ANGELA

O pět let později

Zatímco jsem stála vzadu v davu, ve vzduchu viselo těžké ticho, které přerušovalo jen občasné mumlání a popotahování některých členů smečky. Před pěti lety jsem tuhle smečku a její členy nadobro opustila.

Někteří členové smečky se ohlédli, uviděli mě a měli ve tváři ten šílený, lítostivý výraz.

Hluboce jsem se zamračila.

Proč mě litovat? Já nejsem ta, kdo zemřel. Alfa, Gama a bohužel i můj otec byli ti, kteří zemřeli. Podle mé matky byli na cestě na schůzku, když jejich auto explodovalo vlivem bomby a všichni tři zemřeli.

Moje matka mi nezavolala hned poté, co se to stalo; zavolala mi o dva dny později a řekla mi, že pohřeb je dnes. I když jsme spolu už rok nepromluvily ani slovo, věřila, že bych na otcově pohřbu neměla chybět. Podnikla jsem dlouhou cestu domů jen proto, abych se svou výškou metr sedmdesát stála vzadu v davu a poslouchala smutné vytí a hrůzostrašná loučení.

Neviděla jsem na ty, kteří stáli vepředu, ale viděla jsem nového Betu, hrozivého vlka se zjizvenou tváří, jak stojí opřený o zeď, s hlavou skloněnou a napjatými rameny.

Když ceremoniál skončil, členové smečky přistupovali k provizornímu oltáři, pokládali květiny a odcházeli domů. Brzy přišla řada na mě, ale neměla jsem žádné květiny, slova ani dary pro svého otce nebo pro ostatní. Jen jsem se postavila před oltář, zírala na fotky svého zesnulého otce a minuty nic neříkala. To samé ‚nic‘, co jsme si říkali celých pět let.

„Přišla jsi pozdě,“ stěžovala si za mnou matka.

„Nechtěla jsem přijít,“ zašeptala jsem zpět. Být tu znovu bylo příliš bolestivé. Můj vztah s otcem se zhoršil poté, co jsem se dala dohromady s Dariusem, ale stal se ještě horším, když jsem ze smečky odešla, aniž bych se s ním rozloučila. Teď byl pryč a já navždy ztratila šanci náš vztah urovnat.

„Ty jsi nechtěla přijít na pohřeb svého otce!“ zvýšila hlas. Byla naštvaná a možná i smutná. Nepochopila by to, ani kdybych jí řekla, jak se cítím.

Nevím, kde vzala sílu stále stát na obou nohách poté, co ztratila svého druha, ale možná jen nasadila masku.

Pokrčila jsem rameny a předstírala, že je mi to jedno. Přestali se o mě zajímat v okamžiku, kdy jsem si vybrala Dariuse místo nich, a byli ještě zklamanější, když mě opustil kvůli jiné ženě.

„Měla jsi ho aspoň tolik respektovat, abys přišla včas a přinesla mu nějaké květiny,“ procedila skrz zuby.

„Aspoň jsem tady,“ zašeptala jsem do větru. „Jsem tady, otče,“ ta poslední slova byla ještě tišší a patřila jen jedné osobě.

Za to by měla být vděčná.

„Dala jsi přednost muži před rodinou, Angelo. Kdo by se kvůli něčemu takovému nenaštval? Utekla jsi, když tě opustil, nedala jsi nám žádnou šanci...“ Vím, že jsem to docela zvorala.

„Prosím, přestaň. Ne tady. O tom si promluvíme později,“ zalhala jsem.

Ten slib byla lež. Nechtěla bych tu zůstávat a mluvit o všem, co se stalo. Prostě nemůžu.

Až odsud za pár minut odejdu, zamířím zpět do vedlejšího města na svůj let a vrátím se domů. Nemůžu si dovolit zůstat tu déle. Potřebují mě doma a tady je to pro mě prostě moc toxické.

„Slyšela jsi o něm?“ zeptala se najednou. Odvrátila jsem pohled od otcovy fotky a otočila se k ní.

„O kom?“

„O Dariusovi.“

Mlaskla jsem jazykem. On byl jedním z důvodů, proč jsem se do téhle smečky za všechny ty roky nechtěla vrátit. Pro mě byl mrtvý a musel dál zůstat mrtvým.

„Je mrtvý.“

Matka se zamračila. „Ne, není. Je stále naživu. Převezme roli nového Alfy této smečky, protože mrtvý Alfa neměl další dítě.“

„Myslela jsem, že jste ho všichni nesnášeli za to, že je to bastard,“

připomněla jsem jí.

„Nebyl to jen bastard, Angelo. Byl to potížista a hrozné dítě, a co je horší, teď je z něj zvíře. Od té doby, co mu zemřela žena, se stal démonem. Lidé se ho báli všude, kam přišel. Je bezcitný, divoký a smrtící. Říkají mu Smrtící bestie.“ Vyzradila všechny tyhle informace v jedné větě.

Do toho mi nic nebylo.

„Přestaň o něm mluvit,“ zašeptala jsem.

„Pojďme domů. Jsou nějaké věci, které ti musím dát.“

Chvíli jsem na ni zírala. „Jdi napřed, půjdu hned za tebou.“

Přikývla a souhlasila. Nebudu za ní, budu na cestě pryč. Zvedla jsem květinu, která spadla na holou zem, a naposledy ji položila před otcovu fotografii, než jsem smečku nadobro opustila.

Když jsem přecházela ulici, na druhé straně silnice zastavila kolona aut a ve vzduchu se najednou něco změnilo. Náhle ke mně zavanula vůně a v očích mi zablesklo poznání.

Byla to vůně, se kterou jsem se nesetkala celou věčnost. Nohy mi přirostly k zemi a zjistila jsem, že se nemůžu pohnout. Přímo přes silnici stál Darius. Měl na sobě černý oblek a tmavé brýle, které mu stínily oči, ale věděla jsem, že se dívá přímo na mě.

Necítila jsem k němu nic jiného než nenávist. Jakmile jsem si myslela, že se chystá udělat krok, okamžitě jsem odešla.

Nechtěla jsem dýchat stejný vzduch jako muž, který mi zlomil srdce a nechal mě zhroucenou a zničenou. Odešel, jako bych pro něj nic neznamenala, a vrhl se do náruče jiné ženy.

První dva měsíce po jeho odchodu byly hrozné, stěží jsem se dokázala zvednout z podlahy. Dokázala jsem se dát dohromady jen díky malému zázraku, o kterém jsem zjistila až po jeho odchodu.

Zlomené srdce bylo pro mě příliš těžké na to, abych to zvládla, a představa, že by byl s někým jiným, mě málem zničila.

Ne! Úplně mě to zničilo.

Ztratila jsem sama sebe! Navždy! A musím odejít stejným způsobem, jakým jsem odešla před lety.

Díky bohu, že dům mého otce byl v určité vzdálenosti od bran. Tak jsem se mohla matce vyhnout. Zhluboka jsem se nadechla, když jsem byla jen pár kroků od bran.

Náhle mě zastavili nějací válečníci, kteří brány hlídali.

„Omlouvám se, paní, ale nemůžete odejít.“

Cože! Zmateně jsem zvedla obočí.

„Cože?“

„Alfa Darius nám nařídil, abychom nikoho nenechali opustit smečku.“

Chtěla jsem se nahlas rozesmát, ale byla jsem na smích příliš šokovaná.

„Přijela jsem teprve dnes ráno na pohřeb svého otce, nemůžete mi tvrdit, že nesmím odejít.“ Neřekl nic, jen na mě zíral.

„Chci okamžitě odejít!“ křikla jsem.

„To byste si měla vyřídit s Alfou. Já přijímám rozkazy jen od něj.“

Zatnula jsem ruce v pěst a ovládala vztek, který mnou cloumal.

„Jdi do prdele! Jdi do prdele i se svým stupidním Alfou,“ odplivla jsem si tiše a ukázala na něj.

Otočila jsem se na podpatku a zamířila zpět za Dariusem. Setkat se s ním nikdy nebylo v plánu, ale setkat se s ním a možná ho zabít byl nový plán.