**Noah**

Vyšel jsem z kanceláře trenéra Mercera a hlava se mi točila.

Byl jsem naštvaný? Možná.

Zmatený? Rozhodně.

Co jsem to sakra právě udělal?

To malé rýpnutí – „Myslel jsem, že mě zvládnete“ – mělo otestovat moji hloupou teorii, že by mohl být tím pánem z dungeonu, se kterým jsem předtím mluvil. Trapný a velmi riskantní způsob, který mohl dopadnout špatně…

Ale nic z toho nebylo. Vypadal stejně překvapeně jako já a já nakonec pod jeho pohledem prakticky chrlil omluvu jako nějaký nováčkovský školák, který se nedokáže bránit. Totiž, bylo už tak dost zlé, že jsem se na tréninku nedokázal vůbec soustředit, ale tohle? Tohle byla nová úroveň stupidity, dokonce i na mě.

A pak ten způsob, jakým na mě štěkal – tyčil se, visel nade mnou, kroužil kolem mě jako zasraný predátor...

*Pane*.

Řekl mi, abych mu říkal *pane*.

Ne my. Ne tým. Jen já.

Co to sakra bylo?

Snažil jsem se to ze sebe setřást s tím, že jsem jen vyvedený z míry. Unavený. Mimo formu.

Ale nebyla to jen slova – bylo to tím, jak je říkal. Stejná klidná autorita. Stejná pomalá, děsivá kontrola.

Absurdní. Hledal jsem něco, co tam nebylo. Dělal jsem ze sebe hlupáka.

Zase.

A přesto... to horko v hrudi nechtělo ustoupit, ať už to byl sakra kdokoli.

Byl to adrenalin?

Nebo něco zvrácenějšího?

Protože hluboko uvnitř nějaká má část chtěla, aby byl jako ten muž – chtěla, aby mě ovládal a přiměl mě cítit se takhle malý. Otřesený. Rozložený na kusy.

*Vzrušený.*

Počkat – co to sakra?

Vzrušený?

Nebyl jsem gay. O tom nikdy nebyly pochybnosti.

Ledaže…

Ledaže bych byl jen nějaký rozbitý masochista a takhle se projevovala moje dysfunkce. Touha po kontrole. Poslušnost. Trest.

Protože to by dávalo smysl. Tak nějak. Kdybych přimhouřil oči a dopřál si dostatek psychologických kliček, kterými bych mohl proklouznout.

Celá tahle situace mě dostala do smyčky. Smyčky, ve které jsem stále trčel, když mi zabzučel telefon.

Popadl jsem ho.

Do prdele, to bylo z mé aplikace ObeyNet. Hruď se mi stáhla.

Pan A: „Zítra najdeš způsob, jak prokázat poslušnost v reálném životě. Žádné vyjednávání. Žádný odklad.“

Svět se zastavil.

Přečetl jsem si tu zprávu znovu.

*V reálném životě.*

Vyschlo mi v ústech.

Ne. Ne, ne, ne.

Posadil jsem se na okraj postele s telefonem v ruce a srdce mi tlouklo až v krku.

Myslel to vážně?

Byla to jen náhoda? Nějaký chlápek na internetu, co si hraje na kontrolu jako vždycky?

Nebo...

*Věděl něco?*

Vzpomněl jsem si na hlas trenéra Mercera – hluboký, temný, pronikavý. Jak řekl *pane*. Jak se na mě díval, jako by mu už teď patřím.

Prsty mi zacukaly.

Upustil jsem telefon, jako by to byl jed.

Znovu zavibroval.

**Trenér Mercer:**

„Zítra se mnou letíš do Ženevy. Sbal si věci na pár dní. Budeš veden jako asistent tréninku. Venku v 6:00.“

Ztuhl jsem.

Ženeva?

Asistent tréninku?

Zíral jsem na tu zprávu tak dlouho, až obrazovka pohasla. Puls mi narážel do žeber.

Dvě zprávy. Dva hlasy. Stejný tón.

*Bože, pomoz mi...*

Byl to pan A?

Ruce se mi třásly, když jsem psal odpověď.

**JÁ:**

**„Ženeva, jako v… Švýcarsku??“**

**Trenér Mercer:**

„Jsem rád, že ovládáš zeměpis.“

**JÁ:**

**„Proč já?“**

**Trenér Mercer:**

„Jeden z našich veteránů se zranil během tréninku v mezinárodním zařízení. Letím tam situaci posoudit. Budu potřebovat asistenci a ty potřebuješ dozor. Nemeškej.“

Srdce mi stále běželo dvousetmílovou rychlostí, když jsem konečně položil hlavu na polštář. Zavřel jsem oči, jen abych byl ukolébán ke spánku obrazy Trenéra – ale v mých snech měl rukavice a oblek, s koženým opaskem omotaným kolem ruky….

****

Budík mě vytáhl ze spánku v 5:30 a na vteřinu jsem nevěděl, kde jsem. Jen to, že jsem vyčerpaný, je mi vedro a už teď mám zpoždění.

Dopotácel jsem se do sprchy a stál pod vodou déle, než jsem měl, a doufal, že mi to vyčistí mlhu v hlavě – a horkost v hrudi.

Když jsem byl oblečený a připravený, tep mi pořád letěl nahoru.

Něco se dělo. Jen jsem nevěděl co.

Když jsem vyšel ven, slunce sotva vyšlo a vzduch byl dost ostrý na to, aby řezal. U chodníku stálo nastartované černé auto.

„Nasedněte,“ řekl řidič. „Trenér čeká na letišti.“

Na nic jsem se neptal. Prostě jsem nastoupil, žaludek se mi svíral do uzlů. V hlavě mi rezonovala slova *prokážeš poslušnost v reálném životě*.

Než jsme nastoupili do soukromého tryskáče, propotil jsem nátělník. Seděl u okna, nohy překřížené, rukávy vyhrnuté, brýle nasazené, jako generální ředitel na obálce časopisu. Když ke mně vzhlédl, ucítil jsem, jak mě do hrudi udeřila studená fronta.

„Sedni si.“

Sedl jsem si.

„Musíme vydat prohlášení o tom incidentu. Ty ho napíšeš. Vypracuj návrh před startem.“

Posunul ke mně notebook – a pak vytištěný e-mail. „Všechny detaily jsou tam. Ať je to stručné.“

Žádný tlak.

Prohlédl jsem si to shrnutí. Přetržený vaz. Hráč veterán. Mimo hru do konce sezóny. Slova se mi před očima rozmazávala, jak jsem je četl, ne proto, že by nebyla jasná – ale proto, že seděl naproti mně, jako by to byl nějaký test. Jako bych to já byl ten, kdo je hodnocen.

Otevřel jsem dokument a zíral na obrazovku, jako by mi něco dlužila.

Dobře. Tisková zpráva. Hlavně čistě. Stručně.

Psal jsem. Krátké, úsečné věty. Jen fakta. Vůdčí tón. Přečetl jsem to dvakrát a pak mu to podal zpátky.

Četl mlčky s jedním zvednutým obočím.

„Vágní,“ pronesl suchým hlasem. „Přepiš to.“

Zamrkal jsem. „Ano, pane.“

Počkat. *Pane*?

Nepodíval jsem se na něj. Jen jsem si vzal notebook a začal znovu, prodíraje se tíhou vlastního zklamání.

Z nějakého nepřirozeného důvodu jsem na tohohle muže chtěl – potřeboval – udělat dojem. A když se jeho pronikavé modré oči zaměřily na ty mé na o vteřinu déle, ucítil jsem to – *tu touhu po jeho uznání.*

Nadechl jsem se. Snažil se soustředit. Stále vnímajíc jeho pohled, dal jsem se do práce...

Verze dvě: Profesionálnější. S trochou ráznosti. Uklidňující pro fanoušky.

Vzduch mezi námi se změnil, když četl – klidný, vyrovnaný, naprosto nedotčený – zatímco já tam seděl a snažil se nekousat si nehty až do krve.

„Neuspořádané.“

Čelist se mi stáhla. Znovu jsem sáhl po notebooku a mlčel. Něco mezi hrdostí a panikou – možná instinkt poháněný traumatem – se mi třáslo v rukou.

Verze tři: Vložil jsem do toho své zasrané srdce. Citát hlavního trenéra. Poselství jednoty. Bylo to solidní. Muselo být.

Ani nemrkl.

„Neprofesionální.“

Dlaně se mi potily. V krku mi vyschlo. Kabina byla z klimatizace ledová, ale mé tělo hořelo.

Jeho oči zůstaly upřené na mě – tiché, soustředěné. Jako by studoval mě, ne ten návrh.

Proč mi jeho nesouhlas připadal jako trest?

Celý život jsem strávil pod palcem svého otce – jeho vzteku, jeho urážek – ale nic se mi nikdy nedostalo pod kůži takhle.

Proč mě k čertu odmítnutí od *tohohle* muže nutilo cítit se, jako bych se lámal?

Byl jsem opravdu tak zbytečný?

Frustrace se spirálovitě stáčela do něčeho hlubšího – sevřeného, bezdechého, zpanikařeného.

„Já—snažím se,“ zamumlal jsem a skoro zadržoval dech.

Naklonil se. Pomalu. Úmyslně. Na rameni mi přistála teplá ruka.

A jeho hlas – hluboký, pevný, zničující….

„Dýchej, chlapečku.“

Slova mě zasáhla jako pěst.

Ztuhl jsem.

Ten hlas. Ta fráze. To jméno.

Hlava se mi vyprázdnila. Po páteři mi sjelo horko.

Nemohl jsem se na něj podívat.

Nechtěl jsem se na něj podívat.

Stáhl se zpět bez dalšího slova. Pak uklidňujícím způsobem přikývl.

„Přepíšeš to ještě naposledy. A tentokrát to uděláš správně.“

Také jsem přikývl, mlčky, snažíc se vzpomenout, jak se používají prsty.

Někde nad Francií jsem začal psát.

Ruce se mi stále třásly.

Ne z toho tlaku.

Ne z toho chladu.

Ale ze zvuku jeho hlasu –

A z toho, jak jsem na zlomek vteřiny byl připravený uposlechnout.