Následovala chvíle ohromeného ticha, kterou přerušovaly jen vzdálené zvuky města dole a pokračující hudba z tanečního sálu za námi.

"Kdo jí ublížil?" Theova otázka směřovala na Elijaha a jeho tón se změnil z jemného, který používal se mnou, na tvrdší a autoritativnější. "Kdo byl její první druh?"

Elijah zatnul čelisti a jeho ochranitelské instinkty viditelně bojovaly s respektem ke královské autoritě. "Alfa Benjamin Thorne ze smečky Stříbrného srpku," odpověděl nakonec. "Bylo to ošklivé, můj králi," pokračoval Elijah a opatrně kontroloval svůj hlas. "Po rozchodu jsem ji přivedl domů a ujala se funkce mé gamy."

To, co můj bratr neřekl—to, co v těch jednoduchých slovech ani vyjádřit nemohl—bylo to, jak mě oné noci našel schoulenou do sebe v koutě v chatě na Benjaminově území, zatímco mi z rozseknutého rtu na límec košile kapala krev. Jak se vzepřel zákonům smečky tím, že bez pozvání vstoupil na území jiného alfy, jak mě vynesl ven, když mě nohy odmítaly nést. Jak diplomatické dozvuky málem vyústily v otevřený konflikt mezi našimi smečkami.

"Můj králi, mohl bych dostat chvilku o samotě se svou sestrou?" Elijahův hlas byl možná formální, ale jeho obavy byly do očí bijící.

"Samozřejmě, alfo Maxwellu, budu uvnitř." Otočil se k Eleně, nabídl jí rámě a vedl ji zpět dovnitř. "Luno Eleno, moc rád bych si vyslechl více o obranných opatřeních vaší smečky, slyšel jsem, že je to něco, na co můžete být pyšní."

Balkonové dveře se za Theem a Elenou s tichým šuměním zavřely a nechaly Elijaha a mě o samotě s nočním vzduchem a tou nemožnou tíhou toho, co se právě stalo. Králova vůně se držela ve vzduchu a objímala mě jako slib, kterému jsem se bála uvěřit. Prsty se mi chvěly na chladné kamenné balustrádě, zatímco jsem hleděla na třpytivou rozlohu Královského města, přičemž každé světlo bylo jako vzdálená hvězda, na kterou jsem nikdy nemohla dosáhnout.

Elijah nepromluvil hned. Ticho mezi námi působilo uklidňujícím dojmem, a přitom bylo nabité nevyřčenými otázkami. Z tanečního sálu uvnitř k nám skrz tlusté sklo pronikaly tlumené tóny hudby a hovoru, což mi připomínalo, že svět se dál točí, i když ten můj se právě vychýlil z osy.

"Mluv se mnou, Em," prolomil nakonec mlčení a postavil se vedle mě k zábradlí. "Co se ti honí hlavou?"

Ta otázka byla tak prostá, a přesto ve mně rozpoutala bouři. Zavrtěla jsem hlavou a cítila, jak mě v koutcích očí pálí slzy.

"Nemůžu si tím projít znovu, Elijahu," zašeptala jsem a hlas se mi na těch slovech lámal. "Prostě nemůžu." Ruce se mi na kameni sevřely v pěst a klouby mi tlakem zbělely. "Moje vlčice je si tak jistá, že je to správné, ale ten zbytek ve mně je naprosto vyděšený z toho, že by mi někdo znovu takhle ublížil."

Má vlčice ve mně zakňučela, stále se drala za spojením se svým druhem a její jistota byla v rozporu s mým lidským strachem. Ten rozpor mě zevnitř drásal, byla to válka, kterou jsem nedokázala vyřešit.

Elijah se ke mně otočil a jeho oči odrážely měsíční svit jako temné tůně. "Král se Benjaminu Thorneovi v ničem nepodobá, Em. Vůbec v ničem."

Zasmála jsem se ostrým zvukem, ve kterém nebyla ani špetka humoru. "Jak bys to mohl vědět? Potkal jsi ho, co já vím, dvakrát? Na formálních akcích?"

"Sledoval jsem ho," řekl Elijah tiše. "Celé roky. Všichni jsme to dělali. Jeho politiku, jeho rozhodnutí, způsob, jakým jedná s těmi, co mají menší moc."

Chladivý noční vánek mi nadzvedl prameny vlasů a přinesl vůni nočních květin z královských zahrad pod námi. Zavřela jsem oči a snažila se soustředit, ale jediné, co jsem cítila, byl cedr a kámen, med a blesk. Theova vůně, která se mi nyní vtiskla do samotné duše.

"Benjamin byl ze začátku taky okouzlující," řekla jsem a otevřela oči k vzdáleným světlům města. "Přesně věděl, co má říct, jak se má chovat. Všichni si mysleli, jak je úžasný."

"Benjaminův šarm byl vykalkulovaný," oponoval Elijah. "Theodorovy činy ukazují důslednost a integritu. Benjamin chtěl mít kontrolu. Král usiluje o rovnost, a to i když ho to politicky něco stojí."

Obrátila jsem se k němu a hledala ve tváři svého bratra sebemenší náznak pochybnosti nebo klamu. Nenašla jsem žádný.

"Sama jsi to řekla, Em. Cítíš to pouto." Jeho hlas zjemněl. "Kdy se naši vlci spletli v tom, co je pro nás dobré? Benjamin nebyl tvůj pravý druh. Měli jste dočasné pouto, které se vytvořilo dřív, než vaše vlčice rozpoznala neslučitelnost."

Hruď se mi stáhla povědomou směsicí studu a úlevy, která vždy doprovázela diskuze o mém selhaném prvním svazku. Od doby, kdy mě Elijah uprostřed noci dostal z území Stříbrného srpku, uplynuly roky, ale ty rány mi připadaly čerstvé, kdykoliv jsem si dovolila vzpomínat.

"Takhle to Benjamin neviděl," zamumlala jsem s hořkostí na jazyku. "Říkal, že jsem vadná. Že správná družka by přijala jeho... nápravu."

Elijah zatnul čelisti a pod kůží mu cukl sval. I teď, po letech, se při zmínce o tom, co Benjamin udělal, dral na povrch jeho ochranitelský hněv.

"Benjamin se mýlil úplně ve všem," řekl pevně. "Theodore nikdy neprojevil sebemenší náznak takového chování. Váží si nezávislosti a respektuje hranice. Podívej se, jak odešel, když jsem požádal o chvilku s tebou, i přes to nutkání, které musí cítit."

Zabloudila jsem pohledem na balkonové dveře a vzpomněla si na způsob, jakým Theodore vycouval a dal mi prostor navzdory zřejmému napětí ve své mocné postavě. Benjamin by odmítl, trval by na svém právu zůstat.

"Tři roky bojoval se svou vlastní radou, aby zavedl zákony o rovnosti ve vzdělávání. Když Smečku stínového údolí loni v zimě zasáhla ta blesková povodeň, byl tam osobně a pomáhal s evakuací," pokračoval Elijah.

Tyhle skutečnosti pro mě nebyly nové. Slyšela jsem ty příběhy, viděla jsem důkazy o Theodorově progresivní politice. Ale připustit jeho veřejné ctnosti znamenalo připustit i možnost, že tohle pouto druha nebylo jen dalším krutým žertem osudu – a naděje připadala nebezpečnější než strach.

"A ty politické důsledky?" zeptala jsem se a vyjádřila svou další obavu. "Možná, že čeří vodu při prosazování rovnosti, ale vlkodlačice jako jeho družka, jako královna..." Zavrtěla jsem hlavou a ta ohromnost na mě padla jako dusivá deka. "To nikdy nepřijmou dobře."

Elijah mi okamžitě neoponoval, což jsem ocenila. Můj bratr nikdy neposkytoval falešná ujištění.

"Nemělo by to obdoby," uznal. "Setkalo by se to s odporem, zvláště ze strany tradičních lykanských rodin. Ale bylo by to také mocné – živé ztělesnění jednoty, o kterou usiluje."

Znovu jsem se otočila tváří k městu pod námi, jehož soustředné kruhy světla byly uspořádány jako vlnky na hladině rybníka. Někde v jeho srdci se k nebi tyčil královský palác, prastarý a impozantní. Při pomyšlení, že bych tam žila, že bych tam patřila, mi přejel mráz po zádech.

"Já nevím, jak být královnou, Elijahu," zašeptala jsem. "Sotva jsem zvládala být lunou."

"To není pravda," ohradil se ostře. "Byla jsi výborná luna. Benjaminovo týrání neodráželo tvé schopnosti."

Ale ten jed se mi vsákl hluboko a zapustil kořeny na místech, kam jsem ne vždy dosáhla. Cítila jsem, jak se mi znovu sbíhají slzy, horké a nechtěné.

"Neustále mi říkal," začala jsem a hlas se mi chvěl pod hrozbou zlomení, "že si zasloužím to, co dostávám, protože jsem špatná luna a ještě horší družka." Slzy přetekly a kreslily teplé cestičky po mých studených tvářích. "Jakou mám asi šanci, že ze mě bude dobrá královna?"

Ramena se mi třásla úsilím potlačit vzlyky. Roky budování sebe sama, učení se znovu věřit vlastnímu úsudku, a jedna jediná vůně, jeden jediný okamžik způsobil, že se mi všechny staré nejistoty vrátily.

"Emeline Maxwellová," řekl Elijah a použil mé celé jméno tak, jak to dělával od dob, kdy jsme si jako děti hráli v lesích na našem území. Jemně mě otočil čelem k sobě, jeho ruce na mých ramenou byly teplé a pevné. "Byla jsi úžasná luna. Jsi úžasná gama. A kdokoli by měl štěstí, kdyby tě měl za svou družku."

Pak mi unikl vzlyk, takový ten, který se dere odkudsi z hlubin mimo vědomé myšlení. Elijah mě vtáhl do objetí a zahalil mě známou vůní smečky, rodiny a domova. Přitiskla jsem obličej k jeho rameni a nechala slzy téct. Jeho ruka mi kreslila pomalé kruhy mezi lopatkami, stejně jako nás v dětství utěšovala matka.

"Řídíš naši bezpečnost s větší přesností než jakákoli gama ve třech teritoriích," zamumlal mi do vlasů. "Vyjednala jsi mír mezi znesvářenými rodinami. Vystopovala jsi zatoulance v bouři a přivedla ho živého zpět, když ho už všichni ostatní chtěli odepsat."

Každý ten příklad byl malým světýlkem v temnotě mých pochybností. Věděla jsem, že ty věci jsou pravdivé, a přesto se zdály být odpojené od té vyděšené části mého já, která si pamatovala krčení se v koutech a dělání se malou, aby se vyhnula pozornosti.

"Smečce Krvavého měsíce se daří díky tobě," pokračoval Elijah. "Každý den dokazuješ, že jsi schopná mnohem větších věcí, než jakým ti kdy Benjamin dovolil věřit."

Lehce se odtáhl a podíval se na mě s jemností, která byla v rozporu s jeho silou. Beze slova zvedl rukáv a otřel mi slzami smáčenou tvář, a to gesto tak silně připomínalo naše dětství, že mi vykouzlilo na rtech vodnatý úsměv.

"Tady ji máme," řekl tiše. "To je moje sestra."