Pohled Amelie

Temnota sklepení Krvavého půlměsíce nejenže skrývala plíseň; ona doslova pohlcovala světlo. Hnila jsem tu dole už celou věčnost, ačkoli kapající voda z prasklého stropu naznačovala, že to byly pouhé čtyři dny.

Čtyři dny od oné velkolepé večeře smečky, kde Margaret bezchybně zosnovala můj pád.

Od toho incidentu na cvičišti jsem s Brandonem neprohodila ani slovo. Záměrně jsem se stala neviditelnou. Ale už jen má samotná existence coby jeho pravé družky byla nedořešenou záležitostí, kterou Margaret odmítala tolerovat. Během tolik očekávané hostiny na počest jmenování Luny mi bylo nařízeno obsluhovat stůl alfy. Když jsem se blížila s těžkým tácem importovaných křišťálových sklenic na víno, Margaret nenápadně, jakoby mimochodem, natáhla nohu v lodičce na jehlovém podpatku.

Zakopla jsem. Křišťál se dokonale roztříštil po neposkvrněném mramoru.

Když se ten rozruch uklidnil, Margaret plakala, jemně si držela krvácející, mikroskopický škrábanec na kotníku a křičela, že jsem se úmyslně pokusila vážně zmrzačit budoucí Lunu z čiré žárlivé zlomyslnosti. Nedostala jsem ani šanci otevřít pusu. Brandon vstal ze svého masivního dubového křesla, samotná síla jeho alfí aury mi vytlačila vzduch z plic a nařídil, abych byla uvržena do propasti.

Žebra mi tepala odpornou, horkou bolestí – suvenýr od stráží, které mě sem dolů vlekly. Byla jsem schoulená do těsného, třesoucího se klubíčka na ledovém kameni a objímala si kolena jen proto, aby mi nezačaly hlasitě drkotat zuby.

Náhle těžké železné převody dveří žaláře zaskřípaly a hlasitě protestovaly proti vlhkosti. Mou svatyni stínů pronikl úzký paprsek oslepujícího, zlatavého světla pochodně.

Na kamenných schodech se rozlehly těžké, rozvážné kroky. Nepotřebovala jsem vzhlédnout. Tísnivá, opojná vůně borovice a hlíny zaplavila malou celu, z níž se mi okamžitě prudce zvedl žaludek toxickou směsí instinktivní touhy a hlubokého odporu až do morku kostí.

Alfa Brandon vstoupil do světla, jeho masivní postava celu naprosto zmenšovala.

"Vstaň," přikázal.

Chyběla mi základní síla uposlechnout. Jen jsem naklonila hlavu, špinavé, zcuchané blond vlasy se mi lepily na bledou, pohmožděnou tvář. "Přišel jsi mě konečně zabít osobně, alfo?" můj hlas byl šokujícím způsobem chraplavý, zněl jako suché listí drhnoucí o dlažbu.

Brandonovi zacukala čelist. Dřepl si, dost blízko na to, aby se žár vyzařující z jeho mohutného těla vysmíval mé mrznoucí kůži. "Jsi komplikace, Amelie. Zcela bezvýznamná, ubohá chyba v pokrevní linii, která vyžaduje absolutní dokonalost. Margaret přináší vojenskou sílu smečky Železného hvozdu. Co přesně přinášíš ty? Špínu? Slabost?"

V očích mě pálily slzy, ale mým zoufalstvím nakonec prorazil náhlý, neznámý záblesk do běla rozpáleného hněvu. Sophia ve tmě vycenila tesáky. "Přináším pravdu," odsekla jsem tiše. "Bohyně si vybrala mě. Ne ji."

Jeho ruka vystřelila rychleji než zmije, tlusté prsty se mi surově obtočily kolem hrdla. Praštil mi hlavou dozadu o vlhkou kamennou zeď. Před očima mi vybuchly jiskry.

"Bohyně udělala chybu," zvrčel, v jantarových očích mu plála čistá, nefalšovaná nenávist. Naklonil se, jeho dech hřál na mém uchu a zasadil mi smrtelnou ránu, nikoli svými drápy, ale obřadním, starobylým zaklínadlem, které v sobě neslo váhu našich předků.

"Já, alfa Brandon Thorne ze smečky Krvavého půlměsíce, tě tímto formálně a absolutně odmítám, Amelie Crawfordová, jako svou osudem určenou družku."

Tentokrát to nebyl nůž. Byla to bomba.

V mé hrudi prudce praskla éterická, explozivní síla. Bylo to, jako by mi přímo hrudní kostí vytrhávali samotnou duši, těžce promočenou v kyselině. Z mého rozedřeného hrdla se vydral hrůzný, hrdelní výkřik – zvuk tak čiré agónie, že ani nezněl lidsky. Divokým zmítáním jsem se snažila vymanit z jeho sevření, mé nehty zběsile drásaly jeho silné zápěstí, až tekla krev, ale on ani nebrvl. Jen se díval, jak hořím.

Zlaté, neviditelné pouto, které spojovalo naše duše, prasklo s ohlušujícím, metafyzickým zapraskáním.

Poslední, co jsem viděla, než mě zcela pohltila drtivá, blažená temnota, byla naprostá, děsivá lhostejnost ve tváři mého druha, když upustil mé bezvládné tělo zpět na ledový kámen.