Vzduch mezi námi zhoustl nevyřčeným poznáním, to nemožné pouto se napjalo jako tětiva luku. Král Theodore vyplňoval dveře jako živá zeď, měsíční svit kreslil stříbro podél okrajů jeho siluety. Cítila jsem, jak se má vlčice napíná pod mou kůží a zoufale se touží setkat se svým druhem, zatímco má lidská mysl se stahovala do stínů vzpomínek a strachu. Dva instinkty ve válce, s mým chvějícím se tělem jako bitevním polem.

Ani jeden z nás se nepohnul, jako by jediný krok mohl roztříštit jakoukoliv křehkou magii nebo krutý vtip, který na nás vesmír přichystal. Jeho vůně, cedr a kámen, med a blesk, pokračovala v neúprosném útoku na mé smysly a obcházela každou obranu, jejímž budováním jsem strávila roky. Prsty jsem svírala balustrádu za sebou a hledala v ní kotvu proti neviditelnému proudu, který mě táhl k němu.

Konečně udělal krok vpřed, jeho pohyby byly odměřené a rozvážné, jako muž přibližující se ke zraněnému zvířeti. Měsíční svit ho nyní plně odhalil, široká ramena pod půlnočním slavnostním oděvem, platinová koruna zachytávající svit hvězd, ty jantarové oči, které ze mě ani na okamžik nespustil. Zblízka jsem v nich viděla hlubší zlaté skvrnky, jako uhlíky hořící v prastarých lesích.

"Jsem Theodore Lykoudis." Jeho hlas zněl hlouběji, než jsem očekávala, s jemným přízvukem, který naznačoval staletí královského rodokmenu. Zvuk toho hlasu se mi otřel o kůži jako samet o ocel.

"Vaše Výsosti." Můj vlastní hlas vyšel slabý a křehký. Pokusila jsem se o pukrle, patřičný protokol při oslovení krále, ale nohy se mi proměnily ve vodu a z gesta se stalo jen neobratné zhoupnutí.

Přes tvář mu něco přelétlo, snad pobavení, nebo něha. "Theo," opravil mě jemně. "Jestli má někdo v tomto království právo používat mé jméno, byla by to má družka."

To slovo viselo mezi námi, obojí, uznání i otázka. V krku mi divoce poskočil tep.

"Tím jsem?" zašeptala jsem, slova mi unikla dřív, než jsem je dokázala ovládnout. "Vaší družkou?"

"Víš to stejně dobře jako já." Udělal další krok blíž a nechal mezi námi sotva půl metru. "Naši vlci rozpoznali pravdu dřív, než ji dokázaly zpracovat naše mysli. Zachytil jsem tvou vůni v okamžiku, kdy jsem vstoupil do toho sálu."

Těžce jsem polkla, v krku mi bolestivě vyschlo. "To je... nemožné." Ale i když jsem to řekla, má vlčice na protest zavyla a drápala mě zevnitř. Poznala ho, nárokovala si ho, chtěla ho s dravostí, která mě děsila.

"A přesto tu stojíme." Nespustil ze mě oči a sledoval každý záchvěv emocí, který se mi nepodařilo skrýt. "Smím znát tvé jméno?"

"Emeline Maxwellová," řekla jsem, formální představení mi vzhledem k tomu, co jsme právě objevili, připadalo absurdně neadekvátní. "Emma."

"Emma," zopakoval a něco na tom, jak mu moje jméno sklouzlo z jazyka, mě na kůži zaštípalo horkostí. "Ze smečky Krvavého měsíce." Nebyla to otázka.

Přikývla jsem, slova mě na okamžik opustila. Ruka mi zůstala přilepená k balustrádě, jako by mě puštění se mohlo poslat do propasti, kterou jsem si sama vytvořila.

Theo pomalu zvedl ruku a předznamenal svůj pohyb, když natahoval ruku k mé tváři. "Smím?"

Než moje mysl dokázala jeho žádost zpracovat, jeho prsty zavadily o vzduch poblíž mé tváře a já sebou cukla. Bylo to prudké, instinktivní ucouvnutí, které mě přitisklo zpět na kamenné zábradlí. Dech se mi bolestivě zadrhl v plicích, mé tělo reagovalo na hrozbu, která tam nebyla.

Ztuhl, ruku zavěšenou ve vzduchu mezi námi. Jantar v jeho očích ztmavl do vypáleného zlata, jeho výraz se změnil z něžné zvědavosti na něco ostřejšího, soustředěnějšího.

"Kdo ti ublížil?" Ta otázka zazněla tak tiše, že bych si ji mohla splést s nočním vánkem, nebýt nebezpečného spodního proudu, kvůli kterému se mi na zátylku zježily chloupky.

Odvrátila jsem zrak, neschopná snést ten pronikavý pohled. Královské město se pod námi rozprostíralo v soustředných kruzích světla a stínu, nevědomé si dramatu odehrávajícího se na tomto tichém balkonu. Jak bych to mohla vysvětlit? Jak bych vůbec mohla formulovat tu složitou spleť hanby a úlevy, která doprovázela mé odmítnutí prvního pouta k druhovi?

"Jsi moje druhá šance," řekla jsem nakonec hlasem tak tichým, že jsem ho sotva poznala jako svůj vlastní. "Prvního jsem odmítla, protože..." Slova mi uvázla v krku, ale donutila jsem se je vyslovit. "Protože mě uhodil."

Tři jednoduchá slova, která nedokázala vystihnout tu stupňující se kontrolu, izolaci, nenápadnou degradaci, jež předcházely tomu prvnímu násilnému výbuchu. Tři slova, která nezachytila, jak jsem příliš dlouho ignorovala vlastní instinkty ve víře, že pouto mezi druhy se přece nemůže mýlit.

Z Theovy hrudi se ozvalo hluboké zavrčení a v očích mu plálo nebezpečné zlaté světlo. Znovu jsem sebou cukla a ustoupila podél balustrády stranou, čímž jsem mezi námi vytvořila vzdálenost.

Jeho výraz se okamžitě změnil a vrčení zprudka utichlo. V těch pozoruhodných očích svitlo pochopení, následované něčím, co vypadalo podezřele jako nenávist k sobě samému.

"Emmo," řekl a mé jméno mu splynulo ze rtů jako modlitba. "Nikdy bych..." Odmlčel se a pak ke mně natáhl otevřenou dlaň, nedotýkal se mě, pouze ji nabízel. "Nikdy bych ti neublížil. Nikdy."

Ten vroucí slib visel ve vzduchu mezi námi. Zírala jsem na jeho nataženou ruku, velkou, silnou, schopnou násilí i něhy. Pouto druha mezi námi tepalo, neodbytné jako tlukot srdce.

Pomalu a opatrně jsem položila prsty do jeho dlaně. Ten dotyk mi paží vyslal šokovou vlnu tepla, nebyl nepříjemný, ale svou intenzitou naprosto ohromující. Prsty se mu mírně stočily, spíše mě kolébaly, než aby mě svíraly.

"Já vím," zašeptala jsem, i když jsem to nevěděla, ne doopravdy. Chtěla jsem věřit, ale důvěra se stala luxusem, který jsem si nemohla dovolit rozdávat plnými doušky. "Vím to logicky."

Palcem mi přejel přes klouby na prstech, zlehka jako pírko. "Logika a emoce se často ocitají v rozporu, zvláště tam, kde jde o pouta mezi druhy."

Pochopení v jeho hlase mě téměř zlomilo. Odtáhla jsem ruku, odvrátila se a znovu se zadívala na město. Oběma rukama jsem se zapřela o chladný kámen, sklonila hlavu a snažila se posbírat střípky své vyrovnanosti.

"Tohle je nemožné," zopakovala jsem spíš sobě než jemu. "Jsi lykanský král. Já jsem jen vlkodlačice. Už jen ty diplomatické důsledky…"

"Emmo…" začal, ale zvuk otevírajících se balkonových dveří ho přerušil.

Elijah a Elena vpadli na balkon, obavy se jim zračily ve tvářích. Oba se prudce zastavili a oči se jim rozšířily, když zaregistrovali přítomnost krále.

"Vaše Výsosti," řekli sborem a s úctou sklonili hlavy.

Formální oslovení okamžitě změnilo atmosféru. Cítila jsem, jak se Theo vedle mě narovnal, jeho postoj se stal více královským, i když zůstal blíž ke mně, než by diktoval protokol.

"Alfo Maxwellu. Luno," potvrdil Theo s lehkým kývnutím.

Elijahův pohled těkal mezi námi a bystrými instinkty vůdce smečky hodnotil situaci. "Emmo?" zeptal se tiše. "Jsi v pořádku?"

Napůl jsem pokrčila rameny, nevěříc svému hlasu. Ruce jsem měla stále zapřené o balustrádu a hlavu skloněnou, jako by váha tohoto odhalení byla fyzickým břemenem, které se mi nedařilo unést.

"Theo," řekla jsem nakonec, neformální oslovení přimělo Elenu nepatrně povytáhnout obočí. "Tohle je můj bratr Elijah, alfa smečky Krvavého měsíce, a jeho luna, Elena."

Cítila jsem jejich zmatek a obavy jako hmatatelnou sílu. Vzduch kolem nás bzučel nevyřčenými otázkami.

"Král je tvoje druhá šance, Em?" Elijahův hlas v sobě mísil úctu i poplach a jeho diplomatická maska tváří v tvář tomuto nečekanému vývoji sklouzla.

Přikývla jsem, aniž bych zvedla hlavu, a tlačila prsty do kamene tak silně, až mi klouby zbělely. "Vesmír má očividně smysl pro humor."