Pohled Kaie

„Páni.“ Devon si nás tři přeměřil pohledem, opřel se o opěradlo židle a ušklíbl se. „Vám třem to tohle krásný ráno teda sekne.“

Ze tří různých lidí se vzápětí ozvalo trojí sborové zanaříkání, ovšem ze tří naprosto odlišných důvodů.

Joshua, zrzavý sukničkář z naší party, kterého si každý hned všiml kvůli jeho neobvyklé barvě vlasů, ukázal Devonovi prostředníček, než si položil hlavu zpátky na stůl. „Jdi do prdele, kámo! Málem jsem měl infarkt! A k tomuhle se jako vracím?“

Ukázalo se, že ženě, se kterou včera v noci odešel domů, bylo sotva osmnáct a její otec byl poručík. Takže bylo docela jisté říct... že zbytek noci strávil útěkem před poldama a nakonec vyvázl se ‚zdvořilým‘ varováním, aby se k jeho dceři už nikdy nepřiblížil, ‚jinak‘... no, jsem si docela jistý, že nikdo z nás nechce vědět, jak ta věta skončila.

Pokud šlo o Colea, ten ležel na stole s hlavou v dlaních a pořád se vzpamatovával ze smrtelné kocoviny. Netušil jsem, jestli má ty svoje odbarvené blonďaté vlasy v takovém nepořádku kvůli tomu, že si za ně celou dobu tahal, nebo jestli si je dnes ráno kvůli kocovině zapomněl učesat.

A v neposlední řadě... tu byl s červenýma očima a nedostatkem spánku, můj maličkost.

„Hned bych si to s tebou rozdal... kdybys mě nechal.“

Poté, co se můj gay spolubydlící zachoval tak laskavě a vypustil tenhle vtip, než svým chrápáním ohlásil úsvit... ztratil jsem veškerou vůli spát, protože:

A. Nepřišlo mi to ani trochu vtipné.

B. Nepřišlo mi to kurva ani trochu vtipné.

C. Dělal si přece srandu... že jo?

„Hej De,“ otočil se Cole na Devona a s přimhouřenýma očima si ho odshora dolů změřil. „Jak to, že nevypadáš ani trošku, že bys měl kocovinu? Včera večer jsi vypil spoustu whisky.“

„Zase tolik toho nebylo a šel jsem domů a v noci si pěkných pár hodin pospal.“ Devon pokrčil rameny. „Dokonce jsem vám na hodině udělal zápisky. Takže pokud si je chcete zkopírovat... kupte mi oběd.“

Všichni jsme současně zanaříkali a položili hlavu zpátky na stůl.

Pokud jsme se ohledně Devona něčeho děsili... byl to fakt, že ten chlap měl bezedný žaludek a dokázal sežrat celého koně, aniž by přitom jedinkrát mrkl. A to, že měl neuvěřitelný tělo, který ladilo k jeho sto devadesáti třem centimetrům výšky, bylo jako sypat sůl do rány.

Ale na jeho obranu, byl to předseda boxerského klubu a v několika školních i vysokoškolských soutěžích vyhrál medaile. To, že naše parta měla na Facebooku obrovskou fanklubovou základnu a několik fanouškovských stránek věnovaných každému z nás, bylo částečně díky tomu, že Devon postoval fotky z posilovny bez trička a občas nás nutil dělat to samé.

„Fajn.“ Cole a Josh řekli naráz. „To je fuk!“

„Dělal jsem si poznámky.“ Řekl jsem jim, než jsem se podíval dolů do svého sešitu a znovu zasténal. „Myslím.“

Do prdele! Odkdy se moje písmo stalo nečitelným i pro mě samotného? Nedostatek spánku vůbec nebyl tak roztomilý, jak se z toho filmy snažily udělat. Viděl jsem rozmazaně a cítil jsem se, jako bych mohl kdykoliv omdlít. Kdybych ráno neměl v kávě pět panáků espresa, už bych asi usnul. Takhle jsem ale prostě nemohl přestat třást nohama.

„Fajn, fajn!“ Devon si povzdechl. „Slituju se nad váma, ale jenom pro dnešek. Pojďme už na oběd. Mám hlad.“

„A kdy ty hlad nemáš?“ zeptal se Joshua a zvedl se ze židle, stejně jako ostatní... než se všichni otočili mým směrem. „Jdeš taky?“

„Jo...“ povzdechl jsem si a taky vstal.

„Hned bych si to s tebou rozdal... kdybys mě nechal.“

Sakra! Proč se mi ta jeho slova pořád ozývala v hlavě jako nějakej zaseklej kazeťák?

„Co chcete k obědu? McDonalds nebo Subway?“ zívl Joshua, když jsme nastoupili do výtahu, abychom sjeli do přízemí, a my všichni synchronně zívli s ním, než jsme ho probodli vražednými pohledy.

„Ne! Mně stačí cokoliv, co mají v menze.“ Cole smetl ze stolu jakékoliv návrhy jít na oběd ven, přestože jsme měli další přednášku až ve dvě.

„Počkat, počkat,“ zamračil jsem se na něj. „Ty ses právě vzdal cesty do McDonald's! Co to s tebou sakra je?“

„Do prdele s váma, idioti!“ zaklel. „Zapomněli jste snad, co je dneska za den?“

„Začátek třetího ročníku?“ řekl jsem společně s Devonem, který zamumlal: „První den novýho semestru?“

„Přesně!“ Cole zavrtěl hlavou. „A co to znamená?“

My čtyři jsme se na sebe podívali dost divně, než nám to konečně došlo.

„Sakra! Prváci!“

„A čerstvý nový holky!“ zazpíval Cole jako úchylák, když se dveře výtahu otevřely a on z něj doslova vyhopkal. „Pojďme do menzy, než nám ty dobrý někdo vyfoukne!“

„To vážně mluví o ženských, jako by to byl nějaký dobytek?“ Přimhouřil jsem oči na jeho blonďatou hlavu a doufal, že aspoň jednou opravdu uklouzne a spadne na hubu. Kdyby měl aspoň takové nadšení, když došlo na skupinové projekty, místo aby všechnu práci nechával na nás ostatních...

„No... ale něco na tom vlastně je.“ Joshua, čerstvě se zlomeným srdcem po včerejší noci, šel hned za Colem, zatímco Devon a já kráčeli pomaleji a nechtěli jsme, aby si nás ostatní spojovali s těmi dvěma hlupáky, co poskakovali vpředu.

Menza byla jako obvykle narvaná k prasknutí, k čemuž se přidali i studenti z jiných fakult, zvlášť ti, kteří v tuhle denní dobu neměli přednášky. Takže s ohledem na příliv prváků a jejich nových obdivovatelů to obrovské množství lidí vlastně nebylo žádným překvapením. Bylo ale... nesmírně překvapující, když mě Cole najednou plácl do ramen a Devon si stoupl přede mě, jako by mi chtěl zakrýt výhled.

„Co to sakra?“ Nevěřícně jsem se podíval na Colea a mnul si rameno. „Co se to s váma dvěma děje? Pohněte se, nebo všechna místa zmizí!“

„No...“ Devon zaváhal, ale Cole ho odstrčil z cesty.

„Ale zmlkni!“ odfrkl si Cole. „Kai už má nad Ruby dávno mávnutý rukou. Není šance, že z něj dostane jakoukoliv reakci.“

„Cože?“ Zmateně jsem se rozhlédl, abych zjistil, o čem to mí přátelé mluví, ale dokud mi v cestě stál Devon... nečekal jsem, že to zjistím, jestli tam prostě zůstane stát.

„Fajn!“ Devon si povzdechl a konečně ustoupil stranou. „Ale musím tě varovat... myslím, že máš konkurenci.“

Stále jsem byl zmatený ohledně toho, o čem mluvili... dokud se moje oči nesetkaly s oříškovými duhovkami přes celou místnost a já nepochopil, co se děje.

Ruby seděla na klíně jednoho prváka a ovíjela mu paže kolem zátylku. Její výraz byl nečitelný a přesto byli u sebe tak blízko, že to vypadalo, jako by se chystali políbit... a muž, na jehož klíně seděla... nebyl nikdo jiný než Night Winters.

Konkurence pro mě byla tou nejposlednější věcí v hlavě, když jsem přes celou místnost udržoval oční kontakt s Nightem; mé modré oči zaměřené na ty jeho nevinné oříškové.

Ale to, co mě v tu chvíli překvapilo úplně nejvíc, byl fakt, že jediná otázka, kterou jsem měl v ten moment v hlavě, se netýkala Ruby, ani toho, jak skončila u něj na klíně. Spíš to bylo...

Řekl mi, že je gay... lhal?