RAYHAN

Místnost naplnil zvuk ženského smíchu. Vše, co jsem viděl, byla bílá mlha a oslnivé zlaté světlo.

Kde to jsem?

"Když jsem to pouto vytvářela, souhlasil jsem s tvými podmínkami. Ty alespoň dokážeš přiznat, že tvé děti scházejí na temnou stezku." Promluvil hlas, tak hluboký a melodický. Zněl uklidňujícím, majestátním dojmem a něco v něm mě nutilo se mu poddat.

"Ani ty tvé nejsou tak úplně nevinné. Tahle podmínka prospěje nám oběma. Uvidíme, jestli touhle zkouškou dokážou projít." Tento hlas byl mnohem... magičtější. Připomínal šepot větru, přesto v sobě skrýval něco lákavého...

"Je dokonáno, pod mocí krvavého měsíce... Spojí svůj druh, nebo toto posvátné pouto zpřetrhají? Jen čas ukáže, mé děti milují hluboce."

Následoval další melodický smích, a pak najednou všechno zčernalo.

Byl jsem znovu na okraji toho útesu. Byla tam větší tma než minule.

Věděla jsem, že je to sen, sen o vzpomínce, která mě nechtěla opustit, i když už uběhly roky...

Zlomená, vyhublá čarodějka, která vypadala, jako by prošla peklem a vrátila se zpět. Znovu pronásledovala mé sny.

"Dcery Hekaté vždy žádají něco na oplátku za svou pomoc... Vím, že jsem ztělesněním temnoty, ale i tak, mohu tě požádat o laskavost?" V hlavě se mi rozezněl její křehký, a přesto jemný hlas.

Proč jsem tehdy přikývl? Neměl jsem souhlasit.

"Nezastavuj mě!"

Poplašeně jsem vykřikl, když z útesu skočila, pak jsem se posadil na posteli se srdcem bušícím jako zvon. Celé tělo jsem měl pokryté tenkou vrstvou potu, když jsem si prohrábl vlasy. Zhluboka jsem se nadechl, abych se soustředil, odhodil jsem peřinu, vylezl z postele a zíral na krvavý měsíc, který svítil oknem.

O čem se mi to zdálo? Vzpomínal jsem si jen na tu čarodějku skákající z útesu. Předtím tam bylo ještě něco... Ale ať jsem se to snažil vybavit sebevíc, zdálo se, že mi to z mysli uniká ještě rychleji.

"Zatraceně..." zamumlal jsem, když jsem se vyhrabal z postele a letmo pohlédl na hodinky.

1:20 v noci

Nespal jsem ani hodinu... Přešel jsem k oknu a podíval se na město. Navzdory noční hodině po této části města jezdila auta a žilo to tu.

Kdybych jel na ples spřízněných duší, našel bych tam tentokrát svou družku? Možná, ale vůbec se mi nechtělo jet až dolů do Bristolu... Bylo to tím? Nebo mě to z nějakého důvodu táhlo sem? Bohyně ví. Nemohl jsem popřít, že jsme tohle město měli včera v noci opustit a jet dál... ale mně se nechtělo.

A rozhodně to nebyly ty sexy holky nebo tamní tanečnice, co mě tu drželo...

Otec trval na tom, abych na ten ples šel, že si musím najít svou Lunu, ale mě to prostě nelákalo.

Vešel jsem do koupelny, abych si dal rychlou sprchu, najednou jsem se cítil ulepený a bylo mi horko. Nechal jsem po sobě stékat studenou vodu a ponořil se do myšlenek.

Tohle měl být road trip s pár zastávkami na skvělých místech. Dokonce jsem přiměl Lolu, Rose a Chrise, aby jeli se mnou. Bylo to docela fajn a vymetali jsme pár klubů. Ale jakmile jsme přijeli sem, prostě jsem tu chtěl chvíli zůstat...

Chris naprosto přepnul do děvkařského módu, zatímco já se jen na parketu třel o pár holek, ale ani jednu jsem si na pokoj nepřivedl. Dobře, možná jsem se tam nechal jednou nebo dvakrát vykouřit... Ale hej, jsem Alfa, mám silný sexuální pud, a stačilo těm holkám věnovat jeden vražedný úšklebek, aby přede mnou padaly na kolena. Co se ale týkalo samotného sexu, na to jsem nebyl.

Tedy, v minulosti bych do toho šel, ale za poslední dva roky jsem se dost zklidnil. Slýchal jsem od chlapů až moc keců o tom, jak litují své minulosti, když pak najdou své družky, a já nic takového nechtěl.

Povzdechl jsem si. Myslím, že už stejně neusnu. Možná bych vážně potřeboval jít ven a proběhnout se nebo tak něco.

Popadl jsem kalhoty, tričko, koženou bundu a boty. Jakmile jsem byl oblečený, vyšel jsem z luxusního střešního apartmánu, který jsem pro nás čtyři zamluvil.

Do uší mi dolehl zvuk sténání. Povzdechl jsem si, ani jsem se neobtěžoval dopřát jim soukromí a podíval se na pár na pohovce. Rose seděla obkročmo na Lole, která měla ruce pod jejím topem, zatímco se vášnivě líbaly. Vzduch byl prosycen silnou vůní jejich vzrušení.

"Dámy, mohly byste si to nechat do ložnice? Tohle je společný prostor," podotkl jsem a ze stolu popadl svůj telefon. Rose vyjekla, odtáhla se a zrudla rozpaky. Očividně si vůbec neuvědomila, že jsem vešel.

No, jako jeden z nejlepších stopařů jsem věděl, jak se k někomu připlížit a udržet si při tom nízký tep.

Lola s úšklebkem zvedla obočí. Na rozdíl od své partnerky si z toho těžkou hlavu nedělala.

"Řekni mi, Rayi, nežárlíš náhodou, že jsi v týhle studený zimní noci single a sám?" zeptala se a políbila Rose na rameno.

"Vlastně ne, zvlášť když vidím, co musí Rose snášet," odpověděl jsem jí uštěpačně. Věnoval jsem jí povýšený úsměv.

Lola pro mě byla jako Raihana; vyrůstali jsme spolu. Jasně, byla to kočka s lesklými hnědými vlasy, velkýma oříškovýma očima a sexy atletickou postavou, ale byla pro mě spíš jako sestra. Rose byla drobnější s plnějšími křivkami. Měla popelavě blond vlasy a šedé oči. Našly se před rokem na plesu spřízněných duší a Rose se rychle stala součástí naší malé skupiny.

Byl jsem za to vážně rád, protože Lola byla dost tvrdohlavá a Rose pro ni představovala dokonalý uklidňující lék. Něco, co jsem předtím, než se Rose objevila na scéně, často musel snášet já.

"Tak to máš blbý," pokrčila Lola rameny a pátravě na mě přimhouřila oči. "Proč jsi vůbec vzhůru? Nerozhodl ses po tom telefonu od Luny Marii jít spát brzo?"

"Jo, to jo... a pak mě něco vyrušilo," řekl jsem a odemkl si telefon.

Maminčin telefonát... To nedopadlo zrovna dobře. Vážně by s tím stresováním měla přestat. Byl jsem Alfa, ne čerstvě narozené štěně. Projel jsem zprávy.

Raihana si stěžovala, že nenašla svého druha...

Liam mi přál hodně štěstí... Neřekl jsem mu, že to tentokrát vynechávám. Tohle téma pro něj bylo pořád moc bolestivé. Ten chlap si prošel fakt peklem.

"Byl to ten sen?" zamračila se Lola.

Řekl jsem jí a Chrisovi o nich, jsem si jistý, že o tom pravděpodobně věděla i Rose, ačkoliv s ní jsem to napřímo nikdy nerozebíral, ale byla to Lolina družka.

"Možná je to tvoje vina, zlato?" řekla mi Rose s obavami.

Neodpověděl jsem. Vina? Možná. Často jsem měl pocit, že jsem ji do téhle situace vehnal já. Dokonce ani teď se nikdo nezmínil o té mladé čarodějce, která nám pomohla. Pro náš druh byly všechny čarodějky jen póvl, přičemž úplně zapomínali na to, že nebýt té jedné, bylo by mnohem víc mrtvých.

"Moc nad tím nepřemýšlej," řekla Lola a stáhla si Rose do klína. "Možná jsi měl jít na ten ples. Ty i Chris."

"Nemá úplně nepravdu, brzo z tebe bude Alfa," souhlasila Rose.

"Něco, o čem vím. Díky, dámy, za připomenutí," odpověděl jsem s předstíraným úsměvem.

"Fajn, chápeme. Je to tvoje věc. A teď, můžeme mít trochu soukromí?"

"Jo, k tomu slouží ložnice."

"Jdi do nějakýho klubu nebo tak něco!" křikla za mnou Lola.

Dal bych si skleničku...