Malý chlapec se slzami stále ulpívajícími na řasách vzal lžíci a začal zbytek jídla jíst úplně sám.

„Howarde!“

Caitlinino srdce zaplavila hořkosladká bolest. Tak proto plakal? Bylo to poprvé, co jedl jídlo, které uvařila jeho maminka – muselo ho to hluboce dojmout.

„Jestli ti mé jídlo chutná, maminka ti bude vařit každý den, ano?“

Howard se na ni podíval, zvedl svou malou paži, aby si setřel slzy, a přikývl.

Musím se vzchopit! pomyslel si Howard. Proč už plakal dvakrát od chvíle, co viděl svou maminku? Připadal si, že se vůbec nechová jako správný malý chlap.

Když Caitlin viděla svého syna sníst jídlo do posledního sousta, aniž by na talíři nechal jediné zrnko rýže, radostně zatleskala rukama. Pohladila ho po malé hlavičce a vřele řekla: „Skvělá práce, Howarde! Snědl jsi všechno, co pro tebe maminka udělala. Ty jsi ale hodný chlapeček!“

Sebastian, který to zaslechl, nedokázal potlačit svou skepsi. „Nemožné. Musela jste ho nutit, aby to snědl.“

Caitlin se k němu otočila s už tak dost tenkou trpělivostí. „Pane Vanderbilte, kdy jsem ho nutila jíst? Howardovi moje jídlo chutnalo natolik, že ho celé dojedl sám. To je důkaz, že je to vynikající. Copak necítíte tu vůni jídla? Nebo se vám kromě všeho ostatního poškodil i čich?“

Sebastian se podrážděně zamračil. Jeho čich byl naprosto v pořádku – popravdě, až příliš v pořádku. Vůně jídla byla tak dráždivá, že ho donutila už víc než jednou mimoděk polknout.

A jeho žaludek? Ten mu teď kručel a hlasitě protestoval proti jeho dřívějšímu odmítnutí.

Caitlin si všimla jeho nepohodlí a ušklíbla se. „Howard už dojedl. Mám vám přinést vaše jídlo, pane Vanderbilte? Nebo mám to všechno prostě jen uklidit?“

Když slyšel, jak její kroky slábnou, Sebastian už to dál nevydržel.

„Počkejte!“ zavolal a jeho hrdost zakolísala. „Řekl jsem snad, že nebudu jíst?“

„Ano, řekl. Před malou chvilkou,“ rýpla si Caitlin a očividně se bavila jeho nesnází.

„To bylo tehdy, teď je teď!“ vyštěkl Sebastian a frustrovaně praštil do postele. „Přineste mi to jídlo!“

Caitlin potlačila smích, když pokládala jídlo na noční stolek. Naklonila se k němu, aby ho podepřela, a za záda mu položila dva polštáře jako oporu.

Když se její paže otřela o jeho tvář a krk, Sebastian ucítil elektrický šok. Její pokožka byla jemná, její dotek chladivý.

A pak tu byla ta vůně – lehká, čistá a zvláštně povědomá. Nemohl si vzpomenout, kde ji už cítil.

„Otevřete pusu,“ instruovala ho Caitlin a přidržela mu u rtů lžíci s rýžovou kaší.

Sebastian tvrdošíjně nechal pusu zavřenou, s obočím svraštělým v odmítavém postoji.

„Co je zase, pane Vanderbilte? Zrovna jste se dožadoval jídla, a teď nebudete jíst?“

„Nechci, abyste mě krmila,“ zabručel a jeho hrdost se opět ozvala.

„Jak myslíte,“ řekla Caitlin a položila lžíci.

Sebastian se pokusil sáhnout po misce sám, ale jen bezmocně zamával rukama ve vzduchu.

„Pane Vanderbilte, vy nevidíte vůbec nic a nedokážete ani najít misku. Opravdu jste si jistý, že se chcete krmit sám?“

Jeho tvář ztemněla frustrací a po napjaté chvíli zamumlal: „Fajn. Nakrmte mě.“

Caitlin se uchechtla a vrátila se ke svému úkolu. Jakmile si Sebastian vzal první sousto, zamračil se. „Co je to?“

„Rýžová kaše.“

„To je ono? Jenom kaše? Tohle nechci!“

Sebastianovi bleskla hlavou vůně hovězího a zeleniny. Kde je to vynikající jídlo, které cítil předtím?

„Pane Vanderbilte, váš lékař říkal, že prozatím smíte jíst jen měkkou stravu. Zrovna jste se probudil, pamatujete?“

„…“

Sebastian se zachmuřil, přesvědčený, že to dělá schválně. Copak jí nikdo neřekl, že ze všeho nejvíc nesnáší kaši?

Caitlin, která si všimla jeho nelibosti, zvedla obočí. „Pane Vanderbilte, když nebudete jíst, jak se chcete někdy uzdravit? Právě teď se nemůžete hýbat, nevidíte. Jste v podstatě bezmocný a jen čekáte, až toho někdo využije.

„Nechcete se snad uzdravit? Nechcete zjistit, kdo sabotoval vaše auto?“

Sebastian ztuhl. „Jak víte, že má nehoda nebyla jen nehoda?“

„Pane Vanderbilte,“ odpověděla Caitlin s klidnou jistotou, „jste výjimečný řidič, s vlastním závodním týmem. Muž s vašimi dovednostmi jen tak bez důvodu nesjede ze silnice.

„Jediným vysvětlením je, že vám někdo manipuloval s autem a způsobil selhání brzd.“

Její uvažování bylo naprosto přesné a shodovalo se se Sebastianovým vlastním podezřením. Před srážkou mu brzdy skutečně přestaly fungovat. Od svého probuzení už nasadil Xaviho na stopu, aby odhalil pravdu.

*Ať už mi to udělal kdokoli, draze za to zaplatí,* přísahal si v duchu Sebastian.

„Nakrmte mě,“ nařídil drsně. Jeho hlad konečně převládl nad tvrdohlavostí.

Ačkoli kaši nenáviděl, překvapilo ho, jak dobře Caitlin vaří. Každé sousto bylo syté a uspokojivé, s chutí, kterou nedokázal tak docela popsat.

Jak je možné, že si nikdy neuvědomil, že kaše může chutnat tak dobře?

Po dojedení jedné misky Sebastian šokoval sám sebe, když si řekl o druhou.

Když mu Caitlin servírovala druhou porci, dveře se otevřely a vešly dvě ženy.

První vešla Grace a její tvář se jen nepatrně stáhla při pohledu na to, jak Caitlin krmí Sebastiana lžící. Za ní stála mladší žena, Yasmin Xenosová.

Grace rychle zamaskovala svou nelibost úsměvem. „Sebastiane, jak se cítíš?“

Když Caitlin zaslechla její hlas, otočila se k nově příchozím. Grace představila Yasmin s potěšeným úsměvem.

„Sebastiane, když jsem slyšela, že jsi vzhůru, přivedla jsem Yasmin, aby tě navštívila.“

Yasmin byla Gracina neteř pocházející ze slavné rodiny Xenosů. Stejně jako Jasmine patřila k vyhlášeným newyorským kráskám.

Její bystré oči se okamžitě zaměřily na Caitlin a vyzařovalo z nich nepřátelství. Yasmin k ní rázně vykročila, propíchla ji ostrým pohledem a panovačně pronesla: „Nepotřebujeme tě tady. Odejdi.“

Její velitelský tón nepřipouštěl žádné vyjednávání, jako by ona byla skutečnou paní vanderbiltovského panství.

Caitlin si všimla Yasminina nepřátelství, ale rozhodla se nereagovat. Vzala Howarda do náruče a tiše opustila místnost.

Jakmile byly pryč, Yasmin se otočila k Sebastianovi a její hlas zněžněl. „Sebastiane, tak se mi ulevilo, když tě vidím vzhůru. Tolik jsem se o tebe bála.“

Sebastian zůstal chladný a odměřený, omezil se jen na strohé: „Ještě jsem neumřel.“

Nenechala se jeho odmítnutím odradit a pokračovala: „Věděla jsem, že to zvládneš. Modlila jsem se za tebe každý den v naději, že se brzy uzdravíš.“

Sebastianova lhostejnost ji neodradila. Yasmin si na něj už dlouho myslela, přesvědčená o tom, že se k němu dokonale hodí.

„Sebastiane,“ řekla sladce a posunula se blíž, „teď, když jsi vzhůru, proč tu ženu nepošleš pryč? Dovol mi, abych se o tebe starala já.“