Pohled Amelie

Když mě Rebecca vlekla ven ze žaláře, srdce mi z čistého strachu bubnovalo o hrudní koš. Na svatbu s alfou Leonardem jsem nemohla ani pomyslet, a to nejen proto, že byl prokletý, ale také proto, že alfa Brandon byl můj druh. Ta představa byla odporná. Bylo lepší zemřít než si vzít alfu Leonarda.

Zmobilizovala jsem tu trošku energie, co mi ještě zbývala, vytrhla jsem ruku z té Rebeccčiny a zamýšlela se rozběhnout k lesu, který naši smečku obklopoval. Byla jsem si jistá, že jakmile se odsud dostanu, najdu pomoc.

Ale pravda byla krutá. Postavila jsem se a hned v další vteřině mi zeslábly nohy a mé tělo se zhroutilo. S hlasitým „žuchnutím“ jsem dopadla na zem, a stejně tak má naděje. Do plic mě štípl prach a v mžiku mi vyhrkly slzy. „Ne…“ bránila jsem se.

„Ha, myslíš, že můžeš utéct?“ Rebecca mě obrovskou silou chytila pod krkem a otočila mou tvář k sobě. Neviděla jsem jí jasně do tváře, ale předpokládala jsem tam ďábelský úsměv. „Vezměte ji,“ nařídila, než mě srazila na zem.

Přímo přede mě skočili dva válečníci. Oči se mi hrůzou rozšířily. „Prosím, nechte mě na pokoji!“ prosila jsem je. „Nechte mě žít.“

Jako by ji moje slova podráždila, Rebecca mi znovu vstoupila do zorného pole. Rozběhla se přímo na mě a povalila mě na zem. Praštila mě do boku a já uslyšela zapraskání. Znamenalo to, že se mi zlomilo jedno žebro. Z hrdla se mi vydral výkřik, když mi tělo znecitlivělo bolestí. „Žít? Jsi tak ubohá. Zvedněte ji!“ rozkázala válečníkům. Jeden z nich si mě bez slitování s mým zlomeným žebrem přehodil přes rameno. Zatímco jsem křičela, plakala a prosila je, aby mě nechali, nesli mě až do malé místnosti v ubikacích omeg a zabouchli za sebou dveře.

Bušila jsem do dveří, křičela a vykašlávala krev. „Prosím, nechte mě být. Prosím.“ Ale nikdo mě neposlouchal. Nakonec jsem sklouzla na podlahu ve zkrvaveném oblečení.

Nevím, kolik hodin uplynulo, když jsem uslyšela zavrzat otevírající se dveře. Zvedla jsem hlavu a spatřila smečkového léčitele. „Poslala mě za tebou Luna Margaret. Vypij tenhle odvar,“ poručil. „Zmírní to tvou bolest.“

„M–můžu s ní mluvit?“ zeptala jsem se.

Zatnul čelisti, a aniž by mi odpověděl, donutil mě odvar vypít a odešel. Zamkl za sebou dveře.

Cítila jsem se tak slabá a bezmocná, že jsem se posadila ke zdi a z očí mi vyhrkly nové slzy. „Tohle není spravedlivé, bohyně,“ řekla jsem nahlas. „Není má chyba, že jsi mi přidělila jako druha alfu Brandona.“ Alfa Leonardo byl tím nejnemilosrdnějším alfou na severu. „Co jsi mi do tohoto života napsala za osud?“

Dveře se znovu otevřely a tentokrát vešel alfa Brandon. Přimhouřil na mě oči a nakrčil tvář. Zavrtěl hlavou a řekl: „Jak mi mohla měsíční bohyně přidělit za družku zrovna tebe? Někde musela nastat chyba. Jsi tak strašně ubohá!“

S široce rozevřenýma očima jsem na něj zírala a v hrudi mi vřela zuřivost. Když jsem se pod jeho pohledem cítila naprosto hrozně, odsekla jsem: „Já nejsem ubohá. Ty jsi ubohý! Odmítáš svou družku danou měsícem.“

Ze široka zavrčel a ve zlomku vteřiny mi velkýma rukama sevřel hrdlo. „Amelie!“ zařval. „Jak se opovažuješ tohle říct svému alfovi? Měla jsi tu drzost utéct a vzepřít se mým rozkazům.“

Začala jsem prskat a kašlat, když mi stiskl dýchací cesty.

„Brandone!“ Margaret vešla do místnosti a křikla na něj. „Nedělej to. Zítra odejde navždy!“

Alfa Brandon mě odstrčil a s vrčením vstal. A pak z něj vyšla ta otrávená slova:

„Já, alfa Brandon Reed ze smečky Karmínového půlměsíce, tě odmítám, Amelie Crawfordová, jako svou družku.“

„Nééé!“ zaječela jsem, když mi žaludek a srdce probodla ostrá bolest. Zrak se mi rozmazal a já se zhroutila do klubíčka, neschopná pohybu. Skrz rozmazaný pohled jsem viděla, jak na mě alfa Brandon s Margaret chladně zírají. Margaret se ušklíbla, chytila ho za ruku a vyšla z místnosti, přičemž za mnou zamkla dveře.

„Zítra pošlu Rebeccu, aby ji oblékla,“ zaslechla jsem ještě její hlas, než jsem omdlela.

Když jsem se znovu probudila, cítila jsem v těle jen necitlivost. Sophia celou noc vyla a skučela a nakonec se stočila do klubíčka a schovala se někam hluboko, kam jsem na ni nedosáhla. Byla zraněná ještě víc než já.

Do mého pokoje pronikalo ranní světlo. Bylo to ráno zkázy. Neměla jsem sílu vstát a cokoli dělat. Ztratila jsem chuť k jídlu. Když se dveře znovu otevřely, uviděla jsem vcházet Rebeccu s krabicí v ruce, následovanou služebnou.

Uchechtla se. „Ty jsi ale ubohá fena!“ Hrubě mě vytáhla na nohy. „Luna Margaret mě poslala, abych tě oblékla. Ale nejdřív potřebuješ koupel. Smrdíš jako zdechlina.“

Odtáhla mě do koupelny, kde pustila sprchu se studenou vodou. Nekontrolovatelně jsem se pod ní třásla, ale to ji ani v nejmenším nezajímalo. Když jsem vyšla, hodila po mně šaty. „Tohle si obleč. Alfa Leonardo tu bude za hodinu.“

Vykulila jsem na ni hrůzou oči. Alfa Leonardo přijede tak rychle?

Šaty mi volně visely přes ramena. Po čichu jsem poznala, že to jsou Margaretiny staré šaty.

Rebeccčina tvář se rozzářila zlomyslným úšklebkem. „Gratuluji, Amelie. Budeš se vdávat za toho nejnežádoucnějšího alfu na severu. Považuj za štěstí, že budeš žít ještě jeden rok, zatímco mu budeš sloužit jako ploditelka.“

Ze způsobu, jakým mi to řekla, mi přeběhl mráz po zádech a rozklepala se mi kolena. Roztřeseně jsem kráčela za ní, dokud jsem nedošla do hlavního sálu.

Místo jen kypělo aktivitou. Všechny omegy se připravovaly na příjezd alfy Leonarda. Margaret jim rozdávala příkazy, a jakmile mě uviděla, uchechtla se. Kývla bradou na Rebeccu, která přikývla a dovedla mě do kouta místnosti. Pohledem jsem zabloudila k alfovi Brandonovi, který se bavil s nějakými lidmi. Proč odmítnutí zasáhlo mě, a ne jeho? Copak jeho vlk necítil tu bolest? Do očí mi znovu vstoupily slzy, ale tentokrát jsem je odmítla pustit ven, protože jsem jim nechtěla dopřát to zadostiučinění vidět mě zlomenou a zničenou.

O několik minut později odešel, a když se vrátil, byl s ním alfa Leonardo. Ten nejděsivěji krásný vlk, jakého jsem kdy viděla.

S výškou přesahující metr osmdesát jeho široká ramena a vytesaná postava vyzařovaly syrovou sílu. Půlnočně černé vlasy lemovaly chladnou, ostrou a hranatou tvář s tmavýma očima, které jako by vám probodávaly duši. Na svalnatých pažích měl tetování lián a trnů. Jeho přítomnost byla magnetická, a přesto hrozivá, jako tichý, nebezpečný predátor zahalený šarmem.

Když se naše pohledy střetly, zatajila jsem dech a tváře mi začaly hořet.