Zeno seděl na lavičce v čekárně. Čekal, až na něj přijde řada, aby mohl jít k lékaři.

Potichu si podupával nohou o podlahu, jak začínal ztrácet trpělivost; čekal už hodinu, ale žádná sestra si ho nepřišla zavolat. Jen kolem něj procházely a volaly do ordinace jiné lidi.

Už zaplatil babiččiny účty za lékařskou péči, což pokryje následující dva měsíce, ale čas nebyl na jeho straně. Potřeboval si najít něco dalšího, co by mu vyneslo peníze na pokrytí těch budoucích.

Potřeboval si jen od lékaře potvrdit babiččin zdravotní stav a hned bude pryč; od té doby, co mu ji na další dva týdny zakázali vidět.

Byl hluboce zamyšlený nad tím, jak zase získá nějakou rychlou a pořádnou hotovost, a přemýšlel, jak se asi daří Kenovi. Byl pořád smutný?

Byla prostě smůla, že malý chlapec dostal za otce ďábla. S ním se už nikdy nesmí zaplést. Ani s pistolí u hlavy.

Už to byl týden, co to sídlo opustil.

Mohl si jen povzdechnout a doufat, že ten malý chlapec najde v jeho nepřítomnosti nějakou útěchu.

„Pan Evander?“ zavolala sestra se zdravotní kartou v ruce.

„Ano, to jsem já.“ Zeno vstal z lavičky, aby na něj sestřička lépe viděla.

„Pan doktor vás teď přijme,“ oznámila mu a odešla.

Konečně.

Přistoupil ke dveřím ordinace a zaklepal. Ozvala se tichá odpověď vybízející ho, aby vstoupil.

„Dobré ráno, doktore Ezro,“ pozdravil Zeno, když vešel do ordinace.

„Dobré ráno, Zeno. Posaďte se, prosím,“ odvětil doktor Ezra.

„Jak se daří mé babičce?“ zeptal se Zeno přímo a nechodil kolem horké kaše.

Byl dost chlap na to, aby si vyslechl informace o babiččině zdravotním stavu. Dobré nebo špatné, chtěl to slyšet.

Doktor Ezra si sundal brýle, položil je na stůl a povzdechl si.

„Vaše babička je po většinu času stabilizovaná, ale v posledních třech týdnech jsme si začali všímat, že její svaly v důsledku nepoužívání atrofují,“ vysvětloval doktor Ezra klidně.

„Co to znamená?“ zeptal se Zeno.

„Znamená to, že její svaly začaly ubývat v důsledku nedostatku pohybu, lokomoce, podvýživy a nemoci. A kvůli tomuto stavu začala hubnout,“ odpověděl doktor Ezra upřímně.

„Můžete ji léčit, že ano?“ zeptal se Zeno s nadějí.

„Nemusíte se bát, to je u pacientů na JIP a v kómatu běžné. Zahájili jsme neuromuskulární elektrickou stimulaci. Časem se tím atrofie vyléčí,“ řekl doktor Ezra.

„Obávám se ale, že to udělá pořádnou díru do vašeho rozpočtu. Možná...“

„To je v pořádku, doktore, nějak to zvládnu. Jen se prosím postarejte, aby dostala tu nejlepší možnou péči,“ odvětil Zeno.

„Dobře, Zeno. Všechno bude v pořádku,“ řekl doktor Ezra a věnoval mu vřelý úsměv.

„Dobře, doktore. Děkuji,“ řekl Zeno a vstal.

„Brzy na shledanou, Zeno,“ rozloučil se s ním doktor Ezra, než Zeno vyšel z ordinace.

Když Zeno vycházel z nemocnice, přemýšlel o slovech doktora. Nebyl zdravotník a ve skutečnosti úplně nechápal všechno, co mu doktor řekl, ale záleželo mu jedině na tom, aby byla jeho babička v pořádku.

Udělal by cokoli v lidských silách, aby mu znovu mohla věnovat ten svůj vřelý a milý úsměv.

Důvěřoval doktoru Ezrovi jakožto mladému a schopnému lékaři, nejlepšímu v zemi, a věřil, že jeho babička je v dobrých rukou.

Zeno projížděl na své motorce neustále rušnými newyorskými ulicemi, až dorazil do osamělé a nebezpečně vyhlížející čtvrti. Ostatní vozidla touto oblastí jen rychle projížděla, ale on pokračoval dál a zajížděl se svou motorkou hlouběji do jejích útrob.

„No tak, chlape, Rico je ze všech těch prodělků už skoro mrtvej,“ Will už na něj čekal před budovou.

„Rage, jo?“ zeptal se Zeno a ukázal na nový nápis visící na střeše budovy, když sesedal z motorky.

„Věř mi, že nechceš vědět proč,“ zavrtěl Will s uchechtáváním hlavou.

Zeno pokrčil rameny a následoval Willa dovnitř. Pokud se Rico rozhodl ten podzemní boxerský klub nějak pojmenovat, musel k tomu dostat od majitele povolení.

Zeno si vždycky lámal hlavu nad tím, kdo může takovýto byznys vlastnit tak veřejně, aniž by se bál odhalení úřady. A teď mu navíc dali jméno, a to dost odvážné: Rage.

„Á! Zeno, chlapče! Díky bohu, že jsi zpátky!“ Rico vstal ze židle a Zena pevně objal.

Zeno ho lehce poplácal po zádech a nenápadně od něj poodstoupil. Na takovou blízkost od toho chamtivého muže nebyl zvyklý, připadal si divně.

Každý věděl, že je Rico hrabivec. Zeno tušil, že ten zájem není o něj, ale spíš o peníze, které na něm vydělá.

„Díky,“ pronesl Zeno.

„Tak dobrá, chlapci. Ke každému z vás je přiřazen jeden z nováčků. Vyberte si svého oblíbence a naučte ho základy, pak se připravte na dnešní zápasy. Přijde Nicholas,“ řekl Rico a odmítavě na ně mávl rukou.

„O co mu jde?“ zeptal se Zeno.

„O prachy, o co jinýho?“ pokrčil Will rameny.

„Ne, chlape, nemyslel jsem toho dědka. Myslel jsem toho Nicholase, co o něm mluvil. Co ten má za lubem?“ zeptal se Zeno znovu.

Will si myslel, že se ptá na Rica, takže mu to musel vysvětlit lépe.

„Aha, haha! Myslel jsem, že mluvíš o tamtom,“ Will ukázal palcem za sebe.

„Ne, vole,“ zavrtěl Zeno hlavou.

„Nicholas. Netuším, o co mu jde. Někdo říká, že tohle místo vlastní, jiní tvrdí, že si chce koupit zápasníka, a další zas, že dělá pro majitele. Víš co, pomáhá mu hledat špehy,“ vysvětloval Will, zatímco vcházeli do šatny, aby se převlékli do boxerského oblečení.

„Uff,“ Zeno si schoval obličej do dlaně.

Odpověď, kterou dostal, byla ještě zmatenější.

„A která varianta je podle tebe pravdivá?“ zeptal se Zeno.

„Nevím, chlape, a ani mě to nezajímá. Rozhodni se sám, který pohádce chceš věřit. Je to na tobě,“ Will poplácal Zena po rameni, došel ke své skříňce a odemkl ji.

Zeno si odemkl svou skříňku a vytáhl z ní černé boxerské rukavice, chránič na zuby a červené trenýrky, ve kterých normálně boxoval.

„Uvidíme se tam,“ houkl Zeno na Willa, který ještě seděl na lavičce a zavazoval si botu.

Zeno uviděl Annu stát mezi dvěma chlápky, kteří vypadali skoro stejně, jen s tím rozdílem, že jeden se zdál vyšší a ten druhý nosil brýle.

„Ach můj bože! Zeno!“ Anna se mu vrhla do náruče.

Zeno ji objal a zvedl ji kousek od země.

„Vítej zpátky,“ řekla Anna.

„Díky, Anno. Kdo je to?“ zeptal se a ukázal na ty dva podobně vyhlížející chlápky za Annou.

„Ou, hej! Pojďte sem! Představte se,“ pokynula Anna chlapcům rukou.

„Ahoj, já jsem Thomas a tohle je můj bratr, dvojče, Jeremiah. Jsme tu noví. Rico říkal, že dneska dostaneme výcvik,“ představil se jeden z nich.

Ten, který se představil, byl o něco menší, ale to bylo téměř zanedbatelné. Oběma bratrům bylo něco málo přes dvacet. Měli tmavé vlasy, hnědé oči, tenké rty a ostře řezané čelisti. Byli to celkem fešáci.

„Čau,“ hlesl Jeremiah tiše.

„Nazdar. Tome a Jerry, já jsem Zeno,“ pronesl Zeno.

„Tom a Jerry! Pfft! Trefa do černýho, chlape,“ Anna se předklonila a nahlas se rozesmála. Chytila se Zenova ramene, aby se podepřela, a dál se smála.

„Jsem Jeremiah, ne Jerry,“ opravil ho Jeremiah s kamennou tváří.

„Fajn. Takže, který z vás půjde se mnou?“ zeptal se Zeno, nasazoval si boxerské rukavice a zcela ignoroval Jeremiahův nevrlý přístup.

Anna popotáhla nosem a utřela si slzy, které jí vyhrkly z očí, jak se hrozně smála.

Všimla si Jeremiahova výrazu a rozhodla se, že se svými vtípky prozatím skončí.

„Co se děje, Thomasi, Jeremiahu?“ zeptal se Will, když přistoupil ke skupince.

„Klídek, brácho,“ pošeptal Thomas svému bratrovi, když uviděl, jak se k nim Will blíží.

„Nic! Já asi půjdu s Willem. Měj se!“ prohodil Thomas k bratrovi a pak Willa odtáhl pryč.

„Tak se uvidíme později, šampione,“ vtiskla Anna Zenovi pusu na tvář a odešla.

Jeremiah a Zeno tam několik vteřin stáli, pak se Zeno otočil a vešel do ringu.

Neměl čas na prázdné tlachání a byl rád, že si Thomas vybral Willa. Nevěděl, jestli by dokázal držet krok s jeho veselostí. Tenhle byl alespoň tichý a nebylo nutné vést všelijaké nezávazné konverzace.

Jeremiah si povzdechl a následoval Zena do boxerského ringu.

„Takže, budeme... Nasaď si rukavice, Jerry,“ řekl Zeno, když viděl Jeremiaha, jak se ležérně opírá o provazy.

„Jsem Jeremiah,“ opravil ho Jeremiah zamračeně.

„Podívej, já tu jen poslouchám rozkazy. Takže jestli se nechceš nechat prověřit, tak jdi domů, Jerry,“ řekl Zeno, podlezl provazy a zamířil rovnou ke svému boxovacímu pytli, aby potrénoval na svůj dnešní zápas.