~MAYA~

"Dej ze mě ty ruce pryč!" zakřičím. "Nemáš právo se mě dotýkat."

Zvedne mě a přehodí si mě přes rameno, jako bych vůbec nic nevážila. Zadek mě z jeho předchozí rány ještě pořád bolí a jsem ráda, že jeho krk a hruď alespoň krvácejí z mého posledního útoku. Byl to dobrý pocit, vypustit ven trochu toho vzteku.

Nebyla jsem jen naštvaná, že mě unesl; štvalo mě, že přede mnou objímal a líbal jinou ženu. Byla jsem vzteklá, že měl být mým druhem, a přesto se ke mně choval chladně. Bylo ve mně tolik zášti, že jsem to musela dostat ven.

"Nemůžu se dočkat dne, kdy za to zaplatíš!" zasyčím, zatímco mě dál nese.

Na můj vztek nijak nereaguje a to mě štve jen o to víc. Proč nedokáže otevřít pusu a něco říct? Proč mi nemůže říct, kdo vlastně je? Pořád nemám tušení, jak se jmenuje. Kdybych měla sebemenší tušení, možná bych mu to dokázala vymluvit.

"Proč mi to děláš?" zeptám se znovu. "Ke komu patříš? Jsi od rady? Najali si tě, abys mě mučil?"

Zasměje se mé otázce a já nedokážu pochopit, co by mohlo být tak vtipné.

"Tvoje představa o humoru je znepokojivá," odseknu.

"Pro nikoho nepracuju, sluníčko. Zpovídám se jen sám sobě, nikomu jinému. Rada sice může mít něco proti tvojí rodině, ale já s tím nemám nic společného. Mám své vlastní důvody, proč tě nemám v lásce," opraví mě.

Takže on nebyl z rady? Kdo to tedy zbývá? S kým jsme se v poslední době zkřížili, že to skončilo takovou hořkostí?

Mohl by to být někdo ze smečky alfy Erica? Když se jim moje rodina pomstila za to, že proti nám osnovali plány, objevili se noví nepřátelé z dalších smeček, které bitvu přežily. Eric zemřel, a jeho dcera také; nejsem si jistá, kdo z jejich smečky vůbec přežil.

Ale i tak to nemohl být nikdo z té smečky, nikdy předtím jsem ho neviděla a má vlastní muže, to je zcela zřejmé. Všechny z Ericovy smečky už jsem znala, alespoň jsem si to myslela. Byli jsme si všichni blízcí, než ta bitva začala. . .než Eric zradil moji rodinu a než nám všem vyšly najevo jeho skutečné úmysly.

"Jsi nemocný, víš o tom?" zeptám se ho, když mě položí na židli a znovu mi spoutá ruce řetězy. "Schválně jsi mě pustil na svobodu, abys mi dal falešnou naději. Něco s tebou není v pořádku; měl by ses nechat vyšetřit."

Povytáhne obočí a sehne se, aby mi svázal i nohy, "ty tomu říkáš nemoc; já tomu říkám hrát na jistotu. Teď vím, jak uvažuješ a jaké kroky podnikáš, když se snažíš uniknout. Vím, co očekávat, kdyby se někdy něco takového stalo; tedy myslím něco, co bych neplánoval."

Zlostně se na něj podívám a zdá se, že ho můj vztek baví. Samozřejmě, že bude; ten muž si užívá, když mě vidí jakkoli, jen ne šťastnou.

"Dnes večer pořádám událost," informuje mě. "Možná zvážím, že tě nechám spatřit naše hosty, jestli se budeš chovat slušně."

"Proč bych měla chtít vidět tvé hosty?" vyhrknu. "Jsem si jistá, že budou stejně zvrácení jako ty."

"Hmmm," zamručí. "Možná bych zvážil, že tě prodám tady tomu alfovi. Mohla bys mi vydělat nějaké peníze navíc."

Při jeho výhrůžce ztuhnu. Prodat mě alfovi? To by neudělal; musel si ze mě dělat legraci. Nechtěl mě náhodou využít k tomu, aby se pomstil mojí rodině za něco, o čem jsem neměla ani ponětí? Tak proč by mě prodával dřív, než dosáhne pomsty, o kterou mu od začátku šlo? Třesu se strachem, když opouští místnost, a nedokážu se ubránit pláči. Nechci, aby mě prodal.

Chci svoji rodinu; chci svoje bratry; chránili mě celý život. Strašně moc mi chybí.

"Austine." pláču a slzy mi stékají po tvářích. "Kde jsi?"

Mí bratři by mě nenechali trpět dlouho; kde tedy byli? Proč mě ještě nenašli?

. . . . . . . . . . . . . . . . . .

~AUSTIN~

"Říkal jsem vám, abyste Mayu drželi uvnitř!" křičím na své rodiče. Vím, že to není tón, kterým bych s nimi měl mluvit, ale Maya teď byla nezvěstná, a to všechno proto, že ji nechali jít, když jsem výslovně žádal, aby zůstala doma.

"Byla z toho doma frustrovaná, Austine," říká mi matka. "Chtěla se jít jen proběhnout. Tvoje sestra tvrdila, že bude rychle zpátky. Když se nevrátila, předpokládali jsme, že chtěla zůstat venku déle, protože moc ven nechodila od té doby, co se to v našem království tak vyhrotilo. Nenapadlo nás, že se jí něco stalo."

"A nesnaž se to svalit na nás," pronese otec svým asertivním tónem. "Měl jsi vzít sestru s sebou. Už není dítě; měl jsi v ni vložit víc důvěry. Kdyby byla s tebou, stále bychom ji měli. Teď nevíme, kde naše drahá Maya je, co máme dělat? Kde ji máme hledat?"

Chtěl jsem svou sestru vždy jen chránit. Nikdy jsem ji nechtěl omezovat nebo v ní vyvolávat pocit, že je doma uvězněná. Jakmile by se situace s radou a všemi ostatními nepřáteli, které jsme si za posledních pár týdnů nějakým způsobem nadělali, uklidnila, nechal bych ji dělat, co se jí zlíbí. Měli jsme teď tolik nepřátel; nevěděl jsem, po kom se mám začít dívat dřív.

"Není třeba, abychom tu na sebe ukazovali prstem," pokusila se moje žena Lucy prolomit napětí v místnosti. "Nemůžeme bojovat mezi sebou. Nikdo za to nemůže; skutečným viníkem je ten, kdo má Mayu. Musíme ji rychle najít, a jediný způsob, jak to udělat, je spojit síly se všemi našimi spojenci."

Musel jsem s ní souhlasit; ztráceli jsme čas tím, že jsme se obviňovali navzájem. Už to bylo příliš dlouho, co zmizela.

Vtrhnu do zasedací místnosti a frustrovaně uhodím do zdi. Nemohl jsem myslet na nic jiného, než na to, abych našel svou sestru, kdo ji vzal? Kdo by byl tak hloupý, aby si zahrával s mojí rodinou?

"Omlouvám se, Mayo," zašeptám. "Omlouvám se, že jsem tě tentokrát nedokázal ochránit."

Ale já tě najdu. Nenechám kámen na kameni, dokud nezjistím, kdo nám tě vzal, a až to udělám, tak za to kurva zaplatí.