O dva měsíce později...

„Zeno! Zeno! No tak! Tohle ti nesmí utéct, je to hrozně zajímavé!“ křičel Ken na Zena, který v kuchyni myl nádobí.

„Hned jsem u tebe, kámo,“ odpověděl Zeno z kuchyně.

Než to dodělal a vešel do obývacího pokoje, Ken už tvrdě spal. V televizi běžela poslední epizoda seriálu Avatar: Legenda o Aangovi.

Vypnul televizi, odnesl chlapce do jeho pokoje a uložil ho do postele.

Poslední dva měsíce s Kenem byly zábavné.

Podařilo se mu ho přimět, aby vylezl ze své ulity a otevřel se mu. Hrál si a povídal si s ním po většinu dní, kdy měl volno. Ken se ale nikdy nezmínil o ničem, co by se týkalo jeho rodičů. Vypadalo to, že se tomu tématu ani nevyhýbá; spíš to působilo, že o nich prostě nemá co říct, což Zenovi připadalo dost smutné.

Také se sblížil s několika příslušníky ochranky. Nebyli sice přehnaně přátelští, ale přinejmenším na něj už nemířili zbraní pokaždé, když ho viděli, a to bylo dobré znamení.

Představoval si, jak nudný byl Kenův život, než se objevil, jakožto jediné dítě v tomto takřka mafiánském světě.

Usadil se na pohovku, vytáhl z kapsy telefon a napsal zprávu Anně.

Zeno: Ahoj, Anno. Promiň, zmeškal jsem poslední dva zápasy. Tahle práce je trochu divná; nepustí mě ven, dokud se jejich šéf nevrátí z cesty, což je... ještě asi za měsíc. Pomož mi promluvit s Ricem, tebe poslouchá víc.

Ve chvíli, kdy zprávu odeslal, okamžitě dostal upozornění.

Anna: Žádný problém, pro tebe cokoliv.

Usmál se, když si přečetl její odpověď. Položil telefon na konferenční stolek a uvelebil se v obrovském křesle. Rozhodl se, že se tam na chvíli prospí, než půjde do svého pokoje. Brzy ho přemohl spánek.

Od vchodu se ozvaly blížící se kroky, ale Zeno byl příliš zabraný do spánku, než aby je slyšel.

Kroky zněly blíž a blíž a blíž, až matně zaslechl hlas Siri, který někoho vítal v domě. Ale než stihl otevřít oči, aby se podíval, kdo to je, ucítil, jak mu krk svírá obrovská ruka, jeho nohy byly pevně sevřeny mezi mnohem většíma nohama a cítil chladný kov zbraně přiložený přímo na svou... zbraň.

Zeno instinktivně rychle otevřel oči, připraven útočníka odrazit, ale v tu chvíli se setkal s uhrančivými tmavě šedými duhovkami, které na něj nebezpečně zíraly.

Tvář útočníka byla příliš blízko, než aby rozeznal jeho rysy, ale věděl, že jsou ostré i při pohledu z takové blízkosti.

Neobtěžoval se bojovat, nechtěl přijít o svého malého společníka tam dole a jeho babička od něj stále očekávala vnoučata. Nemohl ji zklamat.

„Kdo. Jsi.“ Hlas jeho útočníka byl tak hluboký, temný a velitelský.

Zeno byl rváč, ale z toho hlasu mu přejel mráz po zádech.

Ruka kolem Zenova krku se sevřela pevněji, ale on to vydržel; byl to rváč.

Soudě podle útočníkova vzhledu a sebevědomých činů to byl jeho šéf. A on se právě dostal do průšvihu se zjevně nebezpečným mužem tím, že si pohodlně hověl na jeho drahé kožené pohovce.

Vzpomněl si na slova komorníka Nicole, který mu říkal, ať se tu cítí jako doma; a podívejte, kam ho to dostalo; zrovna hrozilo, že přijde o svou nejcennější část těla.

Pečlivě zvažoval, jak na toho rozzlobeně vyhlížejícího muže nad sebou zareagovat. Nechtěl si s ním zahrávat.

„Váš chůvák, pane,“ dokázal Zeno odpovědět se zúženými dýchacími cestami.

„Ten chlap je ďábel!“ blesklo Zenovi hlavou.

Už teď ho nenáviděl.

„Kdo kurva jsi?!“

PRÁSK!

Na Zenovu tvář dopadla tvrdá rána, těsně vedle očí.

Sebastian se chtěl vrátit domů dřív, aby mohl vyhodit chůvu, kterou našli pro jeho syna.

Nečekal však, že uvidí chůvina přítele, jak si pohodlně leží na jeho pohovce, jako by byl doma.

A instinkty mu říkaly, že s tím mužem na jeho pohovce něco nehraje. Mohl to být špeh od jeho nepřátel.

S vetřelcem mu došla trpělivost.

„Odpověz mi!“ Sebastian Zena uhodil do rtů, až mu je rozsekl.

Měl štěstí, že mu nerozstřílel koule v momentě, kdy vešel, ale zdálo se, že se s ním ten zmetek pořád snaží hrát hry a považuje jeho laskavost za hloupost.

„Do prdele! Jsem váš chůvák!“ vyštěkl Zeno naštvaně a olízl si krev ze rtů.

Nebýt toho, že mu muž, který ho právě používal jako boxovací pytel, měl vyplatit obrovskou sumu peněz, bránil by se. Ale on to neudělal – a to ne nutně kvůli penězům, ale proto, že mu pořád mířil zbraní na jeho malého Zena.

„Tatínku! Nech Zena být!“ Ken seběhl ze schodů a odtlačil svého otce od Zena.

„Kdo je to, Kene?“ zeptal se Sebastian a posunul si syna za nohu, aby ho před Zenem schoval.

Zeno si sáhl na pohmožděnou tvář, když se zvedal z křesla.

Takhle si svůj večer opravdu nepředstavoval. Myslel si, že se šéf vrátí až za měsíc?

„Je to můj chůvák a můj nejlepší kamarád.“ Ken vyběhl zpoza otcových nohou, postavil se vedle Zena a chytil ho za ruku.

„Dobrý večer, pane. Jmenuji se Zeno Evander; chůvák vašeho syna.“ Zeno se narovnal a oficiálně se představil.

„Kdo vás najal?“ zeptal se Sebastian chladným tónem a tvrdě se na Zena zamračil.

Nelíbil se mu.

Zíral na to, jak jeho syn ochranitelsky drží toho cizince za ruku, jako by je pojilo nějaké hlubší pouto, které on nikdy nepochopí.

„Komorník Nicole, pane,“ odpověděl Zeno, zraněný a ponížený.

„Siri? Zavolej komorníka Nicole,“ přikázal Sebastian.

„Provedu, pane,“ odpověděla Siri.

Zanedlouho se k nim se skloněnou hlavou přiblížil komorník Nicole. Byl překvapený, že vidí šéfa v obývacím pokoji, všichni si mysleli, že má před sebou ještě měsíc.

„Vítejte zpět, šéfe,“ pozdravil komorník Nicole se skloněnou hlavou, když došel do obývacího pokoje.

„Vyplaťte mu plnou částku a dostaňte ho odsud,“ nařídil Sebastian a strčil zbraň zpět do pouzdra.

„Ano, šéfe,“ odpověděl komorník Nicole.

„Ne! Tatínku, to nesmíš udělat!“ Ken pevně objal Zenovy nohy, jako by tím mohl otcovu rozhodnutí zabránit.

„To je v pořádku, kámo. Někdy tě přijdu navštívit,“ pohladil Zeno chlapce uklidňujícím gestem po vlasech.

„Už máš dávno spát, Kennethu, mazej do pokoje,“ řekl Sebastian svému synovi chladně, odtrhl ho od Zenových nohou a vzal ho s sebou nahoru.

„Zmizte, než se vrátím dolů,“ zastavil se Sebastian a prohodil k Zenovi, aniž by se ohlédl.

Odnesl vzpouzejícího se Kena nahoru do jeho pokoje a nedbal na jeho protesty.

Sebastian nechtěl ve svém domě žádné cizince. Lidé, kterým dříve bezmezně důvěřoval, ho bez výčitek zradili; to ho zatvrdilo a vůči všem ho to učinilo ostražitým.

Než pro něj začal někdo pracovat, postaral se o to, aby prověřil záznamy jeho i jeho rodiny a udělal mu důkladnou prověrku. Dotyčný musel navíc podepsat závazek, že pokud Sebastian zjistí, že ho zradil, zapletl se do něčeho podezřelého, nebo dokonce choval nepřátelské myšlenky vůči němu či jeho synovi, zabije ho na místě bez dalších otázek.

Ale podívejte se, co se stalo během pouhých dvou měsíců, co byl pryč – přivedli si do domu potenciální hrozbu a svěřili jeho syna do péče neověřené osobě.

„Tatínku, prosím, nevyhazuj Zena,“ prosil Ken, když ho otec nesl do pokoje.

„Je to hrozba, Kene. Nemůžeme mu věřit. Zklamal jsi mě,“ řekl Sebastian svému synovi, když ho pokládal zpět na postel.

„Promiň, tati, ale-“

„Myslel jsem si, že jsi chytřejší, Kene. Cizím lidem se nedůvěřuje, ale ty jsi to udělal. Co kdyby se ti něco stalo?!“ zeptal se Sebastian. Snažil se ze všech sil ovládat svůj hněv, ale jeho syn stále cítil jeho potlačovanou zuřivost.

„Je mi to líto, tati,“ řekl Ken a zachumlal se hlouběji pod přikrývku.

Věděl, že když se jeho otec pro něco rozhodne, už to nelze změnit.

„Koupil jsem ti dárek, zítra ti ho dám. Dobrou noc, synku.“ Sebastian svého syna jemně pohladil po vlasech a odešel z pokoje.

„Pane Zeno, byla vám převedena částka jednoho tisíce dolarů, pro potvrzení si zkontrolujte poštu,“ řekl komorník Nicole Zenovi.

Zeno vzápětí obdržel upozornění, které potvrdilo to, co komorník Nicole řekl.

„Potvrzuji,“ řekl Zeno.

Měl by být na sto procent šťastný, ale jeho štěstí nebylo úplné kvůli způsobu, jakým odcházel.

S Kenem si už vytvořil pouto a bylo mu ho líto, že má tak ignorantského a nelaskavého otce. Nechápal, proč se k němu rodiče chovají tak strašně.

Šel nahoru pro své původní oblečení, ve kterém přišel, ale komorník Nicole mu řekl, ať si vezme všechno, co dostal. Udělal to.

Sebastian stál u okna a sledoval, jak bývalý chůvák jeho syna odjíždí na své motorce.

Nechápal, proč na hlídání jeho syna museli najít nebezpečného chlapa místo nějaké poslušné dámy.

Už nikdy nechtěl Zena vidět. Instinkty mu říkaly, že se s ním ještě něco semele.