Když jsem dorazila na místo konání svatby kluka, kterého jsem vždycky milovala, měla jsem na sobě dlouhé saténové šaty s rozparkem na stehně, které mi těsně obepínaly tělo, a jemné lokny vlasů mi spadaly přes jedno rameno.

Byla jsem tam, abych se usmívala a zdvořile tleskala, jako bych se přes to už přenesla.

Maddoxe jsem uviděla ve chvíli, kdy jsem vstoupila do dlouhé chodby. Měl na sobě černý oblek, lehce rozepnutou košili a opíral se o zeď.

Když jsem přišla blíž, ušklíbl se na mě, ale já mu to neoplatila. Prošla jsem kolem něj, jako by k tomu žhavému líbání a dotykům nikdy nedošlo.

„Červená ti sluší,“ ozval se za mnou jeho hluboký, škádlivý hlas.

Ani jsem se nenamáhala ohlédnout, ale hned jak jsem udělala další krok vpřed, promluvil znovu. Přistoupil blíž a zašeptal:

„Pořád si pamatuju, jak chutnaly tvé rty před pár týdny.“

Ohlédla jsem se přes rameno. „Já ne.“

„Lhářko.“ Obešel si mě dokola.

Měl pravdu. Od toho dne jsem na to myslela a pořád se sama sebe ptala, proč toho vlastně nelituju.

Do chodby vešlo pár dalších hostů, čímž narušili naši soukromou chvilku, a já toho využila k úniku a zamířila přímo do kostela.

Ocitla jsem se v prostřední řadě a kývla na několik bývalých spolužáků, kteří ze mě nemohli spustit oči a neustále mi skládali komplimenty.

Pak mi zavolal někdo, o kom jsem neslyšela už roky – má starší sestra Anna. Zvonilo to jen krátce, ale i tak jsem jí chtěla zavolat zpátky. Tohle pro to však nebylo to správné místo.

Do začátku svatby zbývalo ještě dost času, a tak jsem se vydala ven. Srdce mi z toho nečekaného překvapení stále zrychleně a nevěřícně bušilo, když jsem sklopila zrak k jejímu jménu na displeji.

Byla jsem zrovna na cestě k toaletám, abych jí zavolala nazpět, když jsem začala zpomalovat, až se mé kroky úplně zastavily. Znělo to, jako by se Grayson a Tiffany v jedné z místností hádali. Neměla jsem v úmyslu poslouchat, ale Tiffany vyslovila mé jméno a dožadovala se toho, abych odešla.

Ačkoli se mě Grayson zastal, zabolelo mě, když mě nazval svou nejlepší kamarádkou.

Zrovna když vyhrožovala, že svatbu zruší, pokud neodejdu, z druhé strany začaly sílit blížící se kroky a hlasy, takže jsem od těch dveří poodešla a pokračovala na toalety.

Zajímalo mě, co teď udělá, když už dal přednost jí přede mnou snad tisíckrát.

Když jsem byla konečně o samotě, zavolala jsem Anně, ale ona můj hovor pokaždé odmítla. Nedávalo mi to žádný smysl – proč by to dělala, když to byla ona, kdo se po tolika letech ozval jako první.

Pak mi poslala zprávu a ta mi zlomila srdce.

„Nechtěla jsem vytočit tvoje číslo. Byl to omyl, tak mi přestaň volat.“

Nevěřícně jsem se usmála a připadala si hloupě, že jsem vůbec doufala v to, že by se věci mezi námi mohly změnit. Byla jsem na to už zvyklá, takže jsem zůstala v klidu a vrátila se na své místo.

Dokonce jsem čekala, že mě někdo přijde vyhodit, ale nic takového se nestalo.

Část mě si dokonce myslela, že se svatba vzhledem k tomu, jak výbušně se Tiffany v oné místnosti chovala, vůbec neuskuteční. Mé srdce se ale sevřelo ještě víc, když se Grayson vydal k oltáři. Vypadal jako princ.

Tiffany kráčela uličkou v nádherných svatebních šatech, nad kterými spousta hostů zalapala po dechu.

Zatímco na ni čekal, usmíval se, a já pochopila, že ať už se v té místnosti stalo cokoli, vyřešilo se to. Nepřineslo mi to ale žádnou úlevu, protože jsem si uvědomila, že už tu svatbu nic nezastaví. Chtěl jenom ji a nikoho jiného.

Sledovala jsem, jak si vyměnili sliby, a on se na ni díval, jako by pro něj znamenala celý svět.

Pak přišel polibek, hluboký a dramatický. Tleskala jsem tak jako všichni ostatní, ale když se pak všichni zvedli ze sedadel, mně to chvíli trvalo, protože jsem ten pohled v tu chvíli prostě nemohla snést.

Sebrala jsem potřebnou sílu a vstala, nechtěla jsem se od ostatních nijak lišit. Usmívala jsem se, jako by bylo všechno v naprostém pořádku, ale nejvíc ze všeho mě bolelo, když pak společně kráčeli uličkou a on hrdě zvedl její ruku nahoru už jako ruku své manželky, paní Fordové.

Zpovzdálí jsem sledovala, jak se venku fotí, a říkala jsem si, kolik toho ještě dokážu unést. Byl šťastný a díval se na ni tak, jak se na mě nikdy nepodíval, a přesto jsem ho pořád milovala.

Když už jsem to nedokázala snášet, pospíchala jsem na parkoviště, ale ani jsem nestihla dojít ke svému autu, než se mi po tvářích začaly koulet slzy. Když jsem nasedla dovnitř, setřela jsem si je, abych přes ně dobře viděla.

Moje úsilí ale bylo marné, slzy se dál draly ven a já před sebe na silnici vůbec neviděla. Z toho důvodu jsem raději zastavila u kraje vozovky a vyplakala ze sebe všechen žal, ale stejně to nestačilo. Potřebovala jsem na to všechno zapomenout.

Když mi slzy oschly, projížděla jsem ulicemi města a zastavila přímo u jednoho baru. To bylo přesně to, co jsem právě potřebovala.

Než jsem vešla dovnitř, ani jsem se nezkontrolovala v zrcátku.

Objednala jsem si ten nejsilnější drink, jaký mě jen napadl, protože jsem prostě potřebovala přestat cokoli cítit. Když jsem sáhla po sklence, dokonce se mi lehce třásly prsty.

Sotva jsem si stihla usrknout, sedl si hned vedle mě nějaký chlápek. Byl vysoký, přitažlivý a vyzařovala z něj přesně ta správná míra průšvihu.

„Těžkej den?“ zeptal se a věnoval mi úsměv.

Tiše jsem se zasmála. „Je to tak očividné?“

Lehce se naklonil blíž. „Rozcuchané vlasy a rozmazaný make-up tě trochu prozradily, ale víš co? I tak se mi moc líbí to, co vidím. Co kdybych tě pozval na další drink a mohli bychom předstírat, že žádný těžký den nebyl, vyrazit ke mně a celou noc si dělat, co budeme chtít?“

Byl sexy, okouzlující a nevěděl vůbec nic o mé minulosti. Zrovna když jsem o tom uvažovala a chystala se mu odpovědět, ozval se za mnou povědomý hlas.

„Opovaž se.“ Tón toho hlasu byl tichý, ale výhružný.

Pomalu jsem se otočila a skutečně to byl Maddox.

Stál tam se zatnutou čelistí, ruce měl vražené do kapes černého obleku a zabodával přísný pohled přímo do toho chlápka, který mi před chvílí nabídl celou noc plnou zábavy.

Neznámý pozvedl obočí. „Je tu nějaký problém?“

Maddox se na něj při odpovědi ani nepodíval. Oči upíral jenom na mě.

„Rozhodně je tu problém.“

Netušila jsem, proč tu je, ale jen mi překážel, a tak jsem se s úsměvem otočila zpátky k výhledu před sebe.

Maddox si pak stoupl mezi mě a toho cizince a popadl mě za zápěstí. Nebyl nijak zvlášť hrubý, ale stačilo to k tomu, aby mi dal jasně najevo, že odcházím s ním.

„Počkej!“ zasyčela jsem. „Co máš za problém?“

Ani se nenamáhal odpovědět. Soustředil se jen na to, aby mě dotáhl k východu, a ani jednou se neohlédl.

Jednou jsem se přes rameno podívala a viděla, jak nás ten neznámý sleduje, zmatený a zklamaný.

Když mě Maddox vyvedl ven, vybuchla jsem a snažila se mu vyvléct ze sevření.

„Pusť mě!“

Hrubě pustil mou ruku a otočil se ke mně. „To ses jako vážně chystala vyspat s nějakým náhodným chlápkem jen proto, abys dokázala, že nejsi zamilovaná do někoho, kdo si dneska vzal jinou? Kdybych se neobjevil…“

„Co? Myslíš si snad, že bych udělala chybu, kdybych s ním odešla?“

Neodpověděl. Místo toho otevřel dveře svého černého Rolls-Royce Phantom z roku 2025 a pokynul mi, ať nastoupím.

„Okamžitě tě odvezu domů.“

Zaváhala jsem. „Jen abys mi mohl celou cestu kázat?“

Prohrábl si vlasy, viditelně se snažil nevybouchnout. „Ne, protože tě tu nehodlám nechat opilou a rozzuřenou, abys zítra ráno litovala svých činů. O tvé auto bude postaráno.“

Povzdechla jsem si a nakonec do jeho auta nastoupila.

Přibouchl dveře na mé straně tak prudce, až jsem sebou trhla a říkala si, proč je vlastně tak rozčílený. Takhle naštvaného jsem ho ještě nikdy neviděla.

Cesta domů probíhala z velké části mlčky, s výjimkou chvil, kdy jsem ho navigovala. Neměla jsem ani chuť zvyšovat na něj hlas. Jen jsem ho neustále pozorovala. Tohle nebyl ten arogantní chlap, kterého jsem znala. Vždycky jsem si myslela, že není ten typ, kterému by na něčem takhle záleželo.

Když zastavil u mého domu, vystoupil, obešel celé auto a přišel až na mou stranu, aby mi otevřel dveře, přičemž si znovu prohrábl už tak rozcuchané vlasy.

„Vystup si.“ Jeho tón zněl neobyčejně drsně, ale zároveň z něj čišela starost. Nechápala jsem to.

Vystoupila jsem z auta, ale zastavila se hned před ním.

„Jak jsi věděl, kde mě máš hledat?“ zeptala jsem se.

„Celou dobu jsem tě sledoval, bál jsem se, abys neudělala nějakou hloupost, a ty jsi mi pak dala za pravdu, když ses chystala sama sebe zničit s tím cizincem.“

Srdce mi pořád divoce bušilo touhou provést tu noc něco šíleného. Neměl mě z toho baru odvádět.

Zatímco mi razil cestu k mým dveřím, řekl: „Běž dovnitř.“

A to jako bylo všechno? Po tom všem, jak mě vytáhl z baru jako někoho, koho je třeba zachránit, prostě jen tak odjede?

Přistoupila jsem ke schodům a bolest z hrudi se mi drala do krku. Nechtěla jsem plakat kvůli Graysonovi, a už vůbec ne před Maddoxem, už nikdy.

K čertu se vším.

Ve chvíli, kdy se otočil k odchodu, chytila jsem ho za paži. Ani se neodtáhl a jeho oči se střetly s mýma. Nejdřív vypadal zmateně, ale pak to působilo, jako by v nich něco hledal.

Mé emoce ve mně zažehly oheň, který mě donutil přiblížit obličej k tomu jeho tak blízko, až jsem cítila jeho dech.

„V baru jsi mě zastavil jen proto, že to byl cizí chlap, ale ty cizí nejsi,“ řekla jsem. „Dnešní noc chci na Graysona zapomenout.“

„A jak přesně to máš v úmyslu?“ Jeho pohled plný chtíče a způsob, jakým si nenápadně skousl spodní ret, ho prozrazovaly – věděl naprosto přesně, co tím myslím, přesto ale chtěl, abych to vyřkla zcela bez zábran.

Přejela jsem mu dlaní nahoru po paži a řekla: „Nechceš jít dál na nějaký ten žhavý sex?“