„Susano,“ zanaříkala Alcee do mobilu, zatímco klečela pod stolem jednoho z administrátorů v patře vyššího managementu, „já na tohle nemám čas.“

„Tak si ho udělej.“

Neustálé nároky jejích přátel na její čas byly něčím, kvůli čemu se ustavičně dohadovaly. Zatímco ony byly pod ochranou svých rodin, ona byla bez ní a zdálo se, že holky pokaždé zapomínají na to, že riskuje život pokaždé, když vyjde ze dveří. Život nebyl tak snadný, když jste byli bývalá *principessa* a ulice věděla, že Donu Marianimu je jedno, jestli žijete, nebo jste mrtví.

„Nemůžu. Dneska mám přesčas.“

„Vykašli se na to.“

„Na rozdíl od tebe, která má pořád svůj svěřenecký fond,“ zabručela, když zapojovala HDMI kabel, a povzdechla si, „já musím pracovat.“ Neustále ji pronásledoval strašlivý strach, že jí dojdou peníze a ona nebude mít z čeho zajistit Antera.

„Máš peníze v bance!“

„To jsou úspory pro případ, že se něco stane a já přijdu o práci, onemocním, budu mít nehodu, nebo všechno dohromady. Moje železná rezerva chrání mě a mou rodinu. Díky mé práci máme co jíst a kde bydlet.“ Vycouvala zpod stolu a postrčila si brýle, které jí sklouzly z nosu, zpátky na místo. Svalila se do židle, zapnula počítač na stole a čekala, až naběhne.

„Alcee, musíš taky trochu žít.“

„Hele, já teď pracuju. Než budu moct jít po šichtě domů, musím nastavit ještě šest dalších počítačů. Moc ráda bych se soustředila na svůj úkol.“

„Pracuješ moc tvrdě. To pro tebe není dobré.“

„Pracuju přesně tak tvrdě, abych zůstala naživu a mimo otcův hledáček, Susano.“

„Máš u mě dluh.“

„Jak to? Na jaké planetě z toho, že odmítnu pozvání na večeři, která má být dvojité rande, potažmo rande naslepo pro mě, vyplývá, že ti něco dlužím? To přece nedává žádný smysl.“

„Nevím jak, ale prostě mi to dlužíš. Jednou to dvojité rande zkrátka podnikneme, tak to přestaň odkládat.“

„Jak myslíš,“ zavěsila telefon, pak začala psát na klávesnici a s potěšením sledovala, jak systém nabíhá a bezchybně běží. Jeden hotový. Zbývá šest.

Když před šesti lety odešla z domu rodičů, nebo přesněji, když ji otec vyhodil jen v tom, co měla na sobě, protože byla rodině pro ostudu, podařilo se jí postavit na vlastní nohy poměrně rychle.

Získala místo jako všeobecný IT specialista hned po vysoké škole ve velké bezpečnostní firmě na Manhattanu a dokázala si vybudovat slibnou kariéru. Jediný zádrhel nastal před třemi lety, kdy firma změnila majitele a celou ji sakumprásk odkoupila rodina Lozanových. Celé měsíce se děsila, že si na seznamu zaměstnanců všimnou jejího příjmení a vyhodí ji, nebo hůř, že ji rovnou zabijí.

Jenže i přes onen prodej noví majitelé za ty tři roky, co firmu vlastnili, do budovy ani nevkročili. Podle firemních klepů byli naprosto spokojeni s tím, jak současný prezident firmy věci řídí.

Současného prezidenta společnosti, Kylena, najal předchozí generální ředitel. Kylen byl bývalý člen Navy SEALs, který najímal převážně muže a ženy, s nimiž sloužil v armádě, nebo ty, které mu někdo spolehlivý doporučil. Alcee, kterou najal předchozí generální ředitel, zůstala jednou z mála výjimek, přijatou na doporučení jednoho z jejích univerzitních profesorů. Prošla prověřovacím procesem, kontrolou trestního rejstříku, a ani její příjmení jim nezabránilo ji zaměstnat. Bývalý generální ředitel si ji vzal pod svá křídla a udělal z ní takřka svou čestnou vnučku. Věděla, že když odcházel do důchodu a firmu prodal, trval u Kylena na tom, aby si ji v týmu nechal.

Zdálo se, že noví majitelé předpokládali, že si současný prezident společnosti ponechal na místech zaměstnance, kterým věří, a tak během transformace firmy po prodeji rodině Lozanových o její jméno nikdo ani slovem nezavadil. Pan Kylen Burgess zůstal na pozici prezidenta a rodina Lozanových se do toho nikdy příliš nevměšovala.

Věděla, že sem jezdí na zasedání správní rady a podobně, ale ona byla tím, čemu skupina z vyššího managementu říkala trol. Ona a dalších šest IT specialistů přebývalo ve spodních patrech firmy, kterým zbytek zaměstnanců s oblibou přezdíval pekelné útroby. Jí osobně ta přezdívka přišla vtipná, protože podle její italské katolické výchovy mělo být v pekle horko, ale na patře s počítačovými laboratořemi byla větší zima než ve zbytku budovy.

Ušklíbala se pro sebe nad tou myšlenkou, když k ní přišel jeden z jejích kolegů a už z dálky nespokojeně reptal. „Co se děje, Tanku?“

Tank byl jedním z vojensky vycvičených ajťáků a rovnou velitel jejich oddělení. Podléhal přímo Kylenovi. Svému jménu dělal čest i co do velikosti, ale obvykle to byla něžná duše, která si raději spokojeně seděla za stolem a cvakala do klávesnice.

„Všichni ti zkurvení hlavouni jsou nahoře. Kylen mi oznámil, že se generální ředitel stěhuje ze své kanceláře v Evropě sem do New Yorku. A oznámil mi to teď, jakože zrovna v tuhle vteřinu, místo aby mi dal, však víš, echo s předstihem, abych se na tu sračku mohl aspoň připravit.“

Cítila, jak se jí žaludek propadl až do pat. Tím, že vůbec pomyslela na rodinu Lozanových, to naprosto zakřikla.

„Generální ředitel?“

„Torquato Lozano.“

Do prdele. Bude zvracet. Vyzvrací se obloukem na celou tu stolní sestavu, kterou právě zapojila.