Tradiční okamžik úcty skončil a hlavy se začaly zvedat. Moje vlastní zůstala skloněná, tělo zamrzlé na místě, zatímco jsem bojovala o kontrolu. Srdce mi bušilo do žeber jako uvězněný pták, každý úder vysílal tu opojnou vůni hlouběji do mého vědomí.

*Druh.*

Má vlčice se ve mně pohnula a drala se vpřed se zoufalou radostí, s hladem, s tak hlubokým poznáním, až to hrozilo přehlušit mé lidské vědomí. Zatlačila jsem ji zpět a s disciplínou let ji donutila stáhnout se. Ne tady. Ne teď.

Když se mi konečně podařilo zvednout zrak, mé oči se pohnuly samy od sebe, taženy napříč místností, jako by za ně tahala neviditelná vlákna. Našly ho okamžitě, jako by všichni ostatní vybledli do stínů.

Král očima procházel dav, jeho jantarové oči planuly odhodláním. Chřípí se mu mírně rozšířilo a já s až do morku kostí sahající jistotou věděla, že sleduje stejnou vůni, která před okamžikem obrátila můj svět naruby. Jeho pohled přelétl místnost jednou, dvakrát, a pak se napříč dálavou leštěného mramoru a shromážděných hodnostářů střetl s mým.

Čas se zastavil. Prostor mezi námi se zdál stlačovat a zároveň rozšiřovat. Oči se mu nepatrně rozšířily, což byla jediná trhlina v jeho královské vyrovnanosti. Sledovala jsem ho, neschopná odvrátit zrak, jak v těch jantarových hlubinách svítá poznání.

Jeho rty se tiše pohnuly a zformovaly jediné slovo, které jsem dokázala přečíst i z této vzdálenosti: *družka*.

Z tváře se mi vytratila krev. Sklenka mi vyklouzla z náhle ochablých prstů a křišťál se s tříštěním roztříštil o podlahu v dešti šampaňského a třpytivých střepů. Ten zvuk zlomil kouzlo a přitáhl pozornost. Tváře se ke mně otáčely, zvědavé, znepokojené, kalkulující.

"Emmo?" Elijahův hlas ke mně dolehl jako by skrz vodu. Jeho ruka mě chytila za loket a podepřela mě. "Co se děje?"

Nemohla jsem mluvit. Místnost se začala jemně točit, světla z lustrů se natahovala do zlatých proudů. Na druhé straně místnosti udělal král krok mým směrem, než ho zadržel člen jeho rady. Nespustil ze mě oči.

"Emmo." Nyní se ozval Elenin hlas, ostřejší obavami. Pohnula se tak, aby mi zakryla výhled na krále, její tvář se přede mnou zaostřila. "Zbledla jsi jako tvá vlčice. Co se stalo?"

Polkla jsem, v krku mi vyprahlo jako na poušti. "Je tu můj druhý osudový druh," vypravila jsem ze sebe sotva slyšitelně.

Elenin výraz se proměnil a ve tváři jí rozkvetla radost. "Ale to je úžasné! Kdo…"

Zavrtěla jsem hlavou a přerušila ji. Nohy pod mým tělem se zdály nejisté, má kůže byla příliš horká a zároveň příliš studená.

"Není to snad dobře?" naléhala Elena, zatímco úsměv vystřídal zmatek.

"Ne," zašeptala jsem. "Ne, není."

Elijahův pohled následoval ten můj a jeho výraz ztvrdl, jak mu docházely souvislosti. Neřekl nic, ale jeho sevření na mé paži mírně zesílilo; jako opora, ne jako omezení.

Udělala jsem krok zpět, pak další. Ta vůně mě dál obklopovala a sílila úměrně tomu, jak rostlo mé povědomí o ní. Má vlčice neklidně hrabala na okrajích mého vědomí a nutila mě jít k němu, místo abych se vzdalovala.

"Potřebuju vzduch," řekla jsem přiškrceně. Bez čekání na odpověď jsem se otočila, zamířila k nejbližším dveřím na balkon a proklouzla jimi do požehnaného chladu noci.

Balkon se táhl v elegantním oblouku, jeho bílá mramorová balustráda se leskla v měsíčním svitu. Královské město se dole rozprostíralo v soustředných kruzích světla a stínu, jeho architektura byla pro mé lesem trénované oči nádherná a zároveň cizí. Oběma rukama jsem se chytila chladného kamene, naklonila se dopředu a nasála do plic zhluboka noční vzduch.

Nepomohlo to. Jeho vůně mě následovala, zapustila se do mých smyslů takovým způsobem, že mi bylo jasné, že teď už ji žádná vzdálenost neoslabí. Pouto se začalo tvořit v okamžiku, kdy jsem zachytila jeho vůni, navzdory veškeré obraně, kterou jsem si v průběhu let vybudovala.

"Tohle se nemůže dít," zašeptala jsem k tichému městu pode mnou. "Ne on. Kdokoliv, jen ne on."

Důsledky se přese mě valily ve vlnách. Král lykanů. Vládce druhu, který na vlkodlaky po staletí pohlížel spatra jako na podřadná stvoření. Panovník, jehož politické postavení už tak balancovalo na hraně kvůli jeho progresivnímu postoji k mému druhu. A já, vlkodlačice, sestra alfy smečky, vázaná povinností a loajalitou ke svému lidu.

Bylo to politicky nemožné. Kulturně bezprecedentní. Osobně děsivé.

A přesto to má vlčice věděla s neochvějnou jistotou: druh. Ten nejvzácnější dar v našem světě; druhá šance na pouto, které jsem před lety ztratila. Naplnění, ve které má duše přestala doufat.

Zavřela jsem oči a bojovala o vyrovnanost. Jeden nádech. Dva. Tři.

"Na tom nebude záležet," řekla jsem si pevně. "Můžeme to ignorovat. Lidé už v minulosti pouto s druhem odmítli." Ta slova mi na jazyku chutnala jako popel.

Za mnou se tiše otevřely balkonové dveře. Nepotřebovala jsem se otáčet, abych věděla, kdo tam stojí. Vůně zintenzivněla a obalila mě jako objetí. Má vlčice se znovu drala vpřed a tentokrát jsem ji stěží udržela na uzdě.

Pomalu jsem se otočila, zády přitisknutá k balustrádě, jako by nějak mohla nést váhu této chvíle.

Král Theodore stál zarámovaný ve dveřích, měsíční svit mu stříbřil okraje tmavých vlasů. Jeho oči, ty pozoruhodné jantarové oči, se do mě vpíjely s intenzitou, která mi brala ten zbytek dechu, který se mi podařilo získat zpět. Zblízka jsem v jejich hlubinách viděla zlaté skvrnky, mohla jsem číst složité emoce, které sváděly bitvu za jeho královskou vyrovnaností.

Dlouhou chvíli ani jeden z nás nepromluvil. Noční vzduch mezi námi bzučel, nabitý potenciálem a nemožností stejnou měrou.

"Můj druh," zašeptala jsem nakonec, to slovo bylo otázkou i zdráhavým potvrzením.

Ramena se mu narovnala, bradu mírně zvedl. Když promluvil, jeho hlas byl hlubší, než jsem si představovala, rezonoval jistotou a stěží potlačovanou emocí.

"Má družka," zopakoval, jediné slovo nesoucí tíhu přesvědčení, která otřásla základy mého pečlivě uspořádaného světa.