Harper

Kdybych se neodtáhla od Maddoxových rtů, stáhl by mi kalhotky až ke kolenům. Při pomyšlení na to mi zledovatěl pohled.

Mlaskla jsem svými mírně nateklými rty a řekla: „Chtěla jsem jen vidět, jestli líbání s tebou něco změní.“

„A?“ ušklíbl se sebevědomě.

Naklonila jsem se blíž k jeho uchu a pronesla: „Proč si myslíš, že bych měla zájem randit s bratrem Tiffany?“

Zatlačil jazykem do tváře a nevěřícně se na mě zadíval.

Otočila jsem se k odchodu a on zůstal stát na místě, neřekl ani slovo. Vlastně jsem byla zklamaná z toho, jaké líbání s ním bylo. Na někoho, kdo byl vyhlášený playboy a vždycky to se ženami uměl, jsem čekala, že ucítím něco, cokoliv.

Tehdy jsem nad tím začala přemýšlet. Kdyby to byl Grayson, kdo se mě takhle dotýkal a takhle mě líbal, nechala bych se unést?

Důrazně jsem zavrtěla hlavou a řekla si, abych takovým myšlenkám vůbec nedávala prostor. Bude si brát Tiffany.

Moje jediné interakce s ním tu noc proběhly za přítomnosti ostatních. Bylo jasné, že na mě nemá čas, a já už tam nechtěla dál být, takže jsem se nepozorovaně vydala zpátky k autu.

Bylo lepší odejít, než bych se ze vzteku znovu přistihla, jak líbám Maddoxe.

Pevněji jsem sevřela volant a podívala se na své oči do zpětného zrcátka. Vypadala jsem jako takový idiot, jak jsem se cítila? Ano.

Od pouhé touhy, aby si mě Grayson všiml, jsem přešla k tak ochotnému a odvážnému líbání s Maddoxem. Ani jsem toho nelitovala.

Právě když jsem odjížděla, upínala jsem se k hloupé naději, že ve zpětném zrcátku uvidím Graysona, jak vybíhá ven, aby mi zabránil v odjezdu, ale tohle nebyla moje pohádka.

Domů jsem dorazila o pětačtyřicet minut později. Byla to od něj docela dálka, ale chtěla jsem jet tak daleko, jen abych ho viděla.

Převlékla jsem se, odlíčila, osvěžila se a zalezla do postele v naději, že na to všechno do druhého dne zapomenu.

Závěsy pronikalo ranní slunce, zasténala jsem a přetáhla si přikrývku přes hlavu. Snažila jsem se samu sebe přesvědčit, že všechno, co se včera večer stalo, byl jen sen, od oznámení zásnub až po vášnivý polibek s Maddoxem.

Ale v okamžiku, kdy mi na nočním stolku zabzučel telefon a já po něm sáhla, abych zkontrolovala upozornění, se mi rozšířily oči a posadila jsem se.

Upozornění tvořila směsice označení, skupinových chatů a spousty zpráv. Moje jméno bylo v trendech.

Nikdy jsem na internet nedávala fotky toho, jak moc jinak teď vypadám, ale někdo zveřejnil mou fotku pořízenou na večírku a příspěvek zaplavila spousta komentářů.

„Kdo mohl tušit, že má ta šprtka Harper tak sakra nádherný nohy?“

„Byl jsem tam a tahle fotka ji ani neukazuje v plné kráse. Musí prozradit, jak o sebe pečuje, protože PÁNI!“

„Počkat, tohle je ta holka, co nosívala ty vytahaný mikiny? Vypadá jak filmová hvězda!“

Chtěla jsem si u toho příspěvku přečíst každý komentář, ale když se ty níže začaly týkat Graysona, zamračila jsem se a hodila telefon na kraj postele.

Ten den jsem s ním nechtěla mít nic společného.

Právě v tu chvíli mi zazvonil telefon, a jakmile jsem na displeji uviděla jeho jméno, stáhl se mi žaludek.

Rychle jsem po telefonu znovu sáhla, palec se mi chvíli vznášel nad zeleným tlačítkem, než jsem ho konečně stiskla.

„Haló?“

„Ahoj, Harp.“ Jeho hlas zněl jemně a hřejivě.

Odkašlala jsem si. „Ahoj, copak?“

„Včera večer jsem tě hledal, ale nemohl jsem tě najít. Ani ti nevyčítám, že jsi odešla. Vlastně jsem ti chtěl zavolat už včera, ale po večírku jsem měl tolik práce s Tiffany…“

Při pomyšlení na ně dva o samotě jsem zmačkala polštář.

„Chtěl jsem se jen omluvit za to, co se stalo. Neměla ti to dělat. S tou hrou na vadí nevadí překročila meze.“

Kousla jsem se do tváře zevnitř. „Jo, no, ona se ke mně takhle chovala vždycky. Není to nic nového.“

„Vážně jsem si s ní dlouze promluvil a řekl jí, že to nebylo vtipné. Vůbec sis to nezasloužila. Je to sice moje snoubenka, ale ty jsi…“ na pár vteřin se odmlčel. „Vím, že jsme si teď nějakou dobu nebyli blízcí, ale vždycky jsi pro mě byla důležitá.“

Nenáviděla jsem, jak mi ta slova rozbušila srdce. Nenáviděla jsem, že jsem od něj pořád chtěla slyšet takové věci, i když neznamenaly vůbec nic.

„Každopádně,“ pokračoval rychle. „Chtěl jsem se jen ujistit, že na tu svatbu i přes to, co se stalo s Tiffany, dorazíš.“

Oči se mi rozšířily a ukázala jsem na sebe. „Ty čekáš, že přijdu?“

„Samozřejmě. Známe se už celou věčnost. Copak si nepamatuješ, jak jsme říkávali, že budeme nejlepší přátelé na celý život?“

Tenhle popis mě zasáhl tak tvrdě, že se mi tam nechtělo.

„Nevím, Graysone. Mám toho teď hodně.“

„No tak.“ Jeho hlas zněl jemně. „Prosím? Chci, abys tam byla.“

Uplynulo tolik času, ale já byla pořád ta holka, co čeká na drobky náklonnosti od chlapce, který si ji vlastně nikdy nevybral.

„Dobře.“ Povzdechla jsem si.

„Skvěle!“ Zněl, že se mu upřímně ulevilo. „Konečné detaily ti pošlu později.“

„Fajn.“

I když jsme zavěsili, pořád jsem slyšela, jak mě nazývá svou nejlepší kamarádkou, a bolelo to, ale nemohla jsem to změnit.

~

Grayson

Už od dětství jsem věděl, že je do mě Harper zamilovaná. Nikdy to neřekla, ale ani nemusela. Poznal jsem to z toho, jak se na mě vždycky dívala, jako bych byl středem jejího vesmíru a znamenal pro ni všechno.

Líbilo se mi to, protože to ve mně vždycky něco sytilo. Byla to ta moje část, která měla ráda vědomí, že tu pro mě někdo vždycky bude, ať se děje cokoliv. Byla spolehlivá, zbožňující, stálá a nikdy za to nic nechtěla na oplátku, a já jí nikdy nic nedal. Nechtěl jsem.

Říkal jsem si, že pro mě není ta pravá a že potřebuju někoho, kdo je pěkný, přitažlivý a nápadnější. Harper byla zkrátka někdo, kdo stál vždycky v pozadí. Byla tichá a představovala jistotu.

Pak se zhruba v době, kdy jsem začínal být populární, objevila Tiffany, a já si vybral.

Mít Tiffany jako svou holku a Harper pořád po svém boku, připravenou pro mě udělat cokoliv, živilo mé ego ještě víc.

Než odjela na vysokou, začali jsme se sobě vzdalovat, ale nikdy jsem na ni nezapomněl a stále s ní udržoval kontakt. Právě z tohoto důvodu jsem ji pozval na večírek, jakmile jsem se dozvěděl, že je zpátky ve městě a že teď vypadá jako ztělesněná touha každého chlapa.

Jediná věc, která se nezměnila, bylo to, že mi nedokázala říct ne, když jsem ji požádal, aby přišla na svatbu.

Ten velký den nadešel a Tiffany měla být konečně navždy má. Působilo to jako to nejlepší rozhodnutí, jaké jsem kdy v životě udělal.

Přestože jsem litoval, že mi Harpeřina krása unikla, stále se ani zdaleka nepohybovala v bohatých kruzích jako já, a já bych ani nechtěl, aby to bylo jinak.

Všechno šlo podle plánu. Jen pár dalších minut a stanou se z nás manželé. Vtom do mojí šatny vtrhla Tiffany, držela se za boky svatebních šatů a křičela na všechny, ať vypadnou.

„Co to do tebe vjelo?“ zeptal jsem se jí s obavami. „Nevíš, že nosí smůlu, když tě takhle vidím?“

Obrátila oči v sloup. „Ale prosím tě! Proč je Harper na naší svatbě?“

„Protože jsem ji pozval.“

„A neobtěžoval ses mi to říct? Všichni na ni koukají, jako by to byla nějaká bohyně nebo co. Musí odejít.“

„Ne. Je to můj host a nejlepší kamarádka.“

Ušklíbla se. „Nejlepší kamarádka? Vždyť jste spolu za poslední roky sotva promluvili.“

„Já vím, ale vždycky tu pro mě byla.“

„No a co do prdele? Nechci ji tu, a opovaž se ji bránit, protože jestli neodejde, tahle svatba se ruší!“