Rychle se snažila vybavit pracovní stůl dvěma monitory, ergonomickými klávesnicemi a nejmodernějším notebookem se všemi možnými vychytávkami, co se týkalo tiskáren, reproduktorů a veškerého dalšího příslušenství.

Čím déle pracovala, tím víc si uvědomovala, že musí dát okamžitě výpověď. Pracovala tu už o tři roky déle, než měla. V okamžiku, kdy firma změnila majitele, a to navzdory fámám, že se generální ředitel zdržuje v Itálii a hodlá si tam ponechat základnu, si měla začít hledat místo jinde. Ukolébavalo ji naprosto falešné bezpečí plynoucí z představy, že je nejlépe schovaná přímo pod nosem nepřítele.

Klapání podpatků po dlážděné podlaze, které se neúprosně blížilo jejím směrem, ji donutilo se přikrčit. Vzápětí uslyšela Tanka, jak tlumeně utrousil: „To mě poser.“ Podívala se do otevřených dveří ředitelovy kanceláře, kde tenhle obrovský muž zrovna pracoval, a viděla, jak jím projelo zachvění hrůzy, jen uslyšel tu blížící se ženu ještě dřív, než ji vůbec spatřil.

Ženino brblání v italštině a neustálý proud nadávek na to, jak je personál neuvěřitelně pomalý a jak jsou Newyorčané nekulturní, rozbušilo Alcee krev ve spáncích. Najednou se musela z plných sil nutit do toho, aby neprozradila, že tím jazykem mluví taky. Místo toho sklonila hlavu a rozmotávala dlouhý kabel. Pokud s tou ženou nezačne mluvit, možná ji nechá na pokoji. Tahle naděje měla ovšem neuvěřitelně jepičí život.

„Dohlédněte na to, ať mi ty kabely nepřekážejí v cestě a nezakopnu o ně.“ Ženin ječivý hlas přejel Alcee mráz po zádech.

„Ano, paní,“ přikývla a nezvedla zrak, aby nenavázala oční kontakt. Podržela v ruce svorku, která kabely schová a bezpečně připevní zespodu ke stolu. „Díky tomuto se vám nebudou plést pod nohy.“

„Ach jo, jak dlouho vám to ještě bude trvat?“

„Dalších třicet minut, maximálně čtyřicet.“

„To je naprosto nepřijatelné. Chci to mít hotové do patnácti minut.“

Alcee střelila pohledem k Tankovi u vedlejšího stolu, který frustrovaně stáhl rty do úzké linky. Cítila z tónu té ženy stejnou zlou předtuchu a tušila, že se jí odpověď vůbec líbit nebude. „Obávám se, že to není možné.“

„Tak to zařiďte, aby to bylo možné.“

„A co když to nedokážu?“

„Pak máte padáka.“

Pohled, který tentokrát vrhla na Tanka, ho donutil se okamžitě narovnat a připravit se vystartovat k ní. Věděla, že si toho jiskření v jejích očích nemohl nevšimnout. Tahle ženská jí právě dala kartu „Opustit vězení“ zdarma, a ona v životě neprohrála žádnou partii Monopolů. Chystala se tu malou kartičku popadnout a nekompromisně s ní zdrhnout.

„Ne, ne, ne, Cee, dovol mi ti s tím pomoct.“ Tank se pohnul mnohem rychleji, než by muž jeho objemu měl, zvedl se od stolu, který připravoval, aby jí přispěchal na pomoc.

„Vy jí pomáhat nemůžete. Musíte dokončit zapojení pro pana Lozana. Potřeboval svou kancelář už před několika hodinami. Místo toho teď musí pracovat u nepohodlného stolu.“

Měla silný přízvuk a Alcee byla přesvědčená, že ho navíc schválně přehání, protože věděla, že by mohla dělat naprosto totéž, kdyby chtěla. Navzdory tomu, že zněla většinu času tak americky jako tradiční jablečný koláč, kdyby teď byla Alcee v Itálii, splynula by s rodinou tak dokonale, jako by zemi nikdy neopustila. Ta žena se snažila chovat, jako by byla lepší než oni jen kvůli svému italskému původu. O to víc chtěla Alcee prostě odejít. Falešná mrcha.

„Dávám vám patnáct minut, nebo jste skončila.“ Žena po ní střelila zlověstným pohledem.

Alcee vstala od stolu, ignorovala Tankovo zanaříkání a upustila kabely na zem. „Nemusíte mě vyhazovat. Dávám výpověď. „Ciao, stronza,“ hluboce se uklonila v pase a otočila se na Tanka se samolibým úšklebkem. „Zavolej ochranku, ať mě vyzvedne u mojí skříňky, protože protokoly nařizují vyprovodit každého vyhozeného zaměstnance nebo toho, kdo dá výpověď, ven z budovy.“ Uvažovala, že by ke své skříňce radostí rovnou odskákala.

„Ne, Alcee, nemůžeš dát výpověď,“ běžel za ní.

Ta druhá žena nevěřícně mrkala, jako by snad čekala, že se Alcee bude hádat a pokusí se si své pracovní místo za každou cenu udržet. To si ta ženská opravdu myslela, že bude škemrat? Ani omylem. Byla z rodu Marianiů. A Marianiové neškemrají. Možná už nebyla otcovou *principessou*, ale to jméno na rodném listě měla zaryté hluboko ve své DNA. Její hrdost jí proudila v žilách silněji než jakákoli jiná z jejích vlastností.

Když zrovna mačkala tlačítko výtahu, vycházel ze zasedačky Kylen. „Tanku, kam jdete? To zapojování ještě nemůže být hotové.“

„Tahle ledová princezna tamhle vyhodila Alcee, protože Alcee řekla, že potrvá ještě třicet až čtyřicet minut, než s tím zapojováním stolu skončí. Snažím se ji odprosit, aby neodcházela. Genevra to chtěla do patnácti minut, což je prostě nemožné. A to není všechno. Samotné fyzické zapojení lze zvládnout za třicet nebo čtyřicet minut, ale pak se ještě musím dostat do toho počítače a nastavit ho podle standardů naší firmy. Kdyby se jim nerozbily notebooky, v téhle situaci bychom vůbec nebyli, ale pan Lozano dal jasně najevo, že jeho osobní počítač se s byznysem spojovat nesmí, a ten, který si přivezl z Itálie, byl zničený při té dnešní odpolední autonehodě.“ Zamumlal si pod fousy něco o kulkách v notebooku, z čehož Alcee ztuhla páteř. „Stavíme pro ně dva úplně nový systémy a ona má nemožný požadavky. Hnali jsme se, co to jen dalo. Sama Alcee měla dneska večer připravovat nový upgrady pro marketingový oddělení a museli jsme to přesunout na zítřek. Domluvil jsem na zítřejší šestou ráno směnu, aby někdo udělal to, od čeho jsme Alcee odtáhli z přízemí.“