovažovalo za trest?

Bedlivě ho sleduji s očima plnýma strachu. Nebyla jsem si jistá, co jsem ve své minulosti udělala, že jsem dostala druha jako je on – druha, kterému na mně nezáleželo, druha, který mě chtěl vidět trpět.

Měla jsem tolik otázek, ale teď už jsem věděla, že na ně v dohledné době odpovědi nedostanu. Tenhle muž mi nehodlal poskytnout žádné informace tak snadno. Chtěl, abych o ně žadonila; chtěl, abych se modlila za svobodu, za svůj život. Je šílené, jak už o něm tyhle věci vím, i když neznám tak jednoduchou věc, jakou je jeho jméno.

Řekne mi někdy, o co tu jde? Nebo mi ublíží dřív, než budu mít šanci dozvědět se pravdu?

Jak si mohl být tak jistý, že mě moje rodina nepřijde zachránit? Věděla jsem, že se plně věnují hledání Isabelly, ale také jsem věděla, že jakmile zjistí, že chybím, nenechají kámen na kameni, aby mě našli. Co ho tedy dělalo tak sebejistým, že si pro mě nepřijdou? Kde přesně mě držel v úkrytu a proč jsem o něm už dřív nevěděla? Znal Austina; to znamenalo, že bych ho měla znát taky.

Pátrám v paměti po čemkoli, vůbec po čemkoli, co by ho mohlo spojovat s mou rodinou. Žádné vzpomínky na něj však nemám. Jediná vzpomínka, kterou mám, je ta z mých nočních můr. Proč si k odhalení vybral zrovna dnešek? Jak dlouho už je naším nepřítelem? Vybavuje se mi mnoho misí, kterých se moji bratři zúčastnili a které mohly vést k získání několika nepřátel. Tak do které z nich se zapletl můj druh?

. . . . . . . . . . . . . .

~KANE~

Družka?

Právě vyslovila slovo, které jsem z jejích úst nikdy nechtěl slyšet. Jsem její zkurvená nejhorší noční můra. Druh? Nikdy pro ni nebudu druhem; kdybych nechtěl, aby nejdřív trpěla, rovnou bych ji odmítl. Ale aby pocítila tu bolest, kterou jsem jí hodlal způsobit, musela zůstat mou družkou. Do té doby jsem nehodlal dovolit, aby odešla.

Když o tom teď přemýšlím, to, že je moje družka, bude fungovat v můj prospěch. Cokoli, co udělám, ji bude bolet mnohem víc, než kdyby stejné věci dělal kdokoli jiný. Měl jsem v rukávu pár nápadů, jak jí ublížit tak, jak ještě nikdy nikomu ublíženo nebylo.

Její tělo nadskočí, když projdu kolem ní. Dobře. Chci, aby se mě dokonale bála. Nechtěl jsem, aby si myslela, že je v bezpečí jen kvůli přitažlivosti mezi druhy.

Pouto mezi druhy nebylo silnější než můj hlad po pomstě. Nikdy bych se před ním nesklonil; byl jsem mnohem silnější. Nebyl jsem ten nejlaskavější člověk na světě, a po smrti dvou mně nejbližších lidí jsem se jen zhoršil. Nemá sebemenší tušení, co ji čeká. Tohle je teprve začátek. Princezna Maya, sestra Austina, mě bude prosit o život, bude mě prosit, abych ji nechal jít; nepřestanu, dokud ji neuslyším plakat. Zlomit ji mi přinese potěšení, které už teď cítím jen při pohledu na ni, jak je tu spoutaná v řetězech.

Slyším za sebou její vzlyky, a místo aby mi to přineslo ten klid, který jsem hledal, jen to kurevsky dráždí mou duši.

Nenechám své tělo, aby se v těchto pocitech dlouho babralo. Zatlačím je do pozadí a zaseknu sekeru do hodin na zdi. Ta zkurvená věc mi lezla na nervy už hodně dlouho.

Maya se od toho hlasitého zvuku lekne a oči má rozšířené strachem. Mám chuť se výrazu v její tváři zasmát. Konečně, tohle je ta radost, kterou hledám, ne ten odporný pocit, který jsem cítil před několika vteřinami.

Vzápětí vejde služebná a položí na stůl talíř s jídlem; dává si dobrý pozor, aby na Mayu ani nekoukla; před tím jsem už varoval všechny své služebné. Nikdo s ní nesmí mluvit ani se jejím směrem podívat. Kdokoli tohle pravidlo poruší, ponese následky. Chápaly, že jsem muž, který drží slovo; věděly, co by se stalo, kdyby mě neuposlechly. Nemusel jsem jim to nijak dál vysvětlovat.

Popadl jsem talíř a přinesl ho blíž k ní.

"Tady," řeknu jí. "Můžeš jíst."

Zvedne na mě obočí: "Pokud vím, člověk k jídlu potřebuje ruce," podotkne poté, co zacloumá řetězy, které jí bránily v útěku. Ne že by dokázala utéct i bez té těžké věci, moji muži byli rozestavení všude kolem tohohle domu; ani by nedokázala vyjít z téhle místnosti, aniž by ji někdo neviděl.

Vezmu maso z talíře a přiložím jí ho ke rtům. "Otevři pusu."