~KANE~

Anna dál zasypává můj krk polibky; popadnu ji za boky a přitisknu její tělo blíž k svému. Přitom ze sebe ani na okamžik nespustím oči z Mayi. Potřebuji vidět její reakci na všechno, co dělám; potřebuji vidět, co ji bolí nejvíc. Nedokáže skrýt bolest ve tváři, ale je tam i jiná emoce. Chce mě nenávidět; chce mi také ublížit. Chce se mi zasmát její odvaze navzdory tomu, čemu čelí. Opravdu si myslí, že mi dokáže ublížit? Ať se pokusí o cokoli, nikdy nepodlehnu bolesti, kterou by mi způsobila.

"Chyběl jsi mi," šeptá Anna, zatímco se spodní částí těla tře o tu mou. "Chci tě cítit v sobě, hned teď."

Popadnu ji za boky a přitlačím ji silněji na svůj rozkrok, zatímco se dál dívám přímo na Mayu. Její tvář je bledá a vypadá, jako by měla každou chvíli omdlít nebo zvracet; nejsem si jistý čím spíš. Náhle zavře oči a to mě rozzuří. Odtáhnu od sebe Annu a pomalu k ní přejdu.

"Otevři oči," přikážu.

Zavře je pevněji a můj požadavek ignoruje. Zatnu čelisti a kleknu si před ni.

"Vidíš, co jsem ti říkal o tom, když mě nebudeš poslouchat?" vyštěknu. "Jsi si jistá, že mě chceš rozzlobit? Chceš dostat za vyučenou?"

Konečně mě poslechne a znovu mě uvítá intenzivní nenávist. Nevím, proč mě její vztek naplňuje takovou pýchou, ale je to tak. Mám rád bojovníky, a ona jím rozhodně je.

"Neměl by ses vrátit k ojíždění té ženské?" odsekne. "Proč mi vůbec věnuješ pozornost?"

Pevně jí stisknu krk, "tvá ústa jsou zatraceně drzá. Možná potřebuješ něco, co by je zchladilo."

Oči se jí rozšíří a pokouší se vymanit z mého pevného sevření.

Zasměju se, "bojíš se, že tě políbím?" odfrknu si s odporem. "Vůbec mě nepřitahuješ; líbání s tebou rozhodně nemám v plánu."

Nechám oči sjet po jejím těle, "ačkoliv by to možná nebyla ta nejhorší věc na světě."

"Jsi zrůda!" vykřikne.

Anna k ní přistoupí a k mému překvapení jí vlepí prudkou facku. "Koho to kurva nazýváš zrůdou? Říkej mu pane, děvko. Znej své místo."

Popadnu Annu za paži a vytáhnu ji z místnosti. "Co to kurva mělo znamenat, Anno?" vyjedu na ni.

"Co?" zeptá se nevinně. "To jsem tam měla stát a dívat se, jak ti projevuje takovou neúctu? Nikdo není tak pošetilý, aby k tobě byl jakkoli neuctivý; proč jí dovoluješ, aby se tak k tobě chovala?"

"Je na mně, abych si s ní poradil," zavrčím. "Už jsem to říkal dřív. Budeš dělat, co ti řeknu; nikdo se jí ani nedotkne, dokud to nenařídím. Nebylo tohle kurva moje pravidlo?"

Anna si založí ruce, ale nakonec přikývne: "Omlouvám se. Už to neudělám, ale řekni té děvce, že by tě měla začít víc respektovat. Má štěstí, že neleží na studené zemi jako ostatní vězni; proč vůbec dostává jídlo?"

Frustrovaně se chytím za vlasy; začíná mi jít na nervy.

"Nikomu se nezpovídám; to víš, ani tobě. Teď odejdi a nevracej se, dokud tě nezavolám," přikážu drsně.

Kousne se do rtu, podrážděně si pohodí vlasy dozadu a udělá, co jí nařídím. Štípnu se do kořene nosu a přejdu k ledničce, kde mám uložený chladicí obklad. Maya by se zahojila sama, ale protože tohle nebyla bolest, kterou bych jí způsobil já, chtěl jsem, aby zmizela co nejrychleji.

Když se za mnou zavřou dveře, trhne sebou. Dál se dívá přímo před sebe a vyhýbá se jakémukoli očnímu kontaktu. Neříkejte mi, že po jedné facce už ztratila tu svou jiskru. Přitáhnu si před ni židli a posadím se. Konečně se na mě obrátí a zpraží mě pohledem.

"Hádám, že jsi teď šťastný, když na mě tvoje ženská vztáhla ruku. To si určitě připadáš víc jako chlap, co?"

Povytáhnu obočí nad jejím neúspěšným pokusem mě rozzlobit. Na někoho, kdo tu se mnou trčel, se vůbec nesnažila, abych si ji oblíbil. Místo toho se mě snažila naštvat. Byla to tak zvláštní žena.

"Ukaž tu tvář," řeknu jí, zatímco do ruky beru ledový obklad.

"Nepotřebuju, ses o mě staral," zasyčí. "Zahojím se sama; nechci tvou pomoc. Baví tě vidět mě trpět, tak mě prostě nech být."

Nakloním její hlavu na stranu a proti její vůli přiložím na její oteklou tvář ledový obklad.

"Také mě baví dělat pravý opak toho, co by tě udělalo šťastnou," připomenu jí. "Takže mě tohle nech udělat."

Nevím, proč jsem teď na Annu tak naštvaný. Je to proto, že mě přímo neposlechla, nebo v tom byl jiný důvod? Zapudím tu myšlenku a soustředím se na ledový obklad na její tváři.

Naše pohledy se střetnou a její rty se mírně pootevřou. Dál na ni zírám a testuji její reakci na mě. Najednou zjišťuji, že se o ní chci dozvědět víc, ale to jen proto, abych našel způsoby, jak jí na oplátku ublížit. Čím víc o ní budu vědět, tím víc zjistím o jejích slabinách.

"Je mi tě líto," řekne najednou a překvapí mě.

Jí bylo líto mě? Jestli by jí mělo být někoho líto, měla by to být ona sama. Byla to ona, kdo byl zavřený v místnosti, bez možnosti úniku.

"A copak?" zeptám se jí a odtáhnu jí obklad z obličeje.

"Jsi ztracený, pohlcený nenávistí a vztekem. Nevím proč a za co, ale ten vztek ti jen způsobí další bolest, pokud ho nevypustíš," odpoví.

Povytáhnu obočí a pak se začnu smát. Maya na mě přimhouří oči, naštvaná, že ji neberu vážně.

"Starosti o mě nech laskavě na mně, jasné?" řeknu jí. "Zatím by ses měla starat sama o sebe a ne o ostatní. A odteď si budu dávat pozor na pusu před Annou; občas má sklony trochu šílet."

Při zmínce o Anně Maya zatne čelisti: "Ta ženská bude mít samozřejmě navrch, když já jsem ta přivázaná k židli. Jinak by se mě nedovážila ani dotknout. Ale chápu, proč se ti líbí. Žena, která zneužívá bezmocné, se zdá být tvůj typ."

A zase se mě snaží ještě víc naštvat. Její malý záchvat vzteku jsem ignoroval a rychlým krokem opustil místnost. Měl jsem práci. Potřeboval jsem vědět, co Austin a jeho parta mají za lubem. Už věděli, že se Maya pohřešuje? Dostali nějaké stopy? Abych si udržel převahu, budu muset sledovat každý jejich krok.