Noční vzduch vysušil vlhkost na mých tvářích a ochladil mi zrudlou pleť. Pod námi město pokračovalo ve svých nočních rytmech, nevědomé si našeho soukromého dramatu. Uvnitř v sále pokračoval summit a diplomaté a hodnostáři tkali své opatrné tance slov a moci.

A někde v tom třpytivém davu čekal král—král, který byl zároveň mým druhem, ať už jsem byla připravena tuto realitu přijmout, nebo ne.

"Nevím, jestli to dokážu," přiznala jsem a můj hlas už zněl jistěji.

"Nikdo po tobě nechce, abys do toho skočila po hlavě," řekl Elijah. "Možná mu dej šanci, sestřičko. I kdyby nejdřív ne o samotě." Odmlčel se a uvažoval. "Vždycky s ním můžeme zajít na pár drinků nebo na večeři a dát ti příležitost ho poznat, aniž by to musela být příliš intenzivní situace."

Byl to tak normální návrh pro tak mimořádnou okolnost, až jsem se málem rozesmála. Zajít s králem na drink—jako by to byl prostě jen další potenciální partner k prověření.

Ten návrh mi ale nabídl záchranné lano, zlatou střední cestu mezi odmítnutím a přijetím. Způsob, jak respektovat jistotu mé vlčice i mou lidskou opatrnost.

Přikývla jsem proti Elijahovu rameni, ještě jednou se zhluboka nadechla uklidňující vůně smečky a rodiny a pak se narovnala. "To zní dobře."

Ta slova zazněla tiše, ale pevně, nesmělý krok směrem k jakékoli budoucnosti, která mě čekala. Pouto mého druha mi tepalo pod kůží, ani odmítnuto, ani plně přijato. Začátek, ne závazek.

Elijah se usmál a ten výraz mu zahřál oči. "To je vše, co po tobě může kdokoli žádat – šanci."

"Elijahu," oslovila jsem ho hlasem stále trochu hrubým od emocí, "mohl bys je přivést zpátky ven?" Hřbetem ruky jsem si otřela vlhké tváře, ačkoli jsem se za své zhroucení styděla, cítila jsem se nějak lehčí, když jsem slzy nechala téct. Noční vzduch mi osušil mokrou kůži a zanechal za sebou pocit pnutí, který odpovídal sevření v mé hrudi, obojí bylo nepříjemné a obojí bylo nutnou připomínkou toho, že tu po tom všem stále jsem, stále dýchám a stále jsem schopná něco cítit.

Bratr si mě chvíli prohlížel, oči zkoumaly ty mé s pečlivým hodnocením, které si vypěstoval od doby, co se stal alfou. "Jsi si jistá, Em?"

Přikývla jsem a zhluboka se nadechla na uklidněnou. Ten nádech s sebou přinesl vzdálenou vůni nočních květin ze zahrad v podhradí. "Jsem si jistá. Potřebuju..." Odmlčela jsem se a hledala slova, která mi připadala současně příliš těžká i příliš křehká. "Musím to alespoň zkusit."

Elijahův výraz zněžněl. Vtiskl mi na čelo jemný polibek, na okamžik mě zahalila jeho známá vůně, borové jehličí a kůže, domov a bezpečí. "Moje statečná sestřička."

Oči se mu lehce zableskly a zasoustředily se na něco v dálce, když navázal telepatické spojení s Elenou. Tahle tichá komunikace mezi druhy ve mně kdysi vzbuzovala závist; teď mnou projela vlna úzkosti. Bude ode mě Theo okamžitě očekávat takovou otevřenost? Představa někoho jiného v mé mysli ve mně po Benjaminových útocích vyvolávala vzpomínkový strach a na kůži mi naskakovala husí kůže.

Rukama jsem si uhladila hedvábnou látku šatů, což bylo nervózní gesto, kterého jsem se nikdy docela nezbavila. Jemný materiál se zadrhával o mozoly na mých dlaních – o důkazy let strávených tréninkem, bojem a budováním sebe sama zpět v někoho, koho jsem poznávala. V někoho, kdo už se znovu zlomit nenechá.

Balkonové dveře se otevřely s pouhým zašepotáním a oni se zjevili jako zjevení vyvolaná myšlenkou – nejprve Elena, jejíž medově blond vlasy zachytávaly měsíční svit, za ní Theova vyšší postava, jehož ramena blokovala teplou záři z tanečního sálu za ním. Ta jeho vůně – cedr a kámen, med a blesk – se kolem mě znovu ovinula a má vlčice se jí vzepjala vstříc v dychtivém rozpoznání. Přitiskla jsem ruce ještě silněji na stehna a ukotvila se proti tomu tahu.

Eleniny oči plné starostí přelétly mezi mnou a Theem, než se zastavily na Elijahovi. Proběhla mezi nimi jakási nevyřčená komunikace – žádné telepatické spojení, ale tichý jazyk druhů, kteří se naučili číst ve svých sebemenších gestech.

"Mohli byste dát Theovi a mně chvilku o samotě?" zeptala jsem se pevnějším hlasem, než jsem očekávala.

Koutek Eleniných úst se zvedl do malého úsměvu, když sáhla po Elijahově ruce. "Samozřejmě. Dáme pozor, aby vás nikdo nevyrušoval."

Elijah mi jemně stiskl rameno. "Jasně, sestřičko." Než s Elenou odešel zpátky dovnitř, otřel se mi na čele dalším polibkem – tak důvěrně známým ochranným gestem, až se mi z toho stáhl krk.

Dveře se za nimi zavřely s tichým cvaknutím, které se v tom náhlém tichu zdánlivě rozlehlo do všech stran. Zůstala jsem u balustrády, prsty obtočené kolem chladného kamene a sbírala odvahu se mu postavit čelem. Vzdálené zvuky města pod námi – tichá hudba, občasné volání nočních ptáků, šepot vánku mezi okrasnými stromy – vyplnily prostor mezi námi.

Nakonec jsem se otočila a našla Thea přesně tam, kde stál předtím, vysokého a impozantního, ale přesto nějak vyzařujícího trpělivost. Jantarové oči mě sledovaly s intenzitou, z níž se mi zrychlil tep, ale nepohnul se, aby se přiblížil. I v jeho klidu byla pečlivě potlačovaná energie, jako bouře, co se teprve rozhoduje, jestli udeří.

"Omlouvám se, že jsem tak vyšilovala," řekla jsem a slova se ze mě sypala dřív, než jsem je stihla vybrousit do něčeho důstojnějšího. "Moje poslední spojení s druhem... bylo to hodně zlé. Myslela jsem, že už jsem to všechno zpracovala, ale když moje vlčice tak zčistajasna rozpoznala mou druhou šanci, všechno se to vrátilo."

Theo se tehdy pohnul, ne však ke mně, ale k balustrádě, a postavil se pár kroků ode mě. Opřel se o kámen, v záměrně ležérním, neohrožujícím postoji. Měsíční světlo postříbřilo okraje jeho tmavých vlasů a zachytilo se na platině jeho koruny.