Lékaři a zdravotní sestry spěšně uprchli z místnosti a odtáhli s sebou i uspaného doktora Griffina.

Marcus také odešel a místnost nyní byla prázdná, zůstali v ní jen Caitlin a Sebastian.

Caitlin potichu pozorovala Sebastiana. Ačkoli byl ten muž zraněný, měl obvázanou hlavu a sádry od kolen až k lýtkům, stále vyzařoval nezastavitelné kouzlo s vysokým hřbetem nosu, pevně sevřenými tenkými rty a hustým obočím nakrabaceným frustrací. Jeho chladná, ostře řezaná tvář v sobě i tak skrývala magnetickou přitažlivost.

Sebastian natáhl ruku k nočnímu stolku a něco nahmatával. Z jeho pohledu a pohybů nebylo těžké vydedukovat, že muž je možná i slepý.

Pro muže, který byl kdysi na vrcholu světa, by ochrnutí a slepota byly nepochybně zdrcující ranou.

Bylo to, jako by andělovi utrhli křídla!

Ona mu rozuměla. Musel mít obrovské bolesti!

Caitlin se sklonila, zvedla ze země polštář a přešla k němu.

Sebastian nic neviděl, ale slyšel blížící se zvuk kroků a okamžitě naštvaně vyštěkl: "Řekl jsem, abyste vypadla! Proč tu ještě jste? Nepotřebuju nikoho, kdo by se o mě staral! Vypadněte!"

Jeho pyšné a silné tělo bylo zmrzačené a jeho oči neviděly nic než temnotu.

Teď žil v pekelné prázdnotě!

Nechtěl, aby ho někdo viděl v takovém ubohém stavu!

"Proč bych odcházela? Ode dneška jsem tvá manželka, Sebastiane!"

Caitlin mu umístila polštář za záda a ignorovala jeho odpor.

Sebastian, vnímající její přítomnost, ji divoce chytil za zápěstí. "Jaká manželka? Nikdy jsem nesouhlasil s tím, že si tě vezmu! Jsi jen někdo, koho zařídili. Vrať se tam, odkud jsi přišla! Zmiz, slyšela jsi mě?"

Odstrčil ji s takovou silou, až sám spadl zpátky na postel.

Caitlin zavrávorala, ale rychle znovu získala rovnováhu a zírala na panovačného muže. Usmála se. "Já nikam nejdu! Konec konců mám konečně šanci si tě vzít. Víš, kolik žen o tomhle sní? Tím, že si tě vezmu, se ze mě stane paní Vanderbiltová, budoucí paní rodiny Vanderbiltových. Proč bych se vzdávala tak úžasné příležitosti?"

"Je mi jedno, co si myslíš. Nikdy tě neuznám za svou manželku!"

Když Sebastian slyšel její slova, předpokládal, že je to jen další zlatokopka, někdo, kdo pase po bohatství a postavení rodiny Vanderbiltových.

"Ať už to uznáš, nebo ne, jsem tvá manželka!"

Caitlin pokračovala: "Bez ohledu na to, jak se cítíš, zůstanu tady, abych se o tebe starala, dokud se neuzdravíš!"

Caitlin tu byla, aby splatila dluh.

Před pěti lety, když byla na samém dně, jí pomohl.

Teď, když byl na samém dně on, byla řada na ní, aby mu to oplatila!

"Nepotřebuju tě! Nepotřebuju nikoho! Slyšela jsi mě?"

Zařval hlasem plným zoufalství.

"Právě jste se probudil, pane Vanderbilte, a přitom máte tolik energie, váš hlas je hlasitý a čistý. Zdá se, že nakonec nezemřete."

Sebastian stále vřel vzteky a v jeho pohledné tváři se zračila beznaděj.

Ženin škádlivý tón jen prohluboval jeho frustraci. Jak mohla stále vtipkovat, když on byl tak zuřivý?

Caitlin nadzvedla deku a štípla ho do chodidla. Sebastian, který náhle ucítil bolest, nakrčil obočí. "Co to děláš?"

"Cítíš bolest. To znamená, že máš nohy jen zlomené, ne ochrnuté. Tvoje slepota bude pravděpodobně způsobená krevní sraženinou tlačící na nervy. Až se sraženina vstřebá, měl by se ti zrak vrátit."

"Nejsi doktor. Nepotřebuju tvůj názor! Vypadni!"

Místo odchodu se k němu Caitlin najednou naklonila blíž.

"Co to děláš?"

Náhle k němu natáhla jemná ruka.

Šokovaný Sebastian se pokusil zvednout ruku, aby ji zastavil, ale Caitlin ho popadla za zápěstí.

Taky nebyla slabá, držela mu paži na místě s provokativním úsměvem. "Všechno se zdá být neporušené. Vypadá to, že pan Vanderbilt může být i nadále plnohodnotným mužem!"

"Ty..."

Sebastian, jemuž chyběla slova, nakonec vyprskl: "Ty nestydatá ženská!"

Kromě setkání s Camellií před pěti lety Sebastian s jinou ženou nikdy nebyl. Nikdy předtím se ho nikdo takhle nedotkl.

Jaké ponížení!

"Kdo potřebuje stud? Chci, aby ses brzy uzdravil! Teprve až se zotavíš, si budu moct užívat život jako bohatá manželka z rodiny Vanderbiltových! Takže se musíme snažit, Sebastiane!"

Caitlin ho záměrně poplácala po tváři a zvuk hlasitě rezonoval místností.

Nikdo se nikdy neodvážil dotknout se jeho tváře tímto způsobem!

Žádná žena nebyla nikdy tak opovážlivá, aby ho provokovala!

Ta ženská si o to prostě koledovala!

Její činy zanechaly na Sebastiana příšerný první dojem.

Byl tak rozzuřený, že stěží potlačoval svůj hněv. Kdyby mohl vstát, hned by ji uškrtil. "Vypadni! Vypadni! Nechci tě ani vidět! Vypadni!"

"Už jsem ti říkala, že neodcházím. Zůstanu a budu se o tebe starat, dokud se úplně neuzdravíš. Až ti bude lépe, odejdu. A až ten čas přijde, i kdybys mě prosil, abych zůstala, možná nebudu souhlasit.

"A měl bys být vděčný, že teď nevidíš. Kdybys viděl, bojím se, že by ses do mě zamiloval.

"A to by pro tebe bylo velmi bolestivé."

Nezáleželo na tom, co řekl, nebo jak klel, Caitlinin přístup byl jako měkká bavlna – neproniknutelný, ale přivádějící k šílenství.

Sebastian byl skutečně rozhořčený, s každým nádechem se mu dmula hruď. Uvědomil si, že ta žena je narciska!

Zamilovat se do ní? Jaký to vtip!

U dveří Caitlin zavolala služebné, aby přišly pokoj uklidit.

Služebné nervózně vstoupily a úzkostlivě pokukovaly po muži na posteli v obavě, že by mohl znovu začít rozbíjet věci.

Všimly si, že pan Vanderbilt už nezvládá záchvaty vzteku, ale jednoduše tam leží, prázdně zírá a ve tváři se mu zračí beznaděj.

Služebné byly zvědavé. Jak se nové slečně Lewisové podařilo zpacifikovat jejich nechvalně známého vznětlivého pana Vanderbilta?

Zatímco služebné uklízely pokoj, Caitlin sešla dolů a její mysl byla zaměstnána myšlenkami na jejího nejstaršího syna. Kde byl teď?

Když Caitlin stála venku v zahradě, zaslechla z dálky zvuk hrajících si dětí.

Šla po zvuku a našla pod velkým stromem tři děti.

Dva baculatí chlapci, starší asi pět nebo šest let, skandovali říkanku: "Němochu! Howarde! Stíne! Ubrečánku! Bastarde bez mámy, co pije chcánky každej den!"

Šikanovaný chlapec byl mnohem menší, zřejmě mu byly jen čtyři nebo pět let.

Ačkoli byl vzrůstem malý, neustupoval. Jako tvrdohlavý býček se vrhl na dva baculaté kluky a udeřil je hlavou.

Baculatí chlapci spadli, ale rychle se postavili, popadli malého kluka, přitiskli ho k zemi a cpali mu do pusy hlínu a listí.

"Jak se opovažuješ nás mlátit? Zmlátíme tě, ty malej němochu!"

Baculatí chlapci se skvěle bavili tím, že ho šikanují, tleskali rukama a smáli se.

Malý chlapec se s obtížemi vyškrábal na nohy a byl připraven s nimi znovu bojovat.

Na dva větší kluky ale neměl. I když mu tekla z nosu krev a tvář měl od bláta, nevzdával se.

Přitisknutý k zemi i tak na baculaté chlapce nepřátelsky zíral!

Caitlin přišla blíž a srdce jí usedalo, když uviděla chlapcovu tvář.

Ačkoli byla špinavá a od krve, jasně viděla podobu s Brucem a Arthurem.

Byl to její nejstarší syn, ten, kterého před lety porodila!

Říkali mu malý němoch. Znamenalo to, že nemluví?

Pohled na to, jak je její syn takto šikanován, drásal Caitlin srdce bolestí!