"Crr, crr, crr."

Telefonát od mého adoptivního otce, Jeremyho Pierce, Gammy naší smečky, mě vytrhl zpět do přítomnosti. Ruce se mi třásly, když jsem hovor přijala.

"Proč mi vždycky jen děláš ostudu, ty hloupá děvko?" zachrčel jeho hlas na druhém konci. "Nalíčila jsi to na Lyndu!"

Zatnula jsem čelisti. To obvinění bylo směšné. "Neotrávila jsem ji, tati!" vyhrkla jsem a snažila se udržet hlas klidný. "Proč bych to dělala?"

Ale můj otec neposlouchal. Jeho hněv nekontrolovatelně stoupal. "Mimochodem, proč jsi mi tenhle měsíc nezaplatila? Jaký nevděk! Zapomněla jsi snad, že kdybych tě nevychoval, byla bys sirotek?"

Ta slova zraňovala hlouběji, než si vůbec dokázal představit. Nikdy jsem nezapomněla, co pro mě udělal, když mě po smrti mých rodičů vychoval, ale to neznamenalo, že mu dlužím úplně všechno. Přesto jsem potlačila nutkání křičet. Už ho nenechám, aby mě ovládal.

"Už mi nikdy nevolej. Jestli budeš dál hrát, řeknu to Alfovi Lucasovi!" prohlásila jsem a hlas mi s každým slovem tvrdl. Bylo to vůbec poprvé, co jsem s ním mluvila s takovou neúctou. Svoboda, která s tím přišla, byla zatraceně opojná.

Aniž bych čekala na odpověď, zavěsila jsem.

Chvíli jsem tam stála a nechala na sebe dolehnout definitivnost toho všeho. Poprvé po letech jsem se cítila... volná.

#

Rozhlédla jsem se po ložnici, kterou jsem sdílela s Adrianem. Život, který jsem se tu snažila vybudovat, život, který jsem se snažila si vynutit, teď připadal jako vzdálená vzpomínka. Popadla jsem nejbližší kufr a začala balit. Mých věcí bylo málo – jen nějaké oblečení, knihy a drobnosti, které jsem si za ta léta schovala.

Asi po dvou hodinách, zrovna když jsem zapínala kufr, jsem zaslechla, jak se otevírají vchodové dveře. Adrian se vrátil domů.

Stál ve dveřích, ruce zkřížené na hrudi, ústa stažená do toho známého úšklebku. "To na mě čekáš, až přijdu takhle pozdě domů?" rýpl si.

Ani jsem se na něj nepodívala, nechtěla jsem s ním teď ztrácet čas.

"Nemáš k tomu co říct?" Adrianův hlas, propletený sarkasmem, prolomil ticho. Vešel do obývacího pokoje a zabodl do mě pohled. "Žádná omluva? Žádné vysvětlení?"

Zůstala jsem zticha, nehodlala jsem mu dopřát uspokojení z odpovědi. Nestál za to.

Pak se s dramatickým povzdechem konečně znovu ozval, i když to byl spíš příkaz než otázka. "Chci, abys mě zítra večer doprovodila na večírek smečky." Jeho hlas byl chladný, lhostejný. "Nemůžeš se tomu vyhýbat věčně. Omluvíš se tam Lyndě."

Otočila jsem se k němu a snažila se nedat najevo emoce. "Nechci tam jít..."

Adrianův výraz potemněl. "Tvoje smůla," odvětil a rty se mu zkroutily do výsměšného úsměvu. "Budeš tam, ať se ti to líbí, nebo ne."

Stála jsem si za svým, aniž bych před jeho slovy couvla. Ale uvnitř mě se budovalo tiché odhodlání. "Fajn," promluvila jsem a nutila se ta slova procedit skrz zatnuté zuby. "Půjdu. Ale je to naposledy."

V Adrianových očích se mihl triumf. Věděla jsem, že nechápe váhu mého rozhodnutí.

Odcházela jsem. Musela jsem.

Zrovna když jsem si myslela, že Adrian hodlá odejít, najednou se zeptal: "Na co tam tak stojíš? Sundej si oblečení."

"Cože?" Ztuhla jsem. Za ty roky jsme měli jen zřídkakdy nějaké intimní chvíle. Vždycky se zdálo, že to dělá jen z povinnosti. "Dnes na to nemám náladu," odpověděla jsem.

"Heh, tak to doufám," odfrkl si s ušklíbnutím. "Nechoď mě pak prosit, abych se s tebou vyspal." Potom odešel. Hádám, že šel do pracovny. Byli jsme manželé tři roky, ale 90 % nocí jsme spali v oddělených pokojích. Raději spal v pracovně, než aby se mnou sdílel postel.

Když se Adrian otočil k odchodu, píchla mě u srdce lítost. Tajemství, které jsem si tak dlouho strážila, mělo brzy vyjít najevo. Adrian by mě nikdy neoznačil, nikdy by mě skutečně neprohlásil za svou družku. Ale nosila jsem pod srdcem trojčata. Moje trojčata.

Nikdy se to nedozví, slíbila jsem si.

Dojela jsem si s balením a vzala si své poslední věci. Když jsem dorazila ke dveřím, můj telefon začal znovu zvonit. Na obrazovce blikalo Gammovo jméno. Bez váhání jsem hovor odmítla a telefon vypnula.

Už žádné hovory. Už žádná vina. Už žádný Adrian...