**Noah**

Co si o sobě sakra myslel?

Měl jsem z té místnosti vyletět jako namydlený blesk, prásknout za sebou dveřmi a říct mu, ať si ty svoje desky strčí do pr–

Ale to jsem neudělal.

Místo toho jsem vyšel ven jako poslušný vojáček, hlava vztyčená, uši mě pálily a srdce mi dělalo to nepříjemné poskakování, které dělalo, jak se zdálo, jen v jeho přítomnosti. Ten hlas… způsob, jakým klouzal po mojí kůži a zasekával se mi do zad jako hák – nesnášel jsem ho. Já *nesnášel*, že se mi to líbí.

Pan A mi pěkně zamotal hlavu.

Fantazíroval jsem o něm celé dny. Snil jsem o tom, jak jsem pod jeho rukama, naslouchám jeho hlasu a vzdávám se kontroly, k níž jsem si ani nechtěl přiznat, že na ní lpím. Toužil jsem po všem, co nabízel, po každém temném slibu, co mi zašeptal v těch nočních chatech.

Ale tohle? Toužit po *trenérovi Mercerovi*? To bylo něco jiného.

To bylo nebezpečné.

A přesto… pokaždé, když mi něco přikázal, pokaždé, když se na mě podíval, jako bych byl materiál k formování a tvarování – cítil jsem to. Ten tichý, nechtěný tah. To horko.

A jo, nějaká má část pořád přemýšlela. Pořád měla tu absurdní podezření. Co když jsou to ti samí lidé? Co když pan A a Trenér byla jen dvě jména pro jeden a ten samý pár ostrých šedých očí?

Pokud to byla pravda, byl jsem totálně, naprosto v prdeli.

Vykopal jsem se z postele dřív, než jsem musel. Stejně jsem moc nespal. Moje hlava byla válečnou zónou a s mým tělem to bylo ještě horší.

Přesně v 6 ráno jsem už byl v hotelové posilovně, dupal do běžícího pásu a snažil se vypotit každou tu zvrácenou myšlenku, co jsem neměl mít. Byl jsem tu, abych hrál fotbal – ne proto, abych byl posedlý padesáti odstíny čehokoliv, co tohle sakra bylo. Nebyl jsem na chlapy. Nepotřeboval jsem Doma. Nepotřeboval jsem, aby mi trenér Mercer říkal, jak mám myslet, dýchat nebo se chovat.

A přesto...

Hruď se mi stáhla, jakmile jsem uslyšel otevírání dveří posilovny.

Vzhlédl jsem.

Vešel dovnitř jako bouře oblečená v černé – ještě vlhký ze sprchy, rozcuchané vlasy, voněl mátou a autoritou. Jeho pohled po mně přejel, pomalu a s hodnocením.

V očích mu problikl souhlas.

*Hodný kluk.*

Neřekl to. Nemusel. Cítil jsem to na každém kousku své kůže.

A zatraceně – srdce mi znovu poskočilo.

Pomalu, rozvážně zamířil k činkám, jako by mu to tady patřilo. Jako bych mu patřil já. Zvedl desky s papíry, klepl jimi jednou o dlaň a pak se na mě podíval, jako bych byl další věc, kterou se rozhodl zlomit.

„Slez z toho pásu.“

Skoro jsem protočil panenky – ale neudělal jsem to. Ne když jsem viděl ten odlesk v jeho očích. Ne když sebou mé tělo trhlo, jako by se mu líbilo, že se s ním takhle mluví.

Zpomalil jsem pás, slezl dolů a ručníkem, co jsem měl přehozený přes rameno, si otřel pot z krku.

„Rozcvička skončila,“ řekl. „Čas trénovat ty části, na kterých doopravdy záleží.“

Těžce jsem polkl. „Jako třeba břicho?“

Cukly mu rty – jen natolik, aby to bylo nebezpečné. „Kontrolu.“

Než jsem se stihl zeptat, co to sakra znamená, hodil mi pár odporových gum a ukázal na zem. „Plank. Jedna minuta. Když řeknu vyměnit, doplazíš se k dalšímu stanovišti. Pokud si odpočineš předtím, než ti řeknu – začneš hezky od začátku.“

Hruď se mi stáhla. „To myslíte vážně?“

Jeho pohled klesl, jen na vteřinu, na můj pas. Pak pomalu vyjel zpátky nahoru. „Vypadám, že si hraju, Blakeu?“

Ne. Ne, nevypadal.

Klesl jsem do planku a spolkl zanaříkání. Každý kousek mého těla křičel po včerejší cestě, z toho napětí, z toho, jak jsem na něj – na ně – nemohl přestat myslet, a teď mě donutil k tomuto?

„Jedna minuta,“ řekl klidně a udělal krok blíž. „Cukneš sebou, začínáme znovu. Zhroutíš se, přidáme kliky. Začneš mlít pantem…“

Nechal větu viset ve vzduchu nedokončenou.

Ale její konec jsem cítil.

Budeš potrestán.

Ruce se mi třásly. Pot mi stékal z čela na podložku. Svaly mě pálily – a mé myšlenky taky.

Pomalu kolem mě kroužil jako predátor zkoumající kořist. Klidný, tichý, dominantní. Cítil jsem, jak sleduje, jak držím své tělo, napětí v mých zádech, cukání rukou, když jsem to chtěl vzdát, ale neudělal to.

„Líbí se ti, když ti někdo říká, co máš dělat, že?“

Jeho hlas se ozval zpoza mě, hluboký a sebevědomý. Čelist se mi zaťala.

„Ne, pane, nelíbí.“

Pauza.

„Proto se ti postavil?“

Do prdele. Zatajil se mi dech. „Nepostavil.“

Ale postavil. Cítil jsem, jak mi tvrdne pták proti látce trenek.

„Mm.“ Znovu mě obešel, aby mi stál tváří v tvář, s překříženýma rukama. „Jsi si jistý?“

Sklopil jsem zrak, skřípal zuby, jakmile mu zapípal časovač na telefonu.

„Vyměnit,“ řekl chladně a ostře.

Plazil jsem se k dalšímu stanovišti ponížený. Vzrušený.

Nepřestával. Výpady. Sedy u zdi. Zdvihy s těmi stupidními gumami, které po deseti vteřinách působily jako pekelný oheň. Pokaždé, když jsem začínal ztrácet sílu, stál tam – napravoval mě, posmíval se mi, sledoval mě.

Byl jsem propocený, tělo se mi třáslo.

„Je to pro tebe těžké? Sám jsi to chtěl,“ prohlásil v jednu chvíli s hlasem jako ze sametu, do kterého je obalená ocel. „Proto jsi tady.“

Zatnul jsem zuby. „Vy jste mě sem přivedl.“

Jeho úšklebek se prohloubil a znovu za mnou zakroužil. „Přesně tak. Jako svého asistenta, vzpomínáš? Ale nejsi moje *zasraná sekretářka*, že? Jsi hráč, a chtěl ses zpotit, je to tak? No, tak tě donutím se zpotit.“

Nepohnul jsem se. Nemohl jsem. Nohy se mi zasekly v sedu u zdi, svaly se mi třásly, dech jsem měl mělký.

„Povím ti, jak to teď bude, chlapče,“ řekl potichu přímo do mého ucha. „Ode dneška tě budu sledovat. *Velmi zblízka*. Budu na tebe tlačit. Opravovat tě. Dohlížet na to, co jíš, jak spíš, jak trénuješ… a jak reaguješ.“

Hruď se mi stáhla. Nekřičel. Nebyl naštvaný. Nemusel.

„Rozeberu tě na kousky, kousek po kousku,“ řekl a plynule mě obešel, aby se mi mohl dívat do očí. „Ne proto, abych tě zničil, Blakeu – ale abych z tebe vybudoval muže, kterým se bojíš stát.“

Jeho oči se vpíjely do mých.

„Disciplína. Kontrola. Poslušnost. To je to, co dělí hráče od lídra. A nepleť se…“ Jeho hlas zhrubl a ztmavnul. „Dovedu tě tam. I kdybych tě měl dotáhnout smykem.“

Neřekl jsem ani slovo.

Nemohl jsem.

Protože nějaká má část se chtěla bránit.

A jiná část chtěla padnout na kolena a říct *Prosím*.

Ale neudělal jsem ani jedno.

Kolena se mi skoro podlomila, jak jsem se snažil tlačit dál, jen abych mu dokázal, že mě jen tak nezlomí, ale ve skutečnosti už teď byla pod roztřeseným povrchem vidět drobná prasklina.

Když jsme skončili, byl jsem promočený potem, svaly se mi chvěly, hrdost rozedraná na kusy – a nějak jsem mohl myslet jen na něj.

Na způsob, jakým se na mě díval. Jak ke mně mluvil. Jak do mě viděl skrz naskrz.

Byl jsem tu proto, abych se stal quarterbackem.

Ale začínal jsem si myslet, že on má na mysli něco úplně jiného.