S povzdechem sleduji, jak ti tři opouštějí dům. „Do prdele,“ zakleji, když vstanu a vypnu sporák. Skvělé, teď se mi na plotně připálil hovězí guláš a porušila jsem své pravidlo, že před Rose nebudu mluvit sprostě. Tohle bude později otrava čistit.

„Mami?“ zašeptá Rose teď, když už je to bezpečné.

„To nic není,“ snažím se ji utěšit.

„Kdo dvojčata?“ ptá se Rose.

Věděla jsem, že si moje chytrá holčička všimla, jak jsem při zmínce o nich ztuhla.

„To jsou naši budoucí alfové smečky Měsíčního kamene, naší smečky. Jejich otec, náš současný alfa, chtěl, aby si před převzetím vedení našli svou družku,“ vysvětluji, ačkoliv vím, že většině z toho nebude rozumět.

„Vůdci?“ zeptá se, když vstává. Rose zvedne ruce a naznačuje, že chce, abych ji pochovala.

Usměji se a udělám, co chce. „Ano, ta dvojčata jsou dobří muži,“ zašeptám. Alespoň doufám, že jsou to stále dobří muži. Kamarádila jsem se s nimi oběma, když jsme všichni chodili na základní školu, a to až do chvíle, kdy mě donutili zůstat zamčenou. Připadám si až moc jako Locika. Mé myšlenky zabloudí k dvojčatům a k tomu, když jsem je poprvé potkala.

Vzpomínka

„Hej!“ křikne na mě nějaký kluk, když jdu ke škole.

Byl to první den v první třídě. Prosila jsem maminku, aby mi zapletla vlasy. Hodně brblala, ale cop mi dopletla, než mě poslala ze dveří. Cestou do školy jsem si do vlasů uvázala stužku. Ta stužka byl dárek od babičky Rose. Dala mi modrou stužku a říkala, jak mi ladí k očím.

Takže tady jsem byla, kráčela jsem ke smečkové škole. Moje matka se rozplývala nad tím, jak moje malá sestřička nastupuje do školky. Naložila sestřičku do autosedačky a odvezla ji do školky na druhém konci území smečky. Můj malý mozeček vždycky zajímalo, proč jsou na opačných stranách. Ale byla jsem jen dítě a mohla jsem se jen divit.

Ušla jsem několik bloků, než bylo mé přemítání přerušeno.

„Hej!“ křikne na mě Markus znovu.

Ignoruji ho. Tatínek s maminkou říkali, že se s nikým nesmím bavit. Nechtěla jsem rodiče naštvat.

„No tak,“ řekne druhý kluk. Vypadá úplně stejně jako ten první. Musí to být dvojčata. Ten druhý vrhne na prvního pohled.

„Ne, já si chci najít novou kamarádku!“ řekne ten první, zakoření na místě a zírá na mě.

Zastavím se, když ti dva mluví.

„Nesmíme přijít pozdě,“ hubuje ten druhý svého bratra. Má černé a rovné vlasy. Má zelené oči, které vypadají jako drahokam na matčině prstenu.

„Nepřijdeme, když půjde s námi!“ řekne pyšně ten první. Taky má černé vlasy, ale mírně se mu vlní. Jeho oči taky vypadají jako drahokam, ale ten jeho měl zlaté skvrnky.

„Nemám se s nikým bavit,“ zamumlám.

„Ale my jsme tvoji kamarádi a budoucí alfové!“ vyhrkne chlapec, jako bych vyslovila nějaký zločin.

„Představ se,“ okřikne ho bratr.

„Jasně! Já jsem Markus, nebo Mark, a tohle je můj starší bratr Calyx,“ pronese vesele.

Kývnu hlavou v mírné úkloně. Maminka mi říkala, že mám mít k vůdcům smečky respekt.

„Takže?“ zeptá se Markus a na něco čeká.

„Takže co?“ zeptám se na oplátku, zmatená, co chce vědět.

„Jak se jmenuješ?“ zeptá se Calyx upřeně.

„Amalie,“ zašeptám, nejistá, jestli se vůbec s dvojčaty smím bavit.

„Amy Lee?“ zeptá se Markus zmateně.

„Amalie,“ pronesu hlasitěji a s větším důrazem.

„Ama, to se mi líbí!“ vykřikne Markus a pověsí se mi na ruku. „Ty, já a Cal budeme nejlepší kamarádi navždycky!“

„Přijdeme pozdě,“ zamumlá zase Calyx a znovu vyrazí ke škole.

„Pohněte, vy dva,“ křikne další kluk z domu o blok dál.

„Už jdeme a našli jsme si novou kamarádku!“ křikne Markus a táhne mě za ruku k tomu dalšímu klukovi.

„Ahoj, já jsem James!“ představí se ten nový. „Dělejte, do školy nám zbývá ještě jeden blok. Nemůžu uvěřit, že jste přesvědčili rodiče, aby vás nechali jít do školy pěšky.“

Vypustila jsem ty tři kluky z hlavy, jak se tam bavili. Zírám na svou ruku, kterou Mark stále svírá, abych nezůstala pozadu. Vyjukaně zamrkám, když ucítím, jak mě Calyx chytne za druhou ruku. Nepodíval se na mě, ale šel dál.

Konec vzpomínky

Chybí mi. Oba mi hrozně moc chybí. Roky jsem si přála, aby mě dokázali najít. Modlím se k bohyni, aby, až převezmou smečku, stále cítili mé pouto a přišli si pro mě. Tedy, jestli jim na mně ještě záleží. Už jsem nezvěstná sedm let.

Jsem v izolaci už sedm let. To datum bude přesně sedm let na narozeniny dvojčat. Snažím se o tom moc nepřemýšlet. Kdybych to udělala, začnu se v tom utápět. Proč by mě rodiče vzali ze školy pár měsíců předtím, než jsem dostala svého vlka? Většina dostane vlka v den svých šestnáctých narozenin, ale já z nějakého důvodu dostala Beren o pár měsíců dřív. Zbývaly by jen o něco víc než dva roky, než bych dokázala najít svého druha. Ne, touhle myšlenkovou cestou se vydat nechci.

‚Pomůžou nám,‘ souhlasí Beren z celého srdce.

‚Jo, za týden, až si vezmou svou vyvolenou družku,‘ konstatuji, srdce mě bolí při pomyšlení, že by si vzali vyvolenou družku. Neměla jsem právo se tak cítit.

‚Dřív!‘ zavrčí.

‚Podívej, zapomněli na mě v den, kdy moji rodiče řekli, že jsem utekla ze smečky,‘ zavrčela jsem nazpátek. Nemělo to cenu. Beren byla neústupná, že jsou naši. Hádala jsem se s ní, jak to může vědět. Přišla až poté, co mě zavřeli, a od té doby jejich pach nikdy nezachytila. Beren se mnou bojovala a tvrdila, že oni ví, že tu stále jsme.

„Mami, mám hlad,“ zašeptala Rose do mých vlastních blond kudrlin.

„Dobře, Poupátko,“ zašeptala jsem, když jsem ji posadila ke stolu. Naplnila jsem misku pro nás obě a posadila se ke stolu.

Rose neztrácela čas a vylezla mi na klín. Dětská židlička tu nebyla, takže mi musela sedět na klíně. Pomalu jsem ji krmila sousty guláše. Rose si s požitkem broukala. Jemně jsem se usmála a vlepila jí pusu na temeno hlavy.

„Prosím, zachraň ji,“ zašeptala jsem k měsíční bohyni.