~MAYA~

Když se následující den probudím, něco není v pořádku. Moje ruce nepůsobí těžce; myslím, že dokonce ani nejsou spoutané. Tohle musí být sen; ta zrůda by mě nepolitovala a nepustila na svobodu. Váhavě otevřu oči a zklame mě, když mě uvítá ta samá místnost co předtím. Stále jsem na tomto děsivém místě. To se nezměnilo. Sklopím zrak ke svým rukám a k mému překvapení jsou řetězy rozhodně pryč a mé ruce mi leží v klíně.

Rozhlédnu se po místnosti, jestli neuvidím nějaké známky svého únosce. K mé úlevě tu nikde není. Podívám se znovu, abych se ujistila, že se někde neschovává, aby mi zamotal hlavu. Nenapadal mě jediný důvod, proč by mě nechal volnou, abych si mohla dělat, co chci.

Byl to snad sen? Myslela jsem na to jen proto, že jsem si to přála? Štípnu se a zasyčím bolestí. Dobře, sen to není.

O co přesně se dneska snaží? Chce si teď hrát s mou myslí? Je to ono? Nebo mě chce otestovat? Chce zjistit, jak daleko dokážu dojít, než si někdo uvědomí, že se snažím utéct? Nejsem si jistá, jaký má plán, ale nemůžu jen nečinně sedět a nic nedělat, když jsou moje ruce zbavené těch řetězů.

Zvednu se ze židle a ještě jednou se rozhlédnu po místnosti. Snažím se dělat co nejméně hluku, když se plížím z jednoho konce pokoje na druhý. Když dorazím ke dveřím, stlačím kliku dolů a trhnu sebou, když to tiše zaskřípe. Naštěstí za dveřmi nikdo nestojí.

Ale neměl by to být důvod k obavám? Proč by byly řetězy povolené a přede dveřmi oběti by nikdo nehlídal? To nedává smysl. Přestože už vím, že to musí být past, nedokážu přimět nohy, aby nepokračovaly dál. Musela jsem doufat, že mi nějaká dobrá duše chtěla pomoct, aniž by o tom její šéf věděl. Právě teď se chopím jakékoli šance.

Zaslechnu hlasy vycházející z jedné z místností úplně vlevo a dám si pozor, abych se jí vyhnula. Nejsem si jistá, které dveře mě vyvedou ven, ale budu muset naslouchat všem zvukům a doufat, že mi to pomůže na mé cestě opustit toto místo. Tento dům byl obrovský; bylo tu tolik pokojů, že jsem měla pocit, že se mi za chvíli zatočí hlava z toho, když se budu snažit zjistit, kterým z nich se mám vyhnout.

Zatím u každých dveří, ke kterým jsem se natočila, hlasitě mluvilo mnoho mužů. Kolik lidí vlastně na tomto místě bylo? Mohl by to být někdo, koho si najala rada, aby se mým bratrům pomstil za to, co v poslední době prováděli? Tenhle muž nebyl jen tak obyčejný nepřítel; byl to někdo s mnoha muži na své straně; to vidím už teď.

Zastavím se u jednoho pokoje, ze kterého nevychází žádný zvuk. Polknu. Mohlo by to být až příliš dobré, aby to byla pravda? Váhavě otevřu dveře a nakouknu dovnitř. K mé hrůze se na mě upírá spousta tváří. Muži v místnosti se začnou smát nad mým zkamenělým výrazem. Vůbec nevypadají překvapeně, že mě vidí; já jsem tu jediná, kdo je v šoku, že vidí je. To znamená, že to všechno byla past nastražená tím zvráceným parchantem.

"Trvalo ti to dost dlouho," ozve se známý hlas. Můj únosce se mi ukáže a projde davem obrovských mužů, na sobě má roztrhanou bílou košili a černé džíny. Kdyby to nebyla chladná, bezcitná zrůda, možná by mě přitahovala jeho odhalená hruď a síla, která z něj při chůzi vyzařovala.

"Hádám, že přemýšlíš, proč jsi nic neslyšela?" dobírá si mě. "Víš, sluníčko, tahle místnost je zvukotěsná. Dostal jsem tě, co?"

Spodní ret se mi roztřese frustrací a než stihne zareagovat, otočím se a začnu utíkat, jak nejrychleji dokážu. Neobtěžuji se ohlížet a běžím chodbou dál, aniž bych si byla jistá, jestli na jejím konci vůbec budou dveře. Je mi to jedno; chci se od něj dostat pryč. Nemyslím si, že jsem za celý svůj život utíkala takhle rychle, ale vím, že na tom závisí můj život. Nemůžu se zastavit.

Slyším za sebou jeho těžké kroky a z úst mi vyklouzne bezděčný výkřik, když mě jeho ruce popadnou za pas a s trhnutím mě zastaví.

Otočím se v jeho náruči a vlepím mu prudkou facku, než to stihne zpozorovat. Oči se mu zúží, ale tím nekončím; zaryju mu své dlouhé nehty do kůže a poškrábu ho na krku.

"Přestaň," zavrčí.

Neposlouchám ho; chytím jeho už tak roztrhanou košili a roztrhnu ji ještě víc, hledajíc další kůži, kterou bych mohla poškrábat.

Strčí mi ruku za záda a přitiskne mi obličej ke zdi. Nakloní se ke mně a přimáčkne spodní část svého těla na můj zadek.

B-byl vzrušený? Pokouším se sebou mrskat, abych se od něj dostala, ale je na mě příliš silný. Přesto nepřestávám; dál se proti němu zmítám s nadějí, že mě pustí.

"Přestaň se kurva hýbat, nebo tě o tuhle zeď tvrdě ošukám," zavrčí agresivně za mnou.

To mě přiměje přestat se hýbat. Ačkoli by moje tělo možná tohoto muže chtělo, má mysl je proti. Nemůžu zapomenout, co mi udělal; myslím, že toho nikdy nebudu schopná.

Oči se mi rozšíří, když jedna z jeho rukou tvrdě dopadne na můj zadek.

"To máš za ten zasranej pokus o útěk."

On... on mě právě plácl přes zadek?