**Aiden**
Srdce se mi rozbušilo v hrudi vteřinu poté, co jsem ta slova dočetl.
Byl to on.
**Zvědavý X.**
Ten troufalý, bezohledný subík, který mě před pár dny vyzval – ten, jehož hlas byl prosycen jak vzdorem, tak i potřebou – byl Noah Blake. Můj nový hráč. Nováčkovský quarterback, co si potřeboval něco dokazovat a napětí měl vetkané v každém pohybu.
Měl jsem to utnout. To by byla ta chytrá, etická, profesionální věc, co jsem měl udělat. Ale já nikdy nepředstíral, že jsem dobrý chlap.
Ve chvíli, kdy mi řekl o svém zasraném dni – dni, který jsem od začátku do konce zinscenoval – se mi žaludek sevřel pocitem viny… a pak ztvrdl něčím mnohem temnějším.
Pýchou.
Majetnickou, elektrizující pýchou.
Jo, to bylo ono… Pták mi začal tvrdnout.
Rozsypal se. Přesně jak jsem chtěl. A pak běžel rovnou za mnou.
Ale jeho další zpráva… ta zasáhla jinak.
Byla *upřímná*. Surová.
A já nebyl připravený na tu tichou bolest, kterou nesla, a něco ve mně se přeplo do ochranného módu.
**JÁ:**
**Nemáš být *normální*.**
**Na to tvoje tělo stvořené nebylo.**
**Jsi výjimečný a silnější, než si myslíš.**
**Byl jsi stvořený pro napětí. Pro odpor.**
**Pro *disciplínu*.**
**A ty to víš.**
Sledoval jsem, jak bliká bublina s psaním.
**Zvědavý X:**
Nic z toho nevím.
Jak to můžeš vědět ty?
**JÁ:**
**Řekl jsem ti, co chci hned na začátku, a tys přišel pro víc.**
**Tentokrát bez masky.**
**Ukázal jsi mi, kdo doopravdy jsi.**
**Jsem cizinec – ale ty mě k sobě nějak pouštíš.**
**Zvědavý X:**
Ubohý, že?
**JÁ:**
**Statečný.**
**Máš koule.**
**Když jsi předstíral, že jsi někdo jiný, zajímal jsi mě.**
**Teď, když vím víc?**
**Jsem angažovaný.**
Následovala pauza. Delší.
Opřel jsem se v hotelovém křesle s telefonem v ruce a představoval si ho kousek dál po chodbě – pravděpodobně přechází sem a tam, kouše si ret a snaží se uklidnit ten chaos, co má v hrudi.
A ten jsem způsobil já.
**Zvědavý X:**
Dneska jsem na tebe myslel.
Dřív než jsem si to vůbec uvědomil, vybavoval jsem si tvůj hlas.
Jako by to byla ta jediná věc, co mě držela, abych se nesesypal.
**JÁ:**
**A teď?**
**Zvědavý X:**
Pořád se sypu.
Jenom víc potichu.
**JÁ:**
**To není slabost.**
**To je tlak bez možnosti úniku.**
**A proto potřebuješ pravidla.**
Někoho, kdo se postará o to, abys je dodržoval.
Už žádné propadání do spirály.
Už žádné tresty pro sebe sama za to, že potřebuješ kontrolu.
Skoro jsem cítil, jak se mu zadrhl dech.
**Zvědavý X:**
Nikdy jsem nikomu tolik neřekl.
Ani kamarádům.
Nikdo se nikdy neptal.
Proč ses zeptal ty?
**JÁ:**
**Protože jsi potřeboval, abych to udělal.**
**Chtěl jsi, abych to věděl.**
**Abych to mohl převzít.**
**A já to udělám…**
***Jestli mě necháš.***
Jeho další zpráva nepřišla hned. Ale čekal jsem. Měl jsem pocit, že tohle bude bod zlomu.
**Zvědavý X:**
Chci to.
Chci tě nechat.
A vím, že to zní podělaně, ale…
Chci se s tebou setkat.
Osobně.
Čelist se mi zaťala.
*Do prdele.*
Na vteřinu – na jedinou vteřinu – jsem o tom uvažoval. Ta syrovost v jeho zprávách. Zranitelnost. Probouzelo to ve mně něco ochranitelského. Nebezpečného.
Ale nemohl jsem dopustit, aby se to stalo. Zatím ne.
**JÁ:**
**Nejsi připravený.**
**A já nepřekračuji hranice, dokud nevím, co na druhé straně čeká.**
**Dál piš.**
**Dál dýchej.**
**Dál poslouchej.**
**Setkáme se, až přijde ten správný čas.**
Zíral jsem na obrazovku a odolával nutkání říct víc.
Pravda byla – už jsem věděl, co na druhé straně čeká.
Ale nemohl jsem si dovolit do toho spadnout.
Ne, když ta jediná věc, která byla nebezpečnější než ho trénovat…
bylo ho chtít.
**Zvědavý X:**
Takže už nemůžu dál mluvit.
A jen tak byl pryč.
Zatraceně jsem zaklel pod fousy. Zahrával jsem si s ohněm a moc dobře jsem to věděl.
Jeden špatný pohyb – jedno klopýtnutí – a mohl jsem přijít o všechno. Kdyby přišel na to, kdo jsem, a rozhodl se s tím jít za vedením, moje kariéra by skončila.
Ale něco mi říkalo, že to neudělá. Byl jsem si na devadesát procent jistý – možná o něco méně – že to *chtěl*. Možná to dokonce potřeboval stejně nutně jako já.
A já byl ochotný to riziko podstoupit.
Až přijde ten správný čas.
Noahovy kroky mírně zaostávaly za mými, když jsme zahnuli na hotelovou chodbu. Nemusel jsem se ohlížet, abych věděl, že má na mně upřené oči. Napětí mezi námi – horké, křehké a bublající těsně pod povrchem – bylo silnější než kdy dřív.
„Vypadáš unaveně, nováčku,“ řekl jsem a nenamáhal se k němu otočit.
Zabručel. „Moc dobře jsem se nevyspal.“
„Aha.“
Přestal jsem jít. Mírně jsem se otočil.
„Nestrávil jsi snad půlku noci přilepený na telefonu, že ne?“
To si vysloužilo záblesk jeho obvyklé frajeřiny. „A co když jo? Myslím, že do toho vám nic není, trenére.“
Udělat jsem k němu pomalý krok. Další.
„Stane se to mou věcí, jakmile se tvůj výkon pod mým velením zhorší.“
*Pauza.*
„A usnout na mojí poradě bych kurva nazval zhoršením.“
Jeho čelist se napjala a oči mu střelily ostře – ale ne bojovně. Ne tak docela.
„Neusnul jsem.“
„Mrkal jsi déle, než většina lidí spí.“
Přenesl váhu a najednou začal být defenzivní.
„Nebyl jsem na telefonu… Měl jsem jet lag.“
Postoupil jsem. Tak blízko, abych ucítil doznívající vůni citrusů z jeho ranní sprchy. Můj hlas klesl do šepotu.
„Hodní kluci nelžou.“
Dech se mu zasekl. Zamrkal na mě, zrudlý a rozpolcený mezi touhou mi to oplatit a tou jeho částí, která přesně po tomhle prahla.
Nedotkl jsem se ho. Nemusel jsem. To napětí mezi námi bylo tak našponované, že to bzučelo.
„Na hřišti jsi můj a já tě tam trénuju, Blakeu. Nenuť mě, abych tě trénoval i mimo něj.“
Pak jsem odkráčel – pomalými, cílevědomými kroky – a nechal ho tam stát s hanbou, která ho pálila, a s něčím dalším, co se mu plazilo pod kůží.
Zbytek odpoledne se držel stranou, což bylo přesně to, po čem moje tělo naopak toužilo. Nějak jsem se stával závislým na tom jeho napětí a nenápadných pohybech jeho těla, když jsem mu brnkal na nervy, a tak jsem se rozhodl trochu se pobavit.
Po večeři jsem si ho zavolal do obýváku u mého pokoje – přísně obchodní záležitost, samozřejmě. Ukázal se v teplácích a mikině s kapucí, vlhké kudrlinky ze sprchy se mu pořád lepily na čelo. Vypadal jako ztělesněná rebelie v převleku – a do prdele, jako ta nejvíc otravně lákavá věc, jakou jsem kdy spatřil. Ten druh pokušení, který mě nutil ho zničit. V dobrém slova smyslu.
Ukázal jsem na křeslo naproti mně.
„Sedni.“
Sedl si – pomalu. Ruce zkřížené na prsou. Čelist zaťatá.
Dobře.
Vzal jsem do ruky složku vedle mě a začal.
„Jsi tu na tréninkovém úkolu. To znamená, že mi budeš asistovat ve všem, co bude třeba zařídit. Což zahrnuje, ale není omezeno jen na –“
Otočil jsem stránku a schválně po něm střelil pohledem.
„– vytisknout aktualizované poznámky pro brífink a mít je na mém stole zvýrazněné zítra v 9:00 ráno přesně. Naučíš se zpaměti zprávu týmového lékaře před zítřejší konzultací rehabilitace. Vyzkouším tě z toho. A během hodnocení hráčů budeš po mém boku. Budeš jen pozorovat. Tiše. Na nic se nebudeš ptát.“
Ústa se mu pootevřela.
„To myslíte vážně? Nejsem vaše zasraná sekretářka,“ odsekl.
Ta prudkost v jeho hlase byla skoro sladká. Skoro roztomilá.
Naklonil jsem se vpřed se složenýma rukama.
„Jsi na téhle cestě díky mně. Jsi v tomhle týmu díky mně. Chceš tu zůstat? Tak splníš, co se po tobě bude chtít.“
Zkusil se postavit. Nepohnul jsem se, ale můj tón prořízl vzduch jako sklo.
„Sedni si.“
Ztuhl – pak se zase spustil dolů, tentokrát pomaleji.
Vstal jsem a obešel ho.
„Chceš být skvělý quarterback, Blakeu? Tak musíš trénovat to, co ti chybí. A to je zrovna teď disciplína.“
Zastavil jsem se těsně za ním, dost blízko na to, aby mu můj hlas přejížděl po kůži jako hedvábí.
„Ráno budeme pracovat na tvém těle. Kompletní posilovna, 7:00 přesně. Ale teď? Teď potřebuje procvičit tvůj přístup.“
Nepohnul se.
„Chceš se naučit, co to znamená vést lidi?“ zeptal jsem se hluboce a pevně.
S neochotou přikývl.
„Tak následuj příkazy.“
Ohryzek mu poskočil. „Ano… pane.“
Usmál jsem se.
„Dobře. Tak začneme.“
Když vstal a odcházel s hlavou vztyčenou, ale ušima zrudlýma, nechal jsem na něm spočinout svůj pohled.
*Ta opravdová hra právě začala.*