Rozhodl se zkusit štěstí a stiskl kliku; k jeho překvapení byly dveře odemčené.

Jemně je pootevřel a vešel dovnitř. Jak předpokládal, malý chlapík už tvrdě spal pod svou útulnou peřinou.

Myslel si, že jeho pokoj je nóbl, ale když viděl ten Kenův, uvědomil si, že luxus v životě nezná hranic.

„Spokojenost je štěstí.“ Jak mu jeho babička vždycky říkala.

Přistoupil ke Kenově posteli a jemně položil hrnek na noční stolek.

„Kene, kámo, vstávej,“ zaťukal zlehka na rameno spícího chlapce.

Jak se na chlapce díval, uvědomil si, že jsou úplné protiklady ve srovnání s tím, jak vyrůstal on.

Jeho rodiče nebyli miliardáři, ba ani milionáři, ale vždycky byli pohromadě jako rodina.

Nikdy ho nenechali v domě samotného a nikdy nespal sám.

Tohle ubohé dítě mělo všechno, co by mu ostatní děti mohly závidět, ale nikdy by nepochopily, jak osaměle se cítí.

Jeho rodiče byli příliš zaneprázdněni honbou za penězi a zapomínali, že jejich dítě také potřebuje jejich čas a pozornost.

Pro něj byly peníze k ničemu, pokud sloužily jako náhrada za přítomnost milovaných osob.

Vždycky bude vděčný za svou rodinu. Možná to, že byli Mexičané, je nutilo vážit si rodiny a dělalo jejich pouto nezlomným.

Tady ve Státech, přesněji v New Yorku, to nikoho nezajímalo; všem šlo jen o dolary.

„Nech mě být, jdi pryč,“ zamumlal Ken ospale.

„No tak, kámo. Je to jen malý hrnek mléka na posílení kostí. Nechceš snad být silný a zdravý?“ zeptal se Zeno.

„Chci,“ odpověděl Ken a pomalu si třel oči.

„Tady máš,“ Zeno viděl, že se Ken snaží posadit, a tak mu pomohl se zvednout a opřel ho zády o čelo postele.

„Tady,“ opatrně podal malému chlapci teplý hrnek mléka.

Ken si ho vzal a pomalu upíjel doušek za douškem.

Zeno trpělivě stál u jeho postele a čekal, až dopije.

Ken nakonec vypil mléko do poslední kapky a vrátil hrnek Zenovi.

„Jdi pryč,“ řekl Ken znovu. Zena stále ještě nepřijal; mléko vypil jen proto, že chtěl mít silné kosti jako jeho tatínek.

„Dobře, kámo. Uvidíme se ráno,“ Zeno Kena v posteli jemně přikryl.

„Dobrou noc.“ Pohladil ho po vlasech, vzal hrnek a odešel.

Zpátky ve svém pokoji se vyčerpaně posadil na podlahu a zády se opřel o pelest postele.

Zavřel oči a povzdechl si; byla to dlouhá noc. Uběhl měsíc od doby, kdy ztratil rodiče a jeho babička skončila v nemocnici; neměl na růžích ustláno.

Nikdy by nečekal, že ho dnes štěstí zavede až sem. Říkal si, že si k sobě Bůh ještě babičku povolat nechtěl, a tak mu poskytl prostředky k její záchraně.

Anně byl vážně zavázaný.

Poslední myšlenka, kterou měl v hlavě, byla, že by se měl jít osprchovat a smýt ze sebe pot a špínu ze zápasu. Plánoval jít zítra domů a vyzvednout si své oblečení, ale když otevřel oči, dovnitř už proudilo sluneční světlo velkým obdélníkovým oknem, které včera večer přehlédl.

„Sakra, já jsem kurva usnul na zemi.“ Přetřel si dlaní unavenou tvář.

Podíval se na nástěnné hodiny a s úlevou zjistil, že je teprve šest ráno. Myslel si totiž, že přijde pozdě ve svůj první oficiální den v roli chůváka.

Vstal a zamířil ke dveřím na levé straně pokoje; doufal, že je to koupelna, nutně ji potřeboval použít.

Než k nim ale stihl dojít, ozvalo se zaklepání na jeho dveře, což jeho cestu do koupelny přerušilo.

Došel ke dveřím a otevřel je. Stál tam komorník Nicole a v rukou nesl dvě černé sportovní tašky.

„Dobré ráno, pane,“ pozdravil Zeno.

„Dobré ráno, Zeno. Tady,“ komorník Nicole zvedl tašky k Zenovi.

Zeno se tvářil zmateně, ale přesto si je od něj vzal. Nechtěl, aby se ten starý muž cítil špatně nebo uraženě.

„Co je v těch..."

„Vaše oblečení. Nemusíte opouštět dům, dokud se šéf nevrátí. Všechno, co budete potřebovat, je uvnitř tašek,“ vysvětlil komorník Nicole a okamžitě odešel.

Zeno chvíli stál u dveří, než s taškami zalezl dovnitř.

Položil je na postel a jednu z nich otevřel. Skutečně, v tašce byly sbalené ručníky, oblečení od kalhot, trenek, košil, tílek, mikin s kapucí, tepláků až po toaletní potřeby.

Druhá byla plná bot, tenisek, sandálů a ponožek.

Znovu se podivoval nad tím, kdo sakra je ten šéf, co zachází se svými zaměstnanci, jako by byli v pětihvězdičkovém hotelu. Být bohatý je určitě příjemné.

Vzal si trenky, černé kraťasy, bílé tričko, zubní kartáček a pastu a vešel do koupelny.

Jak se dalo čekat, koupelna vypadala luxusně.

Rychle si vyčistil zuby a osprchoval se. Neměl čas obdivovat estetický interiér koupelny.

Vyšel z koupelny a zjistil, že tablet pípá kvůli upozornění.

Došlo mu, že tablet je pro něj něco jako průvodce. Řekl si, že ho musí nosit neustále s sebou, aby mu nic neuniklo.

Zvedl ho, přejel prstem po displeji a uviděl šest upozornění:

• Vzbudit Kena.

• Vyčistit mu zuby.

• Osprchovat ho.

• Připravit mu snídani (zeleninový sendvič).

• Zbytek dne dělat to, co bude chtít on.

• Nikdy ho bez svolení nebrat mimo sídlo.

Vzal si tablet a vyšel ze svého pokoje.

Tentokrát neklepal, protože věděl, že Ken ještě spí; na vstávání pro něj bylo dost brzy.

Vešel do pokoje a uviděl chlapce, jak ve spánku objímá polštář. Když se na spícího chlapce díval, zaplavil ho zvláštní pocit.

Celý jeho výraz křičel osamělostí. Vzpomněl si na těch pár dní, kdy ho rodiče opustili kvůli služební cestě; tehdy taky vždycky takhle objímal polštář. Ale on měl pořád svou babičku, nikdy se vlastně necítil osamělý.

Posadil se na postel a jemně poklepal Kenovi na tvář. Chlapec něco nesrozumitelně zamumlal a přetočil se na druhou stranu.

„Hej, mrňousi. Vstávat a cvičit!“ řekl o něco hlasitěji než obvykle.

Věděl, že to malého šéfa podráždí, ale měl povinnosti, které musel plnit.

„Nech mě být,“ řekl Ken, aniž by otevřel oči.

„Je mi líto, ale to nejde. No tak, šup do koupelny.“ Zvedl Kena z postele a odnesl ho do koupelny.

„Řekl jsem ne! Nech mě!“ Ken se v Zenově náručí vzpouzel, ale to Zena od jeho odhodlání neodradilo. Chlapcova váha nebyla nijak závratná.

„Tak jsme tady.“ Jakmile vešli do koupelny, postavil Kena na nohy.

„Uhni!“ Ken se pokusil odejít, ale Zeno se postavil před dveře a zablokoval mu cestu.

„Promiň, chlapče, musíš si vyčistit zuby a osprchovat se,“ řekl Zeno, opřel se zády o zavřené dveře a lenivě si prohlížel prsty, jako by měl na to celý den.

„Já nechci,“ založil si Ken ruce na hrudi.

„Ale musíš,“ napodobil Zeno jeho postoj.

„Dobře, co kdybychom uzavřeli dohodu?“ Zeno se sehnul na Kenovu úroveň.

„Jakou?“ zeptal se Ken zamračeně.

„Vím, že nemáš rád zeleninové sendviče, je to tak?“ zeptal se Zeno.

„Jo, proč?“ zeptal se Ken, otočil hlavu na stranu, s rukama stále založenýma.

Usmyslel si, že neudělá nic, co mu Zeno řekne. Na jeho triky mu neskočí.

„Vyčistíš si zuby, dáš si sprchu a já ti udělám sladké mléčné vafle, a...“

„Opravdu?!“ Zeno z toho ohlušujícího výkřiku cukl dozadu.

Netušil, že Ken je schopen takové energie. Sledoval, jak poskakuje nahoru a dolů a čeká, až mu potvrdí to, co právě řekl.

„Ano, slibuju,“ odpověděl Zeno s úsměvem.

„Platí!“ Ken vzal svůj kartáček a stoupl si k umyvadlu. Čistil si zuby, jako by to nebyl on, kdo ještě před pár minutami odmítal vejít do koupelny.

Zeno ho s pousmáním sledoval. V duchu poděkoval své babičce, že ho naučila všechno, co ví o dětech a o tom, jak se o ně starat. S Kenem by si jinak vůbec nevěděl rady.

„Umíš to připravit?“ zeptal se Ken Zena, zatímco seděl na barové stoličce v kuchyni.

„Jasně, chlape. Jen se dívej,“ mrkl Zeno na Kena.

Zeno smíchal ingredience a nalil je do už rozpáleného vaflovače.

„Vidíš, nebylo to tak těžké,“ řekl Zeno, zatímco si sundával zástěru.

„Už je to hotové?“ zeptal se Ken a nedočkavě se vrtěl na stoličce.

„Ne, pane. Ještě minutu,“ řekl Zeno.

Zeno přistoupil ke Kenovi a posadil se na stoličku vedle něj.

„Pověz mi, chlapče, oni ti nikdy nedovolí jíst sladkosti?“ zeptal se Zeno.

Odpověď sice věděl, ale chtěl se jen utvrdit v tom, jak přísní jeho rodiče jsou.

„Ne,“ odpověděl Ken a zavrtěl hlavou.

„No, když mě přijmeš za svého parťáka, mohli bychom si dávat něco dobrého častěji,“ nabídl mu Zeno.

Chtěl, aby se s ním chlapec cítil co nejpohodlněji. Chtěl mu pomoci zmírnit jeho osamělost po dobu, co bude jeho chůvákem.

„Platí! Řekl jsi to, tak z toho necouvej,“ řekl Ken a namířil na Zena svůj roztomilý prstíček.

„Přísaháš na malíček?“ Nastavil před Kena svůj malíček.

Ken propletl svůj malíček s tím Zenovým a roztomile se usmál.

Tenhle nový chlapík se mu začínal líbit. Vypadalo to, že bude lepší než ty předchozí chůvy.

Zeno se uchechtl nad Kenovým nadšením.

„Tady, mladý pane.“ Zeno před něj položil talíř vaflí s čerstvě nakrájenými jahodami, pokapaný kondenzovaným mlékem značky Eagle.

„Páni! To vypadá tak mňamózně,“ vyhrkl Ken, mnu si dlaně a oblizoval si rty.

„Tak ochutnej,“ pobídl ho Zeno a pohladil Kena po hlavě.