~KANE~

Přimhouří oči a sevře rty pevněji než předtím. Její nehorázná neúcta mě dráždí; neměla na výběr; pod mou střechou musela dělat všechno, co jsem po ní chtěl.

"Otevři tu zasranou pusu," vyštěknu. Bude mi k ničemu, jestli zemře hlady.

Oči se jí při mém tónu rozšíří a spodní ret se jí zachvěje, když mě nakonec poslechne.

"Kousni si," přikážu.

Vidím tu nenávist v jejích očích, když žvýká maso. Dobře, nečekám od ní lásku; rád přijmu její nepřátelství vůči mně.

Záda mi ztuhnou, když se její rty omylem dotknou mých prstů; vím, že to spojení cítí taky. Naše pohledy se setkají a já v jejích očích zahlédnu záblesk touhy, který vystřelí přímo do mého rozkroku.

Kurva.

Odtáhl jsem se a odložil její jídlo stranou; nezajímalo mě, co k ní moje tělo cítí; nebude mě to odvádět od toho, co se musí udělat.

~ ~~~~~~~~~~~~~

~MAYA~

Zlobím se na své tělo za to, že k téhle zrůdě něco cítí. Není to fér; proč nedokážu tu touhu v sobě ovládat? Nechci, aby mi na něm záleželo, a rozhodně nechci být bombardována zbytečnou potřebou.

Sleduju ho, jak si dělá záhadnou prohlídku místnosti. Hledá způsoby, kudy bych odtud mohla uniknout? Věděla jsem, že nechtěl, abych měla byť jen sebemenší šanci na útěk; určitě už promyslel všechny způsoby, jakými bych se mohla pokusit odejít. Jsem si jistá, že už všechny tyto možnosti zablokoval.

Otočí se ke mně, aniž by se na mě skutečně podíval; sleduji ho, jak začíná vycházet z místnosti. To měl v plánu mě tady nechat, aniž by mi dal alespoň nějaké vysvětlení? To jsem nehodlala dopustit; už dřív jsem viděla Austina při výslechu. Když chtěl někoho rozmluvit, snažil se ho rozzuřit natolik, že nakonec tu pravdu vyklopil.

Možná to je přesně to, co musím udělat. Musím ho rozzuřit natolik, aby mi tu pravdu chtěl říct už jenom proto, aby mě umlčel.

Teď už je u dveří a já vím, že je to moje šance.

"Jsi hrozný člověk!" zakřičím. "Kdo někoho unese bez skutečného důvodu? Co to s tebou k čertu je! Nikdy jsem tobě, ani nikomu jinému nic neudělala. Tak proč tu k čertu jsem a proč mi nic neřekneš?"

Funguje to, u dveří se zastaví, ale nepokusí se otočit nebo vzít mě na vědomí.

"Jak můžeš být můj druh?" obořím se na něj. "Jsi zvrácenej parchant. Neexistuje způsob, jak by mi Měsíční bohyně mohla dát jako druha psychopata! Jsi ten poslední člověk, kterého bych kdy chtěla za svou druhou polovičku. Jsi zklamáním pro samotnou definici slova druh; dokonce bys ho ani neměl mít. Nezasloužíš si mě a ani nikdy nebudeš."

Vím, že jsem uhodila na citlivou strunu, když se otočí a přistoupí ke mně s tím nejsmrtelnějším pohledem, jaký jsem kdy u nějakého muže viděla. Snažím se pod ním nekrčit a místo toho zvednu bradu a zpražím ho svým vlastním ošklivým pohledem.

"Věř mi, zlato," řekne. "Ani ty nejsi moje první volba. Tak se dohodněme, že rozhodně nejsme jeden pro druhého druhem, ano? Byla by to pro mě ostuda, kdyby tě tak někdo slyšel."

Jeho slova dokážou prorazit i mou bariéru. Udělal to schválně? Došlo mu, že jsem se ho snažila rozzuřit?

"Děláš tu největší chybu svýho života," varuju ho. "Nevíš, jak je moje rodina nebezpečná; obrátí ti celý svět vzhůru nohama. Donutí tě zaplatit za to, co jsi mi udělal. Ještě není pozdě; pokud mě teď necháš jít, zapomenu na to, co jsi provedl; neřeknu to živé duši. To ti slibuji. Ani nevím, kde jsem. Nebudu schopná nikoho k tobě dovést. Prostě mě nech jít."

Zasměje se a mně z toho přeběhne mráz po zádech: "Nerada ti to kazím, sluníčko, ale můj svět se vzhůru nohama neobrátí; to spíš tvoje rodina bude trpět pomalým vyhořením, až tě k nim pošlu zpátky naprosto samotnou a zlomenou. Takže ne, tvou nabídku musím odmítnout. Nebojím se tvojí rodiny; nebojím se dokonce ani smrti. Tvoje výhrůžky na mě neplatí. Od teď už na mě tyhle laciný triky nezkoušej; nakonec bys byla jen zklamaná."

Polknu frustraci a snažím se předstírat, že nevím, o čem mluví. Tenhle pokus možná nevyšel, ale já to nikdy nevzdám.

"Kdo k čertu jsi?" zeptám se ostře.

Ještě nikdy jsem ho v blízkosti své rodiny neviděla a moji bratři mě obvykle na naše nepřátele upozorňují jen proto, abych mohla být připravená pro případ, že bych s někým z nich někdy přišla do styku. Rozhodně to nebyl žádný známý nepřítel, ledaže by byl nový a bratři neměli šanci mi o něm říct.

Chystá se odpovědět, když nás oba vyruší zaklepání na dveře.

Náhle vejde nějaká žena; má krátké zrzavé vlasy a chladné modré oči. Je oblečená do bílé minisukně a zářivě zeleného topu; jestli se to vůbec dá považovat za top, je to tak malé, že by to mohla být podprsenka. Aniž bych s ní promluvila jediné slovo, už jsem věděla, že tuhle ženskou nebudu mít ráda.

"Vidím, že ses konečně vrátil, zlato." Pozdraví ho.

Zlato? Kdo pro něj byla? Tvořili pár? Záleželo mu vůbec na vztazích? Mně se takový vůbec nezdál. Vypadal jako ten typ muže, který ženu využije a druhý den ji odkopne jako by nebyla nic. Tahle žena si však zřejmě myslí, že je u něj v oblibě. Nevěřila by tomu, kdyby jí už dřív neprokázal alespoň nějakou náklonnost. Jen při pomyšlení na to se mi zvedá žaludek.

Když k němu přistoupí, věnuje mi chápavý pohled. Jako by věděl, že budu zvědavá, jaký je mezi nimi vztah. Nebo mi možná chce ublížit. O tom by už nemělo být ani pochyb; vím, že mě chce vidět trpět.

Sleduju je jako ostříž, když se posadí na židli a pokyne jí, aby šla za ním.

Cítím ostrou bolest na hrudi, když se mu ta žena vyšplhá na klín a zaboří obličej do jeho krku.

Jeho oči se střetnou s mými a já mu mám chuť ten samolibý úšklebek rovnou smazat z tváře.

Nenávidím ho.

Tak moc ho nenávidím.