Z pohledu Daxtona

„Dobré ráno, Daxtone.“ slyším říct Carla, našeho budoucího Alfu. Pochybuji, že to ráno je dobré, když mi stojí za zády. Hledá mě jedině tehdy, když ho někdo pošle, aby mě přivedl.

„Kdo tě poslal?“ ptám se ho a otáčím se k němu čelem. Chci se mu při odpovědi dívat do očí, to mi prozradí, jestli ví, proč ho sem poslali.

„Má matka. Mám dojem, že to má co do činění s pozvánkou od Smečky Stínového údolí. Mezi námi, myslím, že ti otec nařídí, abys tam jel.“ odpovídá Carl a já vím, že mluví pravdu.

Je mi čtyřicet sedm a stále jsem nenašel své pravé Pouto druhů. Nikdy jsem nepotkal ženu, s níž by můj Lykan cítil spojení. Čekám na toto spojení už devětadvacet let, ale doteď se mi ji nepodařilo najít a hledání jsem už před lety vzdal.

Lidé kolem mě stále doufají, že ji jednou najdu, a chtějí, abych se vydával k jiným Smečkám ji hledat. Dělal jsem to více než deset let bez jakéhokoliv výsledku, a teď už tím nechci znovu procházet.

„Je mi to líto, Daxtone. Máma tě chce mít na oběd v domě Smečky na patře Alfů.“ říká Carl a vím, že ho to mrzí; celé naše budoucí vedení mě chápe.

Nikdo z nich zatím nenašel své pravé Pouto druhů a musí se účastnit tolika událostí, na kolik je Smečka pozvána.

Neochotně následuji Carla do domu Smečky, nemá smysl střílet posla. Nejsem si jistý, jak tenhle oběd dopadne, ale něco mi říká, že než to skončí, povím jim všem pěkně od plic, co si myslím.

Z jídelny se ozývá hovor a já už slyším hlas své matky překřikující ty ostatní.

„Jestli si během toho Alfovského ceremoniálu nenajde Družku, bude si muset vzít Daniellu jako svou vyvolenou Družku.“ říká matka, a ačkoliv v místnosti nejsem, přesně vím, jaký úšklebek má Daniella na tváři.

„Nikdy si Daniellu nevezmu za vyvolenou Družku. Kdybych si, a to je velké KDYBY, někdy nějakou vyvolenou Družku vzal, sám si rozhodnu, kdo se jí stane. Ty do toho nemáš co mluvit, matko.“ říkám klidně, dobře vědom si toho, že ji to neskutečně vytáčí.

A to nejen mým tónem hlasu, ale i faktem, že jsem použil slovo matko místo mami.

Nikdo neřekne ani slovo, když usedám k protější straně stolu od své matky a Danielly. Obě se tváří otráveně. Carl si sedne na místo, které bylo určené pro mě, vedle Danielly.

„Co to slyším o nějaké pozvánce, Luno?“ ptám se a ujišťuji se, že všichni chápou, že vím, proč jsem byl předvolán.

„Smečka Stínového údolí bude mít zhruba za sedm měsíců nového Alfu, byli jsme pozváni se účastnit a vzít s sebou i pár nespárovaných členů Smečky.“ odpovídá naše Luna a mně je jasné, že tady mi odmítnutí neprojde.

„Nevěděl jsem, že Nico už našel své spojení, a proč si Alfa Leon myslí, že je rozumné předat Smečku tak brzy?“ ptám se na to, co se pravděpodobně honí hlavou všem.

Všichni jsme se s Nicem v průběhu let setkali a nikdy mi nepřipadal jako nejkompetentnější pro pozici Alfy, nemluvě o té ženě, která s ním vždycky byla. Pokud se nepletu, jmenuje se Lucy, ale nikdy jsme nezjistili, jaké má postavení nebo kdo jsou její rodiče.

Naposledy tu byl Nico asi před čtyřmi měsíci a všichni jsme ten den cítili, že něco není v pořádku. Nikdy jsme nepřišli na to, co bylo špatně, ale ten chlap byl během celé návštěvy nervózní a na každou ženu ve Smečce se díval podezřívavě, dokud jí neuviděl do tváře.

„Nikdo z nás nevěděl, že našel své spojení, tedy až dokud nedorazila ta pozvánka. Co se týče toho, proč Alfa Leon tak spěchá s odstoupením, jakýkoliv odhad může být ten správný.“ odpovídá naše Luna.

Obvykle, když budoucí Alfa najde své spojení, jeho rodiče to oznámí každé Smečce, a ne jen těm spojeneckým.

To, že to jeho rodiče neoznámili okamžitě, může znamenat jen několik věcí. Mohl přivést do jiného stavu někoho, kdo není jeho pravým Poutem druhů, mohl si vzít vyvolenou Družku kvůli spojenectví, nebo z nějakého důvodu přerušil spojení se svou první Družkou.

„Proč nedoprovodíš Daxtona na ten Alfovský ceremoniál, Daniello?“ ptá se má matka, ale naše Luna naštěstí tento nápad rychle zamítne.

„Omlouvám se, ale nespárované členy Smečky jsme už vybrali. Daniella je stále mladá a má spoustu času na to najít své spojení. Vezmeme s sebou členy Smečky, kteří na nalezení svého spojení čekají už minimálně pět let.“ odpovídá naše Luna a já poznám, že mluví pravdu.

„Udělali jsme to schválně, Daxtone.“ říká mi přes myšlenkové spojení a já jsem pro tentokrát vděčný, že naše Luna umí být čas od času prohnaná.

Na rozdíl od většiny se naše Luna nebojí mé matce odmlouvat. Má matka ví, že ji mnozí stále považují za samici Betu této Smečky, což znamená, že jí spousta věcí projde, ale ani má matka není tak hloupá, aby šla proti naší Luně.

Naše Luna má poslední slovo a nikdo se s ní o tom hádat nebude, dokonce ani já ne.

Má matka a Daniella nevypadají, že by byly z naší Luny zrovna nadšené, ale můj bratr dvojče, Darius, má na tváři zatracený úšklebek a peklo vypukne v momentě, kdy otevře pusu.

„Zdá se, že ji velmi toužíš mít za snachu. Proč si tedy nevezmu Daniellu jako svou vyvolenou Družku já?“ říká Darius s úšklebkem na tváři.

Jo, to je celý můj bratr dvojče. Nechte na něm, aby naši matku vytočil k nepříčetnosti.