Pohled Leonarda

Sál rady ve smečce Obsidiánového tesáku byl dusný a naplněný těžkou přítomností starších mé smečky. Měli vážné výrazy, jejich tváře byly ošlehané věkem a zkušenostmi a jejich oči nesly tíhu staletých tradic. Stál jsem před nimi, ruce zkřížené, čelisti pevně sevřené, zatímco unyle žvanili o povinnostech a dědicích.

„Nemůžeš to pořád odkládat, Leonardo,“ řekl starší Oliver ostrým hlasem. „Smečka potřebuje dědice. Bez něj riskujeme, že ztratíme všechno, co jsme vybudovali.“

Zatnul jsem pěsti a ostré hroty drápů se mi zaryly do dlaní. „A co se stane s tou ženou, kterou mě nutíte si vzít?“ Můj hlas byl chladný, propletený doutnajícím hněvem, který jsem nedokázal potlačit. „Zemře, přesně tak, jako zemřely ty ostatní, které si vzaly mé předky.“ Opravdu jsem s tím chtěl skoncovat.

Starší Rose, ze všech nejstarší, se naklonila dopředu a její bledě šedé oči mě pronikavě pozorovaly. „Známe cenu té kletby. Ale přežití smečky Obsidiánového tesáku musí být na prvním místě. Tvá moc nás udržuje silnými, ale samotná síla naši budoucnost nezajistí.“

Jejich slova mě ovíjela jako železné řetězy a táhla mě zpět do noční můry, kterou jsem prožíval každý den. Kletba – kruté dědictví mé pokrevní linie – si vyžádala každou nevěstu, kterou si mí předkové vzali. O noci za úplňku poté, co bylo naše pouto zpečetěno, si pro ně přišla smrt, pomalu, potichu a definitivně. Do roka všechny zemřely. Kolik žen ještě zemře jen proto, aby nesly mou pokrevní linii?

Říkalo se, že před staletími měsíční bohyně proklela naši alfskou pokrevní linii za to, že jsme zradili lásku nebo zlomili posvátné pouto. K odmítnutí docházelo neustále, tak nevím, proč bohyně proklela zrovna mého předka? Co bylo na tom konkrétním poutu tak výjimečného?

Odvrátil jsem se a přešel k oknu. Měsíc visel nízko na obloze, zahalený bouřkovými mraky. „Myslíte si, že to dědic spraví?“ řekl jsem hořce. „Ta kletba si vezme i je. Nezastaví se to jen u mé nevěsty.“

Oliver si ztěžka povzdechl. „To nevíme. Je tu šance…“

„Žádná šance není!“ vyštěkl jsem a otočil se k nim čelem. „Tahle kletba je absolutní. Je úplně jedno, jak jsem silný nebo jak moc se alfy ze Severu plazí pro mé spojenectví. Chtějí mou sílu, ne mou kletbu.“

Rosin pohled nezakolísal. „Síla je to, co nás drží naživu, Leonardo. Proto tě vyhledávají i přes tvou kletbu. Proto musíme zajistit, aby tvá pokrevní linie pokračovala. Bez tebe Sever padne.“

Jejich slova mě zlobila, ne proto, že bych s nimi nesouhlasil, ale proto, že jsem věděl, že mají pravdu. Smečka Obsidiánového tesáku vzkvétala díky mně – díky moci, kterou jsem vládl. Alfy ze všech koutů usilovaly o mou přízeň. Jejich spojenectví byla důkazem mé síly. Přesto pod tím vším jsem byl prázdný, spoutaný kletbou, která poskvrnila všechno, čeho se dotkla.

Starší Oliver řekl: „Je tu nabídka od alfy Brandona. Spojenectví výměnou za to, že se jedna z jeho omeg stane tvou nevěstou. Pro něj je postradatelná, ale tohle spojenectví nám zajistí jeho loajalitu. Je to řešení, které je výhodné pro nás všechny. Usiluje o tvé spojenectví už dlouho.“

Omega. Při té představě se mi zvedl žaludek. Neměl jsem žádný užitek ze spojenectví vybudovaných na zádech slabých a nevinných. Z toho důvodu se mi Brandon hnusil. Byl to slizký parchant.

Zavřel jsem oči a tíha jejich pohledů na mě doléhala. „Pokud budu souhlasit, toto spojenectví musí sloužit především smečce.“

„Samozřejmě,“ řekla Rose a spokojeně se opřela o opěradlo své židle.

To rozhodnutí mi kleslo do hrudi jako kámen. Vezmu si další nevěstu i s vědomím jejího osudu, protože nemám jinou možnost. Bylo mi už sedmadvacet a svou pravou družku jsem nenašel. A věděl jsem, že svou vynucenou nevěstu nedokážu milovat. Nikdy.

---

Cesta do Karmínového půlměsíce proběhla bez událostí, ale mé myšlenky se s každou další mílí vířily. Když jsme dorazili, všiml jsem si, že to v domě smečky vře. Brandon mě přivítal se širokým úsměvem. „Je mi potěšením vás tu přivítat, alfo Leonardo.“ V odpověď jsem jen zahučel.

Dovedl mě do hlavního sálu jejich domu. „Ta omega, kterou jsem slíbil,“ řekl a ukázal do vzdáleného kouta. „Amelie.“

Můj pohled následoval jeho ruku a dopadl na ni. Zatajil se mi dech. Amelie měla zlatavé vlasy, ve kterých se odráželo světlo. Byla drobná, sotva mi sahala po ramena, a třásla se jako vyděšená srnka. Její tvář byla jemná jako tvář elfky, její přítomnost křehká. Vypadala bledá a vyhublá, jako by celé dny nejedla. Hlavu měla mírně skloněnou, ale ne z podřízenosti – působilo to, jako by se snažila úplně zmizet.

Když udělala krok vpřed, zasáhla mě její vůně – sladká, hřejivá vůně jablek, která v mém vlku probudila neklid. Na okamžik zvedla oči k mým. Byly šedé jako bledý měsíc zahalený v mlze.

„Alfo Leonardo,“ ozval se alfa Brandon a vytrhl mě z myšlenek. „Doufám, že poslouží svému účelu,“ dodal, jako by byla pouhým zbožím. Stál vedle mě a vyzařovalo z něj falešné kamarádství. Jeho úsměv byl křečovitý a nebylo těžké ho prokouknout. Nebylo to žádné gesto dobré vůle – byla to zkrátka a dobře jen obchodní transakce. Nelíbilo se mi, jak na ní ulpíval jeho pohled.

Co se týče Amelie, o její křehkost nebo její strach jsem se nezajímal. Co mi však hnulo žlučí, byla ta donebevolající manipulace skrytá za touto takzvanou aliancí. Neměl jsem v úmyslu dělat téhle šarádě křoví. Přesto jsem neměl na výběr.

„Připravte dohodu,“ řekl jsem naplocho a nevěnoval jí jediný další pohled.

Brandonova tvář se zaleskla vzrušením. „Samozřejmě, alfo Leonardo. Nechám ji okamžitě sepsat.“

Otočil jsem se k odchodu, ale zmatený hluk mě zastavil.

„Bezcená holko!“ rozlehl se Margaretin hlas, odkapávající jedem. Věděl jsem, kdo je Margaret. Brandonova budoucí Luna. Zlatokopka. Její otec za mnou přišel a nabídl mi ji za ženu, ale já odmítl – a to ne proto, že bych se dozvěděl o jejím plánu do měsíce se se mnou rozvést a vzít mi polovinu majetku, ale proto, že byla jednoduše odpudivým stvořením. A tak si teď našla Brandona. Skvěle se k sobě hodili.

Otočil jsem se na patě a můj ostrý zrak se zaměřil na onu scénu. Margaret hrubě cloumala Amelií za paži. Ubohá dívka sebou trhla a volnou rukou se snažila chránit.

Margaretiny rty se zkroutily do úšklebku. „Měla bys být za tuhle příležitost vděčná. Nezasloužíš si ani dýchat stejný vzduch jako my, natož abys byla nabídnuta jako nevěsta alfovi Leonardovi. A teď nám budeš dělat ostudu?“

„To by stačilo.“ Můj hlas proťal vzduch jako čepel.

Margaret ztuhla a její sevření na Ameliině paži povolilo. Otočila se ke mně a její výraz se rychle proměnil do podoby falešné nevinnosti. „Alfo Leonardo, já jsem jen…“

„Vaše ospravedlnění mě nezajímá,“ řekl jsem chladně. „Chovejte se slušně.“

Margaret tvář zrudla, ale protestovala: „Je to jen omega. Měla by znát své místo a vědět, že není nic víc než ploditelka.“

Udělal jsem krok vpřed, takže se má přítomnost tyčila nad ní. „Její místo není vaše starost. Nepokoušejte mě.“

Překvapená Margaret ztěžka polkla, jakmile ji pustila. „O–omlouvám se,“ zamumlala.

Přesunul jsem pozornost zpět na Brandona. „Zajistěte, aby členové vaší smečky věděli, jak se přede mnou chovat,“ řekl jsem s varovným tónem.

Brandon zatnul zuby a zamračil se na Margaret. „Ano, omlouvám se, alfo Leonardo.“ Jeho pohled opět spočinul na Amelii, a tentokrát jsem v něm mohl rozeznat chtíč.

Ani trochu se mi to nelíbilo a tak jsem pokynul Tristanovi, svému betovi. „Postarej se o ni,“ řekl jsem odměřeně a měl na mysli Amelii. „Zabal jí věci a připrav ji. Odjíždíme za dvě hodiny.“

Tristan s neutrálním výrazem přikývl a přistoupil k ní.

Když jsem se otočil k odchodu, ucítil jsem slaboulinké tažení čehosi – šepot někde vzadu v mé mysli mě nutil ohlédnout se. Ignoroval jsem to. Toto nebyla moje volba a nedovolím, aby mi sentiment zastřel zdravý úsudek.