Pohled Alexandera:

Konečně jsem ženatý, přesně jak můj otec chtěl. Byl to jediný způsob, jak jsem mohl převzít společnost.

Jak nefér. Jako prvorodený syn mám právo ji převzít. Nechtěl jsem se s Victorií oženit, ale neměl jsem na vybranou.

Stále si přeji, aby to takhle být nemuselo, protože tohle stojí za hovno. Měl bych se teď fotit s Isabellou coby svou novou manželkou. Vím, že ji bolí vidět mě, jak držím Victorii, i když je to jen pro novináře, ale ona mi rozumí. Plánuju jí to vynahradit.

Líbat Victorii dokonce nepůsobí vůbec správně, a to je důvod, proč jsem neotevřel rty, když nás prohlásili za muže a ženu.

K mému překvapení ona své rty také nepootevřela. Jak by mě mohla nechtít políbit?

Budu jí to muset vrátit. Uplynula sotva hodina od požehnání k sňatku a ona už se chová jako paní tvorstva jen proto, že už není Victoria Mitchellová.

Aby toho nebylo málo, moje rodina ji miluje, úplně všichni, včetně mého otravného mladšího bratra. Jak jí mohli projevit tolik lásky? Uznávám, že je krásná, ale není to nic výjimečného.

Všechna ta láska a náklonnost by měla směřovat k Isabelle, ale ať se stane cokoli, k tomu nikdy nedojde. Proto jsem s ní svůj vztah tajil od chvíle, kdy ji před rokem odmítli.

Všichni ji nenávidí a tvrdí, že je to kvůli její skutečné, zlé povaze, ale já tomu odmítám věřit. Jediný důvod, proč ji podle mě nenávidí, je ten, že je to rozvedená žena. Tolik si vytrpěla, a i když jim to říkám, je jim to fuk.

Fajn, dal jsem jim snachu a teď můžu mít svou společnost.

I přes to, jak byl dnešní den doteď zneklidňující, jediné, co mi udělalo radost, byla dobrá zpráva z dětské nemocnice. Jedna z holčiček v kritickém stavu úspěšně podstoupila operaci a zcela se zotaví.

V okamžiku, kdy zahlédnu, jak se Victoria s Isabellou objímají, mi můj nejlepší přítel Leo hodí paži kolem ramen.

"Koukáš, jak se ti objímá manželka s přítelkyní?" utrousí ke mně posměšně.

"Zavři hubu, než tě někdo uslyší." Opatrně se rozhlédnu a doufám, že nikdo není dost blízko.

Leo je jediný, kdo zná pravdu, a dá se mu věřit.

I poté, co se Victoria s Isabellou přestanou objímat, se pořád usmívají, ale já vím, že Isabella jen usadila Victorii na její místo. Je to jen má manželka na papíře.

Když je čas odjet od kostela, nasednu do stejného auta s Victorií a vidím své zlato stát o samotě, zatímco auto odjíždí.

Mává mi stejně jako všichni ostatní. Přál bych si, abych mohl přinutit Victorii jet jiným autem, aby mohla být Isabella vedle mě, ale to teď není možné.

Uklidňuje mě, že i když moje rodina Isabellu nesnáší, což bylo naprosto zřejmé při pořizování svatebních fotek, na další místo konání se dopraví v naprostém pohodlí. Koupil jsem jí úplně nové auto, které si mohla přidat do své již existující sbírky.

Zatímco na ni dál myslím, upřeně zírám z okna. Nechci se na Victorii ani podívat nebo s ní mluvit, ale když si na něco vzpomenu, tak musím.

"O čem jste se s Isabellou bavily, když jste se objímaly?"

"O ničem, do čeho by ti něco bylo," odsekne mi.

Odfrknu si, když se na ni podívám. V porovnání s tím, kdy jsme spolu poprvé mluvili o samotě v tom apartmá, dosáhla její drzost zcela nových výšin. Ale tenhle její přístup už dál trpět nehodlám.

"Jak se opovažuješ se mnou takhle mluvit? Jsem tvůj manžel."

"Na papíře."

Ani se na mě nepodívá, zatímco si zlehka poklepává po tváři. To mi ale nijak nebrání v tom, abych ji varoval.

"Budu si to s tebou muset vyřídit a ujistit se, že znáš své místo."

"Není potřeba. Své místo už znám."

Vzdávám to. Nebudu se s ní do toho pouštět. Hraje si na chytrou, protože ví, že i já potřebuju ji.

Pípne mi telefon a uleví se mi, když si zprávu přečtu a vidím, že je od Isabelly. Píše, že mi závidí, že budu co nevidět tančit s Victorií, ale potom, že budu tančit nadlouho jenom s ní.

Blížíme se k místu oslavy a je na čase, abych stanovil nějaká základní pravidla.

"Poslouchej. Znovu hrajeme divadlo a budou tam novináři, takže se usmívej a dělej, že mě miluješ."

"Totéž platí pro tebe."

~

Tak jsem tady, dávám si první tanec se svou zasraně půvabnou manželkou a bolí mě z předstírání toho úsměvu celá pusa, přičemž ona dělá úplně totéž.

"Nemůžu se dočkat, až půjdu spát. Byl to tak dlouhý den," prohlásí a dál se láskyplně usmívá.

Očividně naráží na to, že ji budu píchat, až vyrazíme na svatební cestu. Je na čase, abych jí připomněl pravidla.

"Nedotknu se tě," sdělím jí bez obalu.

"Nepamatuju se, že bych říkala, že chci, aby ses mě dotýkal. Řekla jsem, že se nemůžu dočkat, až půjdu spát. Poznej ten rozdíl."

"Já ten rozdíl znám."

"Vypadá to, že ne." Odfrkne si a povolí stisk našich propletených prstů.

To je pro mě znamení, abych je pustil taky, a všichni nás odmění potleskem.

Když se k nám na parketu připojí ostatní, vyměníme si taneční partnery a já skončím se svou matkou. Je tak dojatá, že kdyby její make-up nebyl ten nejkvalitnější na světě, už by se rozmazával.

"Jsi tak fešák, synku."

"Mami, nech toho." Uchechtnu se.

"Nemůžu si pomoct. Jsem na tebe tak pyšná."

"Já vím, říkala jsi mi to mockrát."

"Prosím, dobře se mi starej o tu mou vzácnou snachu. Mluvila o tobě v samých superlativech a o tom, jak skvěle ses o ni dosud staral."

"Vážně?" Zaskočí mě to.

"Opovaž se jí někdy ublížit, protože jestli tomu sladkému dítěti ublížíš a ona ke mně přijde s brekem-"

"Mami, nech toho."

Ovine mi paže kolem krku a oba se zasmějeme.

Když už všichni chvíli tančí, zavolá si mě otec, který stojí vedle pana Mitchella, mého tchána.

Oba mi znovu blahopřejí a já musím opět předstírat zájem.

Pokračují v debatě o tom, jak Victoria na tanečním parketu září, a já se musím tvářit zúčastněně, zatímco ji pozoruji. Je to fakt skvělá herečka.

Zároveň nenápadně pošilhávám po Isabelle, která tančí s nějakým cizincem, a nesnáším, že je nemůžu zastavit.

Otec si pak získá mou pozornost, když poznamená, že je pořád překvapený tím, že jsou Victoria s Isabellou kamarádky. Než stačí začít Isabellu urážet, omluvím se, abych si šel promluvit se svým bratrem. Nebudu poslouchat takový sračky.

~

Konečně jsme v cíli naší svatební cesty. Pronajal jsem si celý ostrov, který vlastní jeden můj známý. Je to tu nádherné a nemůžu se dočkat, až uvidím Isabellu. Zařídil jsem to tak, aby sem vyrazila dřív a dorazila tak ještě přede mnou.

Řidič nese pro Victorii nahoru jakousi krabici, a ačkoli předstírám, že nevím, co je uvnitř, tak to vím moc dobře.

Slyšel jsem ji předtím mluvit s nejlepší kamarádkou, od které to dostala jako dárek. Je to krabice plná svůdného prádla.

Na tanečním parketu sice mohla dělat tvrďačku, když prohlašovala, že nechce, abych se jí dotýkal, ale ta krabice hovoří o opaku.

Už jsem přemýšlel, jak ji dnes v noci odmítnu, a ta představa mě naplňuje nedočkavým očekáváním.

Celou dobu, co kráčí přede mnou, se ani jednou neohlédne. Soustředí se na to, že mluví s pokojskou, aby ji dovedla do pokoje, kde bude moci spát.

Ona zdůrazňuje tu část o spaní a já si v duchu odfrknu. Jaké pokrytectví. Prostě umírá touhou, abych se jí dotýkal, zvlášť když je to ještě panna, což mě pořád udivuje, protože může mít jakéhokoliv chlapa, se kterým by se mohla vyspat, jen ne mě.

Po výstupu do schodů mě pokojská, kterou jsem pověřil péčí o Isabellu, dovede k ložnici, kde na mě mé zlato čeká, a nejlepší na tom je, že Victoria míří k chodbě na opačné straně.

Když dojdu ke dveřím své ložnice, pokojská se omluví a já si olíznu rty, když pomyslím na to, kdo na mě uvnitř čeká.

Jakmile vejdu dovnitř a zavřu dveře, Isabella je na posteli a její hedvábný župánek skrývá, co je pod ním.

"Konečně tě můžu mít celého jen pro sebe," zapřede, sleze z postele a nechá župan sklouznout na zem.

Její spodní prádlo na ní vypadá sexy a to mě vzrušuje. Jakmile se přiblížím, hrubě si ji přitáhnu k sobě pro polibek, který si naplno vychutnám, na rozdíl od toho, co se stalo s Victorií.

A když už mi přijde na mysl, vzpomenu si na tu krabici s prádlem, kterou u sebe má, a na fakt, že na mě bude čekat oblečená do jednoho z těch kousků.

Představa, že ji odmítnu, mě vzrušuje natolik, že k ní musím hned zajít a zjistit, jak si vede. Bude to má šance jí to vrátit.

"Zlato, dej mi jen chvilku." Odtáhnu se od Isabelliných rtů s její už teď úplně rozmazanou rtěnkou.

"Co se děje?" Přejede mi pomalu rukou po hrudi a natahuje se k hornímu knoflíku.

"Budu hned zpátky. Jen potřebuju usadit Victorii a připomenout jí, že mě dnes večer nedostane, ani teď, ani nikdy."

"To zní moc dobře. Ale radši si pospěš, protože už teď jsem z tebe celá mokrá."

Vzrušením se kousnu do rtu a už se nemůžu dočkat návratu, takže okamžitě odcházím do Victoriina pokoje a za pochodu si z obličeje otírám rtěnku.

Poté, co zaklepu na Victoriiny dveře, chvíli trvá, než otevře. Nejspíš si kvůli mně upravuje make-up.

Když dveře konečně otevře, zůstávám v šoku zírat na to, co se mi naskýtá od hlavy až k patě za pohled.