**Noah**

Dveře za mnou zaklaply a já byl poprvé za celý den sám.

Chvíli jsem tam stál, ruce stále zaťaté, srdce mi stále zběsile bušilo. Taška se mi sesunula k nohám. Ani jsem se nepřevlékl z tréninkového oblečení – stále jsem byl lepkavý potem, stále jsem smrděl nervozitou, leteckým palivem a selháním.

Ten den mě vyčerpal. Ne fyzicky. Mentálně. Jako by ze mě něco vytrhli a nahradili to šumem.

Přítomnost trenéra byla už tak dost stresující, ale to, že mě přímo vyzval – vyhodil z mé komfortní zóny – působilo vyloženě znepokojivě.

Ani jednou nezvýšil hlas.

Nemusel.

Způsob, jakým se na mě podíval po tom třetím návrhu – prázdný, nečitelný, jemně zklamaný – stačil na to, aby se mi sevřel žaludek.

Každé slovo dopadlo jako úder, víc pohmoždilo než jakýkoliv náraz, který jsem kdy schytal.

Nebyl jsem spisovatel. Nebyl jsem uhlazený. Nebyl jsem žádný PR vyškolený zlatý chlapec.

Hrál jsem fotbal. To mělo stačit.

Nemůžu ani říct, že bych byl naštvaný. Byl jsem… divně smutný.

Ten pocit byl povědomý. Až příliš povědomý.

*Jsi ubohý,* zasyčel mi v hlavě otcův hlas*. Dělá ti dobře, když tě někdo kárá, co? Možná to je všechno, k čemu jsi dobrej. Ta hezká tvářička a slabá malá hrdost.*

Dělalo?

Nemyslel jsem si to… Když trenér mou práci odmítl, bolelo to.

Ale pak... jeho hlas se změnil. Jen nepatrně. Klidnější. Měřenější. Už ne chladný – stabilní. Měl to pod kontrolou.

Neposmíval se mi. Nevysmíval se mi.

Prostě mě… uklidnil. A to – Bože, to – znamenalo víc, než jsem si chtěl připustit.

Měl jsem pocit, že mi vlastně věří. Že ve mně věří.

A ta stabilita nějak fungovala.

Přepsal jsem tu zatracenou věc. Pomaleji. Soustředěně. Kontrolovaně.

A když jsem to odevzdal, nepatrně přikývl. Jen jednou.

Jeden malý, ostrý záblesk souhlasu.

A nemělo na tom záležet, ale záleželo.

To bylo to, co mě opravdu dostalo.

Něco ve mně se rozsvítilo – něco hrozného a návykového.

Říkal jsem si, že je to jen úleva. Ale ten pocit byl hlubší.

Temnější.

Jako bych prošel nějakou nemožnou zkouškou… A odměnou nebyla pochvala.

Byla to *radost z toho, že ho potěším.*

Proč mě sakra pomyšlení na to, že potěším tohohle muže, naplňovalo pýchou?

A proč mě pomyšlení na to téměř… vzrušovalo?

*Ach, kurva…*

Svalil jsem se na postel a zíral do stropu. Vzduch v místnosti mi připadal příliš nehybný, příliš tichý. Měl jsem být na sebe hrdý. Měl jsem to nechat plavat.

Ale jeho hlas se mi stále ozýval v hlavě. Ta důvěra… Ta změna tónu. Jako by přesně věděl, jak mě stáhnout zpátky z okraje. A udělal to schválně.

Připomínalo mi to někoho jiného.

Pana A.

Při té myšlence se mi něco sevřelo hluboko v břiše. Nevítaně. Nevyhnutelně.

Snažil jsem se to ignorovat. Popadl jsem telefon. Otevřel zprávy. Znovu je zavřel.

Ticho tlačilo silněji. Myšlenka na to, jak mě pan A naprosto ovládá, mění mě v něco, co nejsem… Byl jsem?

Ale nějak to byla tvář trenéra Aidena, kterou jsem viděl. Jak mi poroučí, jak mě trestá…

*Co to kurva...?*

Překulil jsem se na bok, neklidný, napjatý. Prsty mě svrběly. Žaludek se mi stáhl. A někde uprostřed vší té frustrace a fantazírování mé tělo zareagovalo.

Byl jsem tvrdej. Bolelo to.

Snažil jsem se s tím bojovat, ale viděl jsem jen trenéra. Ne toho z tréninku. Toho z letadla. Toho, který se naklonil blízko a dýchal mi na kůži klidná, chladná slova. Toho, který se na mě díval, jako by viděl skrz každou zeď, co jsem si postavil.

A nenáviděl jsem, jak jsem se kvůli tomu cítil.

Odhalený. Viděný.

A chtějící víc.

Skopl jsem ze sebe kalhoty, odhrnul přikrývky, svalil se na záda a dech už jsem měl nestabilní. Zavřel jsem oči, obmotal ruku kolem svého ptáka a snažil se myslet na kohokoli jiného. Na nějakou známost na jednu noc bez tváře. Na jednu z těch žhavých roztleskávaček, co mi ho dřív kouřily. Na kohokoliv.

Ale on už tam byl. Aiden Mercer.

Jeho hlas. Jeho vůně. Ten děsivý klid v jeho příkazech.

Hladil jsem se rychleji, frustrace bublala těsně pod povrchem. Nechtěl jsem to chtít. Nechtěl jsem potřebovat jeho souhlas, jeho pozornost, jeho—

Hlava mi padla dozadu do polštářů.

Měla to být úleva. Ale nebyla. Bylo to spíš, jako by se ve mně rozpoutala bouře – ošklivá, horká a plná hanby. Ruka se mi pohybovala rychleji, dech se mi zasekával v krku. Tlak se zvyšoval s každou vzpomínkou, která vzplanula za mými víčky. Aiden stojící nade mnou na hřišti. Aiden naklánějící se blíž v kanceláři. Aiden, který mě vyvolal přede všemi, přesně věděl, co dělá.

Tiše jsem zasténal a honil si ho silněji při pomyšlení na jeho svaly, napínající se pod košilí. Stehna se mi napnula. Záda se mi trochu prohnula, když mi ze zduřelé žaludu ukápla kapka preejakulátu.

Viděl jsem ho. Přímo tam ve své mysli. Ne něžného. Ne sladkého. Prostě sebejistého. Velitelského. Nebezpečného. A nějaká moje část, o jejíž existenci jsem si nechtěl připustit, že existuje – to potřebovala. Potřebovala ho.

Zatajil se mi dech. Svaly se mi stáhly.

Byl jsem pár vteřin od toho. Přímo na pokraji toho, že se vzdám, že se úplně rozpadnu—

Telefon se mi rozsvítil.

Ztuhl jsem.

*Pan A vám poslal zprávu.*

Hruď se mi stáhla. Krev mi hučela v uších. Ruku jsem měl pořád obtočenou kolem erekce, mokrou a škubající sebou, už jen jedno pohlazení od toho, abych nad sebou ztratil kontrolu úplně.

Obrazovka se znovu rozzářila.

**Pan A:**

Chyběl jsem ti?

Vydal jsem tichý, přiškrcený zvuk – napůl sténání, napůl smích. Hořký. Zoufaly.

Neměl tušení, co právě přerušil. Nebo možná… možná měl.

Zíral jsem na zprávu, pták mi v pěsti pořád pulzoval, orgasmus balancoval těsně mimo dosah.

Chtěl jsem se udělat. Potřeboval jsem to.

Ale místo toho ho prsty pomalu pustily.

A najednou jsem byl zase v jeho rukou.

Zíral jsem na zprávu, jako by mohla zmizet, když mrknu.

Hlavou mi proběhlo sto sarkastických odpovědí, ale žádná se nedostala na konečky prstů. Pořád jsem byl napnutý k prasknutí, dech roztřesený, srdce mi bušilo, jako bych zrovna uběhl stometrový sprint a někdo mě při tom celou dobu sledoval.

Otřel jsem si ruku do prostěradla, tiše zasyčel nad tou citlivostí a posadil se. Pak jsem odpověděl.

**JÁ:**

**Vlastně tě neznám. Ale načasování máš skvělé.**

Bublina naznačující psaní jednou blikla. Pak zmizela.

Pak blikla znovu.

**Pan A:**

Neodpověděl jsi na otázku.

Polkl jsem, čelist zaťatou. Prsty se mi vznášely nad obrazovkou.

**JÁ:**

**Myslím, že odpověděl.**

**Nevím proč.**

Tentokrát nastala delší pauza. Tečky tančily.

**Pan A:**

Toužíš po řádu.

A zároveň ho nenávidíš.

To musí být vyčerpávající, ne?

Zíral jsem na ta slova, jako by se mi vplížil přímo do mojí zasraný hlavy.

**JÁ:**

**Co tě k tomu vede?**

**Pan A:**

Znám tvůj typ.

A zatím jsem měl vždycky pravdu.

Zprudka jsem vydechl. Měl jsem pocit, že je v mém pokoji tepleji a tíže. Jako bych nemohl pořádně dýchat.

**JÁ:**

**Byl to prostě na hovno den.**

**To je všechno.**

**Pan A:**

Řekni mi, proč byl na hovno.

Zaváhal jsem.

Nikdy se mě na to nikdo neptal. Ne tak, aby doopravdy poslouchal. Lidé se ptali ze zdvořilosti, nebo protože čekali na příležitost, aby mohli mluvit o sobě. Ale tohle působilo jinak. Nesnažil se ukázat pochopení. Tahal to ze mě, pomalu a ostře.

Měl jsem se odhlásit. Měl jsem držet hubu.

Místo toho jsem psal.

**JÁ:**

**Něco jsem posral.**

**Řekli mi, že jsem lajdák, nepřipravený, že nejsem dost dobrý.**

**A co je nejhorší? Se vším jsem souhlasil.**

**Nejsem v těchhle sračkách dobrej.**

**Pan A:**

V čem? Ve výkonech?

**JÁ:**

**Ve všem mimo fotbal.**

**V mluvení. Psaní. Být…**

**Normální.**

Po odeslání jsem zavřel oči.

Uplynuly vteřiny, co jsem zíral na obrazovku a přál si, aby byl v téhle místnosti. Přál jsem si, aby tady nebyl, abych nemusel čelit i jeho zklamání. Nebyl jsem ten „zábavný kluk snů“, kterého pravděpodobně očekával – nebyl jsem nic než zklamání.